Asi to zná každý, kdo měl v bytě řemeslníky. Oni makají, já přece nemůžu lenošit. Přesto že jim nakonec zaplatím, nedokážu se soustředit na "to své" a dělám pořád, že něco dělám. Jako oni. A tak zatímco "Pat a Mat" demontovali starou linku, zaváděli nové trubky a elektřinu, já jsem v potu a prachu vlastního bytu udělala následující: vyhodila polovinu starých bot a oblečení, dvě třetiny obsahu staré linky, vyprala všechny bytové textilie, konečně zkrátila závěsy, asi tisíckrát zametla a vyluxovala všudypřítomný prach a pořád to bylo málo. Když už jsem opravdu neměla co dělat, a oni pořád jo, zavřela jsem se v pokoji s výmluvou "aby se tu neprášilo" (což oni považovali za samozřejmé, ale mně to bylo hloupé, aby si snad nemysleli, že je kontroluju!), usedla k počítači, jako že se pokusím pracovat. Dělat to, co mě živí. M oje myšlenky však byly víc rozvířené než ten prach z vrtání. Nejde to, povzdychla jsem si a ze zoufalství klikla na spider solitai
Píšu ráda, píšu celý život. Psaním si pokládám otázky a hledám odpovědi. Psaní je můj svět.