Blog Oliny Táborské

Po tom politizování bych měla napsat něco humorného nebo aspoň s nadhledem, ať si čtenáři nemyslí, že jsem katastrofistka. Ale to se nedá vymyslet, téma musí přijít samo. Jedna blbost mě ale dnes napadla, když jsem nakupovala na farmářských trzích u řezníka dušenou šunku a vinnou klobásu. Kdo si asi v Praze koupí mrtvého zajíce nebo bažanta včetně kožíšku a peří? říkala jsem si. Viselo mi to nad hlavou a já si představovala, jak ve svém sterilně čistém bytě škubu bažanta a stahuju králíka, jen tak, z plezíru... Není pohodlnější koupit to už připravené na pekáč, když jsem si zvěř sama nezastřelila? No, a to já bych tedy ani nemohla – jsem pokrytec, který masíčko rád, ale nerad přemýšlí o potupném konci oběti v troubě. Přitom jsem vyrostla na vesnici! V den zabijačky, jak se u nás říká, jsem utíkala z domu, v zimě často plakala nad husami, že je musí studit nohy, a psovi jsem nosila do boudy oplatky. Jitrnice, jelita, maso z vepříka či husičky, kachny, králíka apod. jsem pak neodmít

Poslanci jsou fakt chudáci. Debata o jejich platech je trapná, hlavně když začnou vyjmenovávat elementární výdaje jako je ošacení a dojíždění. Nejsem pro rovnostářství - užila jsem si ho do svých 38 až, až. Ať jsou platy spravedlivé - ať zohlední náročnost, zodpovědnost, vzdělání a vzdělávání, nasazení, a to i u poslanců, ale ať se o to nemusejí handrkovat oni sami v televizi.A ať jsou platy spravedlivé i mimo politiku. Nevhodná doba na licitaci o nárůstu jejich mezd je to obzvláště krátce poté, kdy ministryně práce a sociálních věcí ohlásí, že přece jen vláda nebude zvyšovat existenční a životní minimum.Důvod? Vláda tak chce přinutit lidi nespoléhat na sociální dávky a hledat si práci. Tak to tady ale nefunguje, nejen proto, že lidé u nás nejsou zvyklí stěhovat se za prací. Klopotně se dopracovali k bydlení, stálo je to veškerou energii a úspory, nebo jsou naopak zadluženi nadosmrti. Co s bytem na hypotéku v kraji, kde člověk přijde o práci a jinou nemá šanci najít? Severní kr

Kdyby mi někdo před pětadvaceti lety řekl, že oslavíme čtvrtstoletí svobody vypískáváním prezidenta, jímž je jeden z protagonistů revoluce, ťuknu si na čelo. Ještě víc bych si ťukala vědouc, že půjde o M. Zemana. Stalo se. Červenou kartu za vulgární projevy, zneuctění hrdinství studentů na Národní v roce 89, podbízení se čínské nedemokracii a urážku punkové skupiny Pussy Riot za happeningy, které nechápe, jsem mu přála a souhlasila s tímto stylem protestu. Nebyla jsem tam, ale ani jsem nezahlédla či nezaslechla překročení hranic toho, co je do pasu, jak se to povedlo v poslední době prezidentovi několikrát. Pískot na Albertově mě na pár vteřin ochromil - fakt jsem zírala... Čekala jsem, že tam budou převážně jeho příznivci. Myslím, že s nimi počítal a zajímá mě, zda podcenil protestující nebo přecenil svoji schopnost vyzrát na všechny. Od rána nacházím na sociálních sítích a v e-mailové poště i spoustu názorů, odporujících tomu, co se včera dělo, čili souhlasných s prezidentem. I t

Strany selhaly, ANO slibuje. Když se v zemi začne nedařit většině, množí se podhoubí pro extremismus. Šmytec. Odstavená pravice by mohla své mimořádné rétorické schopnosti využít spíš k omluvě a projevit sebereflexi, než ostouzet Babiše, který jen využil příležitosti, jakou mu hodila přímo k nohám. Tolik koncentrace moci jak má teď on nikdy a nikde lidem neprospělo, ale to přece každý ví z historie ne tak dávné. Já z podstaty nevěřím nikomu, kdo slibuje něco, co se dosud žádnému vůdci nepodařilo. Nebo mi něco uniklo? Na toto téma už jen poslední poznámka: Během uplynulých pětadvacet let si tuhle oprátku splétali politici sami vytvářením prostředí, kde chudí chudnou a bohatí bohatnou. Nemyslím si, že volím nejlíp. Málokdy patřím k těm, co slaví, ačkoli letos jsem si za svůj hlas pro Piráty v Praze opravdu nalila štamprli naší vynikající slivovice. Od té doby, kdy jsem s naivní důvěrou ve slova vůdce slavila i já s vítěznou ODS, jsem opatrná. Studuju programy a sleduju leadry. Lez

Čtvrt století! To to uteklo! Ale je to důstojné výročí a já budu v tyto dny vzpomínat, jak jsem zvonila klíči a skandovala pod balkonem Melantrichu hesla za svobodu. Ještě raději si připomenu, že jsem rozhodujícího 23. listopadu patřila k těm, kdo vykřičeli v Lokomotivce ČKD Štěpána a pak šli z Vysočan na Václavák, zapískali si u budovy Rudého práva „Rudé právo lže!“ a došli až pod balkon, protože doufali, že je konec bezpráví. Nevěděla jsem, stejně jako o tom neměly tušení statisíce lidí v ulicích, že je Praha obklíčena milicionáři, čekajícími na povel, po němž bychom místo na samet vzpomínali (nebo také nevzpomínali) na krveprolití. Zároveň nás ani nenapadlo, že komunisté předají moc tak snadno. Do ulic, kde jsme trávili veškerý volný čas, se nedostala zpráva, že se Ladislav Adamec, naoko vstřícný k jednání s revolucionáři, ještě pokusil zradit. Z Moskvy se vrátil bez podpory, osmašedesátý rok se naštěstí neopakoval. To nás v ulicích zachránilo, jasný? To a generální stávka 23.