Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2018

Rok 2019 bude takový, jaký ho chceme mít

Přeju vám do nového roku více spokojenosti a radosti.  Ať se tato spokojenost promítne do všeho, co na nás působí – do médií, politiky, společnosti, kultury, sportu, školství, zdravotnictví  - do všech sfér života. Přeju vám víc elánu, optimismu a také energie odolávat kazisvětům, sledujícím jen své zájmy. V jejich zájmu rozhodně není naše spokojenost. Přeju vám dost rozumu je rozpoznat a schopnost nevěnovat jim pozornost. Přeju soustředěnost na vše bohulibé, do čeho se pustíte. Ať se vám v roce 2019 daří.

Jaký rok máme za sebou?

Včera se sluníčko otočilo, světlo se k nám vrací.  Slunovrat je příležitost k bilancování. Vidím to jednoduše – žijeme v bezpečné zemi (zatím), v geograficky výhodném středu Evropy, máme svobodu a práce je dost. Co víc si přát, než aby to nikdo  nepokazil? Jaký jsme prožili soukromý rok? Inu, takový, jaký jsme si ho udělali. Ti, co vědí, že štěstí, jímž nazvu rozličné cíle našeho pachtění, je jen pocit, jsou jistě spokojení. Vědí, co od sebe čekat, a ev. naštvaní můžou být jen sami na sebe.   Koho baví zaměstnání a má nablízku lidi, na které je spolehnutí (což dokazuje, že je to oboustranné), prožil opět nejlepší rok.  Kamarádce zemřela minulý týden maminka, bylo jí pětadevadesát. Dcery se o ni do posledního okamžiku staraly. Byly u jejího odchodu. „Od té chvíle, kdy jsem viděla mámu odejít, se nebojím smrti,“ řekla mi a popsala ten „krásný“ okamžik, kdy viděla v posledním matčině pohledu všechnu mateřskou lásku. „Jsem šťastná,“ dodala kamarádka. Má čisté svědomí.  S tím se

Asi máme, co si zasloužíme...

Zlodějna jako by se tu stávala normou. Včera mi volala kamarádka, že naletěla realitním podvodníkům. U vízlo jí u nich  400 000 Kč. Už to řeší advokátka za dva tisíce na hodinu. „To se ti stalo už podruhé,“ připomněla jsem jí.  Před pár lety se nechala vtáhnout do pochybných investic a přišla o část toho, co vložila.  Přitom ji považuju za rozvážnou, nevrhající se střemhlav do akcí podobného typu. V obou případech věřila přátelům, kteří jí ty gaunery představili, aniž tušili... Popsala, jak solidně zpočátku obě akce vypadaly. První "investor" nabral klienty a pak "zbankrotoval." Všechno přepsal na manželku, sám vydělává minimum...  I nákup pozemku se jevil v pořádku. Kdyby náhodou nezahlédla na internetu, že zrovna to, co koupila, k prodeji není, přišla by o víc.  Když na "prodejce" uhodila, místo aby se přiznali,  nutili ji - i vyhrožováním -  k dodržení smlouvy. Chladnokrevně z ní chtěli vyrazit ještě víc.  Je to vysokoškolačka, ve své profe

Advent...

Ještě že napadl sníh. Nadcházející první adventní neděle bude působivější. Halelujá.  Za komunistů jsme o adventu nesměli psát. Ani o původu Vánoc, o jejich tradicích. Znali jsme je však, v rodinách se dodržovaly. Byla to schíza, uctívat ve škole Dědu Mráze a doma se těšit na Ježíška. Na velké zdobení bytu jsem si nikdy moc nepotrpěla, přednost měly prvky z přírody, takže jsem aspoň nestrádala nedostatkem vánočního zboží. Na stromku se nám nejvíc  líbily ozdoby po předcích. Figurky a hvězdičky z korálků a skleněných tyčinek. Bylo jich málo a byly vzácné.  V práci jsme si dávali malé dárky a jeden kolega mi takovou ozdobu přinesl. Byla to hvězdička na stromek. Nádherná.  Moc nechápal mé nadšení. Povedlo se mu udělat mi malým dárkem velkou radost. Dnes už se dají opět sehnat, vím o několika šikovných lidech, kteří je umějí.  No a to, co se děje v obchodních centrech, je druhý extrém. Dřív nebylo skoro nic, teď je všeho tolik, že se to kvalitní ztrácí v nadbytku. Kýčovitost vš

Únik z Prahy

Když máš všeho dost, vypadni z domu, změň na chvíli prostředí. Poznáš něco nového, vzdálíš se problémům, které na tebe sice počkají, ale máš možnost se k nim postavit s odstupem. Mně prospělo pár dní v západních Čechách. Mariánky jsem znala, kdo taky ne, ale objevila jsem Cheb. Představovala jsem si ho jinak, malé náměstí se Špalíčkem budov. Je to obrovské náměstí, pěší zóna lemovaná zrekonstruovanými historickými budovami...  Až na tu kávu v kavárně ve Špalíčku! Byla příšerná, stejně jako „domácí“ lívance. Vypadaly napohled chutně, i když já bych si je dala bez šlehačky, ale proti gustu... Jenže je asi ohřáli v mikrovlnce, záhy poskakovaly po talíři jak hokejové puky. Na fotce to ovšem vypadá svůdně, ale možná to tak německým turistům chutná. Dobrovolně bych si do cappuccina nedala čokoládu ani skořici, protože tam nepatří a také bych přidala do stroje víc kávy.  Vše odpuštěno, Cheb je nádherný, máme v plánu „pobejt“ tam příště déle.  A na kávu budeme chodit jinam. Cestou do Pr

Není to sice ideální, ale bylo hůř

17. listopad je pro mě nejdůležitější státní svátek. Slavíme demokracii a připomínáme si tragédie dvojího násilí na studentech. Dvě totalitní moci dvakrát ničily elity národa. První demonstraci studentů proti okupační fašistické moci jsem nezažila, té druhé, proti komunistické zvůli, jsem se účastnila. Kdyby mi někdo tenkrát řekl, že za devětadvacet let se bude premiér bát lidí a půjde položit věnec v noci, nevěřila bych. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že budeme mít prezidenta, který místo ve veřejnoprávní televizi raději promlouvá v poněkud bizarní komerční s jistotou, že ho sleduje hrstka jeho věrných, nevěřila bych. Kdyby mi někdo řekl, že ve vedení sněmovny bude xenofob a politický byznysmen, měla bych ho za škarohlída. Kdyby mi někdo řekl, že se komunisté budou podílet na vládě, podezírala bych ho ze zapšklosti. To všechno tu nyní máme a také hon na intelekt vedený z Hradu. Vybavuju si podobnost z třicátých let a je mi úzko. Jakmile jde stát proti inteligenci, hrozí totalitarismus

Turek v bufetu? V dobré společnosti klidně i příště.

Tak tady byl výběr jasný. Žádné cappucino nebo espresso lungo z jednodruhové kávy konkrétní plantáže. Před instantní kávou dostal přednost turek v kelímku. Hodil se víc do prostředí, které ač zrekonstruované, jako by naši věkem zralou společnost vhodilo do dob mládí. Mohli jsme jít do kavárny opodál, oplývající vším, na co jsme dnes zvyklí, ale místní znalec říká – pojďme jinam, to už se často nevidí. A já, kávomilka, si toho turka v občerstvovně na Děčínském Sněžníku dala s chutí.  Byla jsem v milé společnosti a líbila se mi zachovalost přístřešku, kde samozřejmě nabízeli i tu klobásu. Voněla, ale my šli na oběd do turistické chaty Tisá – kousek odsud.  No, další radost. Zrekonstruované, ale původní prostředí s klasickou kuchyní, v níž jsem po... a víte, že netuším, po kolika letech, jedla frankfurtskou. Byla vymazlená. Hovězí maso se přímo rozsýpalo. Vylízala bych talíř. Překvapily mě velmi slušné ceny, stravuje se tam i dost cizinců.  Jak ráda tohle píšu!  Sleduju poku

V Antic café v Dlouhé

V retro zařízené kavárně je příjemně, pohodlně se tam sedí a kromě dobré kávy tam mají třeba domácí buchty s mnoha náplněmi. A ke koupi jsou i farmářské lahůdky, všimla jsem si nakládaných okurek, Marmelád s příběhem, dokonce jsem viděla, jak tam hosté ochutnávají nějakou uzeninu a vypadala moc lákavě. Personál milý, nevtíravý a přitom pozorný, ou jé, to zní přímo ideálně, Tématem tamějšího posezení byly knížky. S podzimem za zády zjišťuju, že nejen já se vracím ke čtení knih a věty typu: „Četla jsi tohle? Musíš, stojí to za to,“ mají na svědomí hromádky knih i u mě doma. Hrozí, že nás vzájemné tipy doběhnou a my se staneme psanci, kteří nestíhají. Ne, vážně, je skvělé, kolik dobrých knížek vychází. Dobrými myslím ne ty, které po přečtením odložím bez emocí... Dobrá knížka člověka vtáhne a zasáhne. Když jsem přečetla  Malý život  od autorky jménem Hanya Yanagihara, nemohla jsem týden otevřít další. Nebo  Gentleman v Moskvě  od Amora Towlese. Totéž – zásah, ohromení.  Tentok

Vnitřní svoboda

Přečetla jsem si v aktuálním Respektu vynikající článek o stresu. Autor – můj oblíbenec Petr Třešňák.  Měla bych zvolat Heuréka!, ale držím se při zemi, ačkoli – až půjdu na kontrolu k lékařce, možná jí ten článek ukážu. Mí přátelé vědí, že mám za sebou zcela nečekanou zdravotní indispozici. Už je to zase dobré, ale neobešla jsem se rok a půl bez - řekněme nadprůměrné - medikace. Prášky nesnáším a zdravotní střediska jsem nikdy nenavštěvovala ráda. Věřím, že si budu moci tuto nechuť pěstovat i nadále, blíží se (doufám a mám to slíbeno) konec doplňování léků do boxů nazvaných Pondělí - Neděle. Netušila jsem, že taková pomůcka existuje, moje milá kamarádka ji pro mne objevila. Neděle odpoledne se pro mne stává něčím podobným jako pro lidi, na které padne tíha blížícího se pondělí. Netěší se na ráno, já na doplňování. Popravdě, ubývá obsahu a přibývá naděje, že se můj zdravotní stav vrátí tam, kde byl, než se to stalo. Nezáleží na tom, co – podstatné je, že jsem náhle onemocněla au

Vedra se dají přežít

Ale ne ve vybetonovaných a stromů zbavovaných místech. To musí člověk sebrat odvahu, říct si – dobře, tak si ještě letos nebudu kupovat nový sporák – a sehnat si ubytování v horách nebo tam, kde stromy (vysoké) jsou. Stíněná, chladivá místa se najdou i v některých městech, ale venku je tak nějak jiný vzduch, mám pocit. I v těch Jeseníkách byla vedra, ale je to rozdíl. Proležet tam den pod vysokým stromem, hrát deskovou hru Česko (a červenat se překvapivě nad svými neznalostmi v části příroda, botanika), číst si (David Grossman - Přijde kůň do baru, doporučuju), povídat, mlčet -  a ochlazovat se v mnoha brouzdalištích s ledovou vodou – což je i léčivé – mi přišlo jako ideál...  V horách je jistota, že nás vedro neumoří, nevím, jak u moře, já dřív jezdila mimo hlavní sezónu a jen jednou tu zásadu porušila. Letěli jsme do Řecka v srpnu, přes den asi 46 stupňů a večer jen o něco méně. Spali jsme na terase a zaháněli komáry, druhý den se ploužili a chtěli domů. Jenže jsme tam byli s cest

Babyboom

Hodně členů rodin s malými dětmi žije podle diáře. Ne svého. Musejí dodržovat termíny aktivit potomků. Pomáhají i babičky a dědové.  Jsou uspěchaní, někdy vynervovaní a nezřídka vzpomínají na vlastní dětství plné volnosti, her a pohybu. Do toho se příbuzné předškoláků chystá vytížit i stát nutící dětem povinnou školku rok před nástupem do školy. To vše kvůli jednomu procentu dětí ze sociálně vyloučených lokalit. Opozice se snaží tomu zabránit a veřejnost čeká, zda se podaří to mizivé procento nezodpovědých rodin přinutit posílat děcka do školy jinak. Sleduju, jak si předškolní děti pomalu nemají kdy hrát a fandím těm rodičům, kteří si chtějí ponechat volnost v rozhodování o náplni posledního roku dětství svých dcer a synů. Vybavil se mi starší film s Diane Keaton -  Babyboom . Manažerka odmítající kvůli kariéře děti, zdědí po bratrově smrti dvouletou neteř. Když jí dojde, že opravdu nezvládne náročnou práci a výchovu holčičky, mění životní styl. Nechce už rudnout studem při posl

A je to tady zpátky

Když jsem před napsáním románu Hlas pro vraha zjišťovala v archivu StB, jací grázlové získávali po válce pozice - čím větší zločinec, tím rychlejší výstup na funkcionářský vrchol - těšilo mě, že už je to pryč. Uplynulo několik let a je to tady zpátky... Navzdory tomu, že mnozí z nás ještě pamatují, kam vede vláda omezenců.   Část společnosti  začíná být agresivní a podpora myšlenkového a nezřídka i fyzického násilí  vůči menšinovým názorům jde shora.  Přibývá excesů.  Tím nejhrozivějším je ústup komunistům, od nichž se očekává podpora vlády. To je prostě dno, na němž se toleruje i lhaní poslance Filipa před kamerami české televize. Tvrdil, že sociálně-demokratický kandidát na post ministra zahraničí M. Poche v Evropském parlamentu hlasoval tak,  jak nehlasoval . Že je podstata úplně někde jinde? Koho zajímá, že se v podhoubí skrývá touha po pomstě všech, kdo volili jinak,  než volit měli. Víme to a není nám to nic platné. Totalitně smýšlející politici plíživě anektují pros

Dějiny víc smutné než veselé

Ne, nestydím se za ty slzy. Slzy smíchu i dojetí. Stálo to za to. Kamarádka mě pozvala do divadla ABC na veřejnou generálku představení Tančírna. „Máš kapesník?“ zeptala se, když jsme pohodlně usedly v desáté řadě (skvělá sedadla mimochodem  J ). „Jasně že mám, proč se ptáš?“ „Budeš ho potřebovat,“ odpověděla Přemýšlet, k čemu, už nebyl čas, pomyslně jsem se ocitla na jevišti s tanečníky a hudebníky. Tanec je vášeň. I moje. Pomyslně jsem si podupávala (jednou jsem se neudržela a prožívala koncert v divadle Archa nepomyslně. Sousedka mi vysvětlila, jak je to neslušné, dávám si tudíž pozor).  Naladěná v rytmu tance dvacátých let dvacátého století jsem si v ABC poskakovala v radosti nad vznikem republiky... Podívala jsem se na kamarádku s otazníkem v očích. „Brzy, uvidíš,“ řekla. Vtom to na jevišti zadunělo a já už věděla, co přijde.  Ještě okamžik a... Nebyla jsem jediná, kdo muchlal zmáčený kapesník v ruce. Ještě že jsem měla v tašce celý balíček papírových.   "Za

Směšné, trapné, malicherné

Promiňte, že se chci dnes pobavit zážitky zdánlivě malichernými, někdy k vzteku, ale v jádru směšnými. K návštěvám kaváren patří i zastaveníčko na toaletě. Můj problém začíná. Pokud není na dveřích zřetelně ŽENY – MUŽI, tápu. Před vtipnými nápisy v podobě obrázků, náznaků, mnohdy cílených na lidi s vyšším IQ, než mám já, ztrácím sebevědomíobzvlášť když někdy otevřu opačné dveře než mám...  Když dobudu hrad, neraduju se, vím, že mě čeká další souboj. Hledání splachovadla třeba. Člověk se pořádně rozhlédne, zmáčkne tohle a tamto, až se trefí. Pak si jde ovšem mýt ruce. Úspěch napoprvé navrhuju na medaili. Tak předně jde o správné použití dávkovače mýdla. Buď je naplněn, nebo není. Buď má páčku, nebo nemá. Buď spustí, jen co mu nabídnu své ruce, nebo nespustí. Vždy je to pokus - omyl a vždy je mi to trapné. A teď voda! Spustí dnes díky fotobuňce, anebo ne? Mávám rukama, dělám, to co dámy... Jak to, že jim teče a mně ne? Nikdy ten pohyb rukou nezvládnu na první dobrou. Pak při

Jsem přece vlastenka :D

Nastoupily jsme do tramvaje zároveň. Ona očividně dáma z ciziny. Šperky, zajímavé oblečení, účes. Hádala jsem jí 70 let, i když dělala mladší dojem. Sedla si na čtyřku, já přes uličku, takže jsem neviděla plechovku od nápoje pohozenou na sedadle naproti ní. Ji to pohoršilo a spustila česky, jak jsme tady zaostalí. To by se ve Švýcarsku nemohlo stát. Jsme prasata. Nikdo nereagoval, ona se však už rozjela. Jak jsme mohli volit Hamáčka – cituji. Pak si začala hrát na Libuši. ČR čekají strašné časy. A proč jsme neodsoudili Sobotku za privatizaci OKD. Snažila jsem se vysvětlit jí, že privatizovala vláda... „Ale na Aeronetu píší...“ „Paní, to je proruský web, zrovna o tom čtu v Respektu,"ukazuju jí článek. „Respekt“, prskla pohrdavě, ba až nenávistně. Byl to ode mne chapý pokus poučit ji, že Aeronet a Parlamentní listy ((PL) jsou neobjektivní média, obzvlášť když mě ani nenechala domluvit a dodala, že ještě čte - PL. Pro změnu jsem vytřeštila oči já. Byla parád

Mé sci-fi přání ke Dni matek

Zajímala by mě statistika, jakou nikdy nikdo nenabídl. Týkala by se všech matek na světě. Otázka by zněla: Je víc těch, které se z mateřství radují, anebo těch, co trpí? Kdo sleduje dění ve světě, asi si odpoví sám. I já se přikláním k odpovědi B.    Všechny mámy mají stejné přání - aby byl jejich potomek šťastný. Všechny mámy (až na výjimky) zažily okamžik absolutního štěstí po porodu. Ještě že tak - jsou to mnohdy momenty, z nichž musejí čerpat po celý život, v němž dominuje zodpovědnost za člověka, kterého přivedly na svět. Už nikdy nebudou svobodné. Už nikdy nebudou myslet jen na sebe. (Nechci tyto pocity upírat mužům, ale dnes je Den matek, tak vzdávám hold jen nám, ženám). Netroufám si tvrdit, že majetné matky jsou šťastnější než ty chudé. Myslím, že mateřská láska je zcela jiná kategorie, k níž patří i zoufalství mámy, jejíž dítě onemocní, jde do války, nedokáže unést tíhu života. Zoufalství, kdy matky zjistí, že své syny   a dcery neochrání, si nevybírá sociální skupi

Pohoda u Boleváku

V Plzni oslavy osvobození ve velkém, my slavili na Boleváku - i u kávy. U mě rutinní zakončení jakékoli cesty, což zatím nikdy nevadilo komukoli, kdo jde se mnou. Témata různá. Krásný byl ten sváteční 8. květen. Kochali jsme se krajinou kolem rybníka, snahami ekologů jej vyčistit a zpříjemnit lidem i rybám, nezáludně záviděli přátelům, jejichž byt se už začíná rýsovat v novostavbách takřka u vody. Mluvilo se i o svobodě. Taková samozřejmost, že... Nikdo se o ni nebojí, ačkoli se důvody nabízejí stále častěji s tím, jak přibývá zkorumpovaných politiků, za které mluví lobbisté. Vlastně opačně - politici mluví jakoby jejich ústy. Jedná se o politiky vděčné, splácející dluhy. Mají jiné priority než jejich voliči. Jak to, že to voliči nepoznají? Tak...   Někteří to poznají, ale zatím jsou vždy v menšině... Takový menšinový volič se ani nemusí moc namáhat, aby rozeznal, kdo hýbe politikovými ústy, kdo spoléhá právě na posluchače, nevnímajícího nuance, neslyšícího nevyslov

Vzdělání je lék...

Tato úvaha vznikla při posezení nad zmrzlinou v kavárně na zámku Kozel. Výlet do krásné přírody a mnoho líbezných podnětů k radosti ze  života jsem zakončila článkem, který vyšel v týdeníku Školství 2. května. Dobrá zpráva je, že od září budou studenti a důchodci jezdit jen za čtvrtinu jízdného. Špatná, že se tak stane na úkor peněz určených do školství. Koho hned napadne zvýšení platů pedagogů a pocítí osten závisti, nevole či nudy z omletého tématu posledních měsíců, ať se zklidní. Výplaty pedagogů jsou skutečně podměrečné, takže bych v tomto ohledu zarazila všechny diskuse a jednoduše jim přidala. Je z čeho brát. Třeba z peněz, určených na populistické dotace, jimiž se politici snaží zalíbit svým voličům, nebo na neefektivní reklamní akce typu Jezte více kaprů a podobné nesmysly. Kdo má ryby rád, jí je, kdo ne, neosloví ho stupidní kampaň za nemalé peníze, které inkasují agentury, jež ji produkují. Financování školství neznamená jen výplatu pedagogů, ale také dostatek na