Blog Oliny Táborské

Asi to zná každý, kdo měl v bytě řemeslníky. Oni makají, já přece nemůžu lenošit. Přesto že jim nakonec zaplatím, nedokážu se soustředit na "to své" a dělám pořád, že něco dělám. Jako oni. A tak zatímco "Pat a Mat" demontovali starou linku, zaváděli nové trubky a elektřinu, já jsem v potu a prachu vlastního bytu udělala následující: vyhodila polovinu starých bot a oblečení, dvě třetiny obsahu staré linky, vyprala všechny bytové textilie, konečně zkrátila závěsy, asi tisíckrát zametla a vyluxovala všudypřítomný prach a pořád to bylo málo. Když už jsem opravdu neměla co dělat, a oni pořád jo, zavřela jsem se v pokoji s výmluvou "aby se tu neprášilo" (což oni považovali za samozřejmé, ale mně to bylo hloupé, aby si snad nemysleli, že je kontroluju!), usedla k počítači, jako že se pokusím pracovat. Dělat to, co mě živí.  M oje myšlenky však byly víc rozvířené než ten prach z vrtání. Nejde to, povzdychla jsem si a ze zoufalství klikla na spider solitai

Když děti dojedly, Irina je vykoupala a uložila do postýlek. Potom si přisedla k Ance, hroutící se na pohovce: „Měla bys o něj zabojovat. Je to dobrý muž. To se může stát každému.“ Anka vyvalila oči. „Jak, zabojovat? Přece nebudu bojovat o vlastního manžela.“ „No, měla bys,“ opakovala Irina a Anku objala. „Máte děti,“ dodala. Anka se roztřásla. Příval emocí z vděku, že s ní někdo sdílí její žal, prozradil, že není tak klidná, jak se snaží dávat najevo. „Jen se vyplač,“ tišila ji Irina. „Historie se opakuje,“ pronesla náhle Anka. „Jaká?“ zeptala se Irina. „Rodinné prokletí. O mé mamince toho víš dost,“ spustila Anka, „ale neřekla jsem ti, že jí otec strašně zahýbal. Měl prý čtrnáct milenek za tu dobu, co byli spolu. Aspoň tak mi to řekla teta. A byli spolu čtyři roky.“ Irina mlčela. „No, a Honza už s tím začal. Asi jsem si přivolala podobného chlapa,“ mlela Anka nesmysly, na což ji Irina upozornila. „Nemůžeš přece Honzu srovnávat s tvým otcem. On ty ženy asi vyh

Vychovávali mě s ohledem na lidi. Co by tomu řekli... bylo měřítkem. Toho se člověk jen tak nezbaví, ani když se z vesnice odstěhuje do velkoměsta. Nevím, zda je takový korektor vhodným průvodcem. Možná ano, drží toho, koho se drží, v určitých mantinelech, a asi ho tím pádem i ochrání od zbytečných průšvihů. Na druhé straně ho asi nepustí dál, ale jen po jeho horizont. V každém případě pro samou povinnost, nebo-li MUS (to přece musíš) jeden pořádně nemá kdy na svoje předurčení. „Musíš tam jít.“ „Musíš to mít, má to každá/ý.“ Musíš to dělat.“ „Musíš to znát.“ "Musíš být taková.“ "Musíš studovat tohle." "Musíš vypadat takhle." "Musíš brát ohledy." "Musíš se zařadit." MUS se v našich životech tak roztahuje, že se stane jejich určujícím prvkem. Každý, koho v jeho životě provází MUS, ví, že žít jen podle toho, co se od nás čeká, není způsob šťastné pouti k jedinému cíli, který máme všichni společný. Protože nevíme, jak to za onou cílovou p

Jedno ošklivé a jedno krásné miminko „Je to kluk! Pořádný macek, maminko, a má všechno na správném místě,“ hlásí porodní asistentka a já nevím, zda se mám radovat, nebo brečet. Vyhraje zdravý rozum a já si stále, navzdory všemu, co bolestivého se mnou ti lidé v jedné moravské porodnici ještě dělají, opakuju: „Máš zdravého syna, máš to za sebou.“ Tenkrát se miminka ještě nepokládala matkám na břicho, ale odnášela někam daleko, tak daleko, že měly maminky pocit přímo vesmírné vzdálenosti od dětátka, která právě přivedly na svět. Ani otcové ještě nechodili k porodu a jejich ženy byly vydány napospas týmu porodníků – tedy úplně cizích lidí. Kdybych měla děti o pár let později, mohla jsem je přivést na svět humánnějším způsobem. Ty mé se však chtěly narodit vletech, kdy ve většině porodnic ještě rodičky neměly nablízku nikoho, kdo by je držel za ruce, stíral jim pot z čela nebo omdléval z lásky. Byly vydány na milost zdravotníkům a musely spoléhat na jejich profesionalitu v prost