Blog Oliny Táborské

Pokud se neodpojím od sdělovacíh prostředků, nepřestanou mi radit, jak mám strávit poslední den roku. Nabídka je neskutečně široká, ale nic pro mě. Takže se odpojuju :-) A vám přeju také nádherné odpojení anebo napojení, jak je libo. Hlavně si Silvestra prožijte po svém. Buďte veselí nebo smutní, radujte se nebo bilancujte, důležité je, ať v sobě máte klid a je vám fajn. Nezáleží na tom, zda jste single, ve dvojici, v partě. Každý jsme jedinečný a víme nejlépe, co nám vyhovuje. KRÁSNÉ POSLEDNÍ CHVÍLE STARÉHO ROKU A JEŠTĚ LEPŠÍ OKAMŽIKY V ROCE NADCHÁZEJÍCÍM.

Já je miluju, a proto si je dávám a vůbec mi nevadí, že na ně v průběhu roku zapomenu. Je fajn představovat si, co bych mohla, měla, plánovat, těšit se. Ještě lepší je pak na to úplně kašlat a žít si přítomným okamžikem. Bilance starého roku se mi prohání hlavou už pár dní. Jaký měl být, mohl být a hlavně, jaký nakonec byl. Největší radost mi udělaly okamžiky zcela nečekané a neplánované. Naopak některé představy vzaly zasvé, kdybych neuměla žít v přítomnosti, dalo by se dokonce mluvit o zklamání, ale obsah toho pojmu už je mi cizí.  Vždy je to dobře, byť se mi to nemusí líbit. Všechno je jen a jen důsledek předešlého. Nadáváme-li na idiotské politiky, zapomínáme, že jsme si je zvolili. Vadí-li nám, že sobě přejí a nám ne, nepřipouštíme si zcela na rovinu, že bychom se chovali podobně.   Až na svaté výjimky. Chceme-li od druhých hloubku, ponořme se napřed my, ať víme, co to obnáší. Toužíme-li po něčem, zamysleme se, co jsme pro to udělali. Líbí se mi pozdrav Petra Šimůnk

Včera jsem v divadle viděla děsnou kravinu. Je však pravda, že jsem se celý večer smála. Smích byl ozdravný. To jsme si přiznali cestou domů, měla to být omluva za iniciativu, ačkoli jsme šli rádi kvůli  kamarádce; hrála ze všech nejlíp. Smích včerejšího večera mě nakopl. Ráno mi po probuzení naběhlo: Máš ho v životě dostatek? Nebudu vás unavovat odpovědí,  jen bych vás ráda přiměla k podobným úvahám. K Vánocům se vžilo klišovité přání: Šťastné a veselé. Jde namítnout: Když šťastné, tak logicky i veselé, ne? Otázka zní: Jsme šťastní a tedy i veselí, anebo jsem štastní, ale ani si to neuvědomujeme a smějeme se málo? Proč? Souvisí smysl pro humor se šťastným životem? Znám lidi, kteří by z povrchního pohledu moc důvodů k úsměvu neměli, přesto se nekaboní.  Že jsou smích a zábava pro naše zdraví důležité, věděli i předkové. Aktivně nacházeli zdroje veselí po celý rok. My některé tradice, pravda, oživujeme, ale umíme je prožívat spontánně, zaujatě -stručněji stejně nadšeně?  A o kolik

Tento článek vznikl díky možnosti moderovat dvě odpoledne s mystičkou Ivankou Adamcovou. Její přednášky v narvaných sálech poslouchají lidé napříč generacemi, vzděláním, vyznáním, stavu a postavení. Tahle drobná brunetka učí lidi nacházet smysl života a přebírat za něj zodpovědnost. Když dojde na dotazy publika, ukazuje se, že by nestačil ani sál pronajatý na další dva dny. Co dotaz, to životní příběh. Někdy bylo v sále ticho jak pod mořským dnem, jindy až okna budovy řinčela od smíchu zúčastněných. V otázce, kterou jsem přečetla jako poslední, se zračila katastrofální beznaděje. Na takové zoufalství jsem čekala obšírnou odpověď. Hodiny ukazovaly, že je na ni ještě čas… Při čtení jsem měla výraz odpovídající obsahu těch pěti řádek, málem jsem svůj přednes i slzou doprovodila. „Žije?“ odpověděla Ivanka. Na pár vteřin mě opustila duchapřítomnost a já jen vykulila oči a polkla nasucho. Pak jsem skutečně zaslzela, ale smíchy a se mnou celý sál.   V dnešním rozjímání mě nap

Je čtvrtý čtvrtek listopadu, Den díkůvzdání v USA. Rodiny se sjíždějí ze všech míst světa, aby jako projev díků za jejich živobytí poseděly u stolu nad pečeným krocanem, brusinkovou omáčkou a dýňovým koláčem. Den předtím ušetří americký prezident symbolicky dva krocany, neboť dalších 50 milionů se jich ocitne v troubě amerických domácností. Vybavuju si vtipné scénky na toto téma z představení Listopad divadla Rokoko. Americký prezident v podání Michala Dlouhého se rozhodl upustit od tohoto zvyku – no, jděte se podívat, stojí to za to. Mě napadlo připomenout spíš vznik tohoto největšího amerického svátku a to pomocí toho, co mám nejraději, knihy a dějiny. Několik pasáží z Dějin Spojených států amerických (LN 1996) jsem s nadšením opsala, několik jen přetlumočila. Vím, že to znáte, ale... Dějiny se prostě opakují a není vůbec špatné si to někdy připomenout. „Poutníci, kteří založili kolonii Plymouth, nepřišli (do Ameriky) hledat zlato nebo udělat štěstí, nýbrž vybudovat křesťanské

Dostala se mi do rukou jedna starší fotka. Je nás na ní pět. Pět veselých, šťastných žen. Co to bylo za štěstí? Nic zvláštního, měly jsme většinu z toho, co si tak lidé přejí. Partnery, jedna byla tenkrát možná o něco šťastnější než my ostatní. Dospívající, a možná že už těsně do dospělosti vcházející děti, které nezlobily. Měly jsme práci, domov a byly jsme zdravé. Spojovala nás kromě jiného záliba v lyžování – běžky a také cyklistika. I divadlo… Pak jedné z nás zemřel partner. A po čase totéž potkalo další. Dvě z nás muže vyměnily. Jedna aktivně, druhá nedobrovolně. Dvě změnily práci, obě k horšímu, jedna se z toho málem zbláznila. Tehdy jsme viděly, jak se člověk může dostat na dno. Pořád to ale nebylo to nejhorší. To přišlo zrádně a hlavně nečekaně. Jedna z nás přišla o dítě a druhé dítě těžce onemocnělo. Nevyléčitelně, i když s nadějí na život plný různých omezení… Je možné, že tohle nás čekalo v okamžiku, kdy jsme se při focení tak smály?, říkám si teď. Jak vidíte, je

Vzpomínám na devadesátá léta, na úžasné časy budování kapitalismu. Podnikatele tenkrát neodlišovala konta v daňových rájích, opancéřovaná „uesvéčka“ a party bodyguardů, ale jen fialové kalhoty nebo saka, bílé ponožky, mokasíny s třapcem a co hlavně – kufříky. Jednomu se otevřel na ulici; pohotově jsem dřepla a podávala mu obsah, který se mi vyvalil u nohou: svačina, hřeben, peněženka, Blesk, tlustý diář. Nikde žádná složka s dokumenty. I on se sklonil ke svým pokladům, málem mě šlehla přes hlavu jeho přehazovačka zakrývající pleš. Pak mě  pozval na večeři. Ten večer jsem poprvé v životě viděla peněženku naditou bankovkami. To je ten pravý atribut, k čemu složka s dokumenty, nebuď malicherná, pokárala jsem se za hloupé myšlenky, které dotíraly navzdory chutnému steaku, tehdy o polovinu levnějšímu, než je dnes. Nevím, jak se tento podnikatel má teď, doufám, že dobře. Proč takhle zdlouhavě uvádím téma těchto dnů v naší provinční kotlině, to jest nelibost s chováním některých státní