Blog Oliny Táborské

Kavárnu Slávii jsem měla ráda v dobách studia, protože sousedí s mojí alma mater. Zásadně jsme sedávali u okna, abychom byli viděni nebo viděli spolužáky procházející kolem. Před státnicemi jsme si v ní s kamarádem dali jednoho myslivce na kuráž, ani jednomu se to nevyplatilo, oba jsme měli zkažené léto a před podzimním opakováním zkoušek jsme se Slávii vyhnuli obloukem. Od té doby jsem tam byla už jen jednou a naposled.    Chybí mi ta intelektuálská atmosféra, sedává tam zcela jiná společnost. Mnohdy dost hlučná, což ale nekritizuju, ti lidé jsou na dovolené a chtějí se bavit a vidět na Hrad. Proto jsme začali chodit do kavárny pár metrů odsud – do Národní. I ona má zajímavou historii zrozenou v roce 1922, kdy se v ní začali setkávat avantgardní členové Devětsilu. Bylo to jejich výhradní místo až do roku 1926, jak píše Eva Bendová v publikaci  Pražské kavárny.  Vynikající knížka pro nás, povaleče, i s vloženou mapou kaváren historických a současných. Tradici Národní kavár

Jsem z generace postižených děravým vzděláním. Nejvíc ran dostaly mé dva nejoblíbenější předměty - literatura a dějepis. Nevím, jak se učitelé cítili při přednášení lživých dějin anebo když když jim nakázali zapomenout, že existují i jiní hrdinové a spisovatelé, než ti, o nichž směli mluvit. Na střední a vysoké jsme se už víc dočetli, na základní se ještě dařilo vtloukat do nás jedinou pravdu, nadiktovanou komunisty. Ti se od Goebbelse naučili všechno a praktikovali to až do roku 1989, ačkoli... Možná to nebylo ojedinělé, možná ano, ale při práci na diplomce mě vedla odvážná profesorka, která mi podstrčila pár jmen v té době už polo-zakázaných autorů. Nebyl problém sehnat si jejich dílo, i my, žijící mimo disent, jsme měli své zdroje. Dokonce jsem něco z toho propašovala do diplomky. Prošlo to na všech stupních obhajoby, však to bylo v roce 1987 - leccos už se tolerovalo, záleželo na lidech a jejich ochotě přijmout fakt, že se režim hroutí. Nebo moje patronka věděla, že

 je mladší sestra espresa Ema. Objevila ji jedna z tří kamarádek, s nimiž jsem se tam poměla. Je to prý u divadla na Palmovce, tak jsem se ani nedívala do mapy. Prošla jsem ovšem ulicí tam i zpět a nic. Podle názvu ji nikdo neznal. Poradila asi desátá oslovená: „Není tam pražírna a pekárna?“ „Je.“ „Tak to je za rohem.“ No jo, kdybych zahnula sama od sebe, poznala bych to i podle chlebové vůně, která se proháněla po ulici. Dohodly jsme se na snídani, tak jsem si objednala zapečený toust – chleba zvaný Ital, pražská šunka a chedar. Ještě teď se olizuju a o chuti kávy se mi ani nechce psát, hned bych tam totiž vyrazila, i když je to krapet z ruky. Holky   si daly flat white a meruňkový koláč. Také chválily, ale lehounce s výhradami, koláč mohl být vláčnější. Domů jsem nesla dvě půlky chleba, český kmínový a bramborový. Ten je zatím v mrazáku, samozřejmě měl omamné aroma a kůra křupala, stejně jako u kmínového. Zaseděly jsme tam skoro do oběda, nejen kvůli zdejším dobrotá

Jsou kavárny, kde sice dostaneme dobrou kávu, ale nechodíme tam zcela dobrovolně. V jedné z nich   jednou za měsíc snídám. Dávám si cappuccino nebo espreso lungo. Vždy se na sedmou ranní, kdy se zvednou rolety v Motol café, těším. Po odběru krve čekám na výsledky. Nevyplatí se jet domů, dvě hodiny se tam dají vydržet. Většinou dočítám Respekt, knížku, někdy jen tak pozoruju – je to pro mne nekonečný zdroj inspirace. Ve které  kavárně  potkám tolik starších lidí, mnohdy handicapovaných, s pomůckami, usnadňujícími přemisťování? Hlavně však jinde těžko natrefím  na člověka v pozdním věku. Tady ano. Mnohdy na zcela opuštěné. Někdo je sem přivezl, posadil na židli a zmizel, aby se tu za dvě hodiny objevil a odvezl rodiče na hematologii. Není výjimkou, když nemocného doprovází víc členů rodiny. To je láska, říkám si. Oko mi ovšem zatopí i mnohdy nedobrovolně vyslechnutá konverzace. Asi šedesátiletý syn se na maminku na vozíčku stále utrhuje, odpovídá jednoslabičně a zlost na

Chtěla jsem jet do Veletržního paláce,  dnes se tam slaví 222 let Národní galerie. Je tam ovšem i jedna z mých nejoblíbenějších kaváren, ale... Na pondělí mám lístky na koncert do Rudolfina a prý řádí epidemie chřipky. Tak omezuju pobyt mezi mnoha lidmi. Před rokem jsem se ocitla na JIP a od té doby trošku bojuju s imunitou. Takže dnes píšu z příjemného domácího prostředí, i když Cafe 1 to není. Inspiroval mě právě doposlouchaný rozhovor na radiu Plus s Janem Potměšilem. Když mluví o vděku za život, o jeho vyšší kvalitě, věřím mu. Cítila jsem totéž, když se po několika dnech ukázalo, že tu mám ještě pobýt. Byl to vděk za všechno, co následovalo. Za obyčejné věci, do té doby tak samozřejmé, že nemohly detekovat mé emoce. Teď můžou. Navzdory různým omezením v důsledku léčby je toho tolik, co těší. Mé omezování je ovšem proti tomu, jakému byl a je stále vystaven Jan Potměšil, nicotné. On zdolává docela jiné překážky. "Tak nebudu chodit, no a co... Nebudu lyžovat, no a co," ří