Blog Oliny Táborské

Není to, co o ní opovržlivě říkají jedni. Je to, za co ji považují druzí, včetně mě. Je to nejmenovaná skupina přátel pravdy, nadhledu, radostí života. Jsou to zastánci svobody slova, demokratického systému v zemi, podpory členství v EU, NATO, stručněji: Jsou to lidé, kteří nechtějí žít v totalitním státě, nepotřebují tudíž vůdce ani nikoho, kdo by je vodil na niti. Protože nic takového jako Pražská kavárna ve skutečnosti neexistuje, mám výhodu, že do ní můžu zahrnout při psaní všechno, co se mi bude hodit. Takže i návštěva skvělých restaurací, protože... Jde přece o setkávání. Takže: Včera večeře ve Městě Touškově ve Velkém Špejcharu. Jídlo vynikající, nálada také. Probíraly se ještě volby, téma doznívá, ale já jsem uvítala možnost zeptat se i těch, co volili jinak než já, proč. Nejde mi například do hlavy, jak mohli volit v jednom kole Jiřího Drahoše a ve druhém současného prezidenta. Prý je zprofesor zklamal v televizních debatách. Ach jo, zeptala jsem se, zda jsou skutečně ta

Jeden vtip na začátek: Přijde k psychiatrovi zničený muž. „To se nedá vydržet, pane doktore, bydlím s rodinou v garsonce, lezeme si po hlavách a všichni jsme zralí na blázinec.“ „Pořiďte si kozu a přijďte za týden,“ radí lékař. Za týden: „Pane doktore, je to ještě horší, koza v garsonce a my čtyři, hrůza.“ „Sežeňte si ještě psa a kočku,“ trvá na svém postupu lékař a zve pacienta opět za týden na kontrolu. „Pane doktore, ty vaše rady nějak nepůsobí, už nejsme daleko od toho se navzájem pozabíjet, počínaje těmi zvířaty.“ „Tak se jich zbavte a přijďte za týden,“ praví doktor. Za týden vejde rozjásaný muž do ordinace s lahví v ruce, podává ji lékaři a děkuje mu: „Udělali jsme, co jste říkal, ta úleva, ten klid, to čisto... Moc vám děkujeme, pane doktore, celá rodina.“ Je to starý fór, vybavil se mi v souvislosti s tím, co se děje po volbách prezidenta. Sleduju například úvahy, jak by bylo úžasné, kdyby šli s Babišem do vlády nejen lidovci, ale i Piráti a ODS, jen abychom se vyhn

Ohrazuju se proti bonmotu vysloveného vy víte kým, že Pražská kavárna sdružuje lidi, kteří v životě nic nedokázali. Kavárny, především pražské ale i zlínské, liberecké, pelhřimovské, klatovské, plzeňské, milánské, splitské, bratislavské, hamburské, velkoměstské, maloměstské i vesnické... miluju. Jsou a vždycky byly inspirací mnoha umělcům, i světoznámým. Tvořily se v nich novinové články a vznikaly náměty obrazů i literárních děl. Bez kavárny by nebyli tím, čím byli například Karel Čapek, Jiří Kolář, Toulouse-Lautrec. Nechci dělat chytrou, stačí pár kliků na google a seznam bude mít několik stránek. Kavárny neměli rádi leadři minulého režimu, proto se snažili, aby byly architektonicky hodně nevlídné, profesně nelaskavé. Všechny je ale neuhlídali. Do kaváren se nechodí bez peněz, hosté tudíž nemůžou být "nemakačenové"... Nepodává se tam moc ovar, becherovka sice ano, ale nepřevažuje a skutečně je to spíš ojediněle... Setkáváme se v nich po práci nebo o víkedech, máme

Dobře, většině lidem nevadí lež. Kampaň, pardon, nekampaň jejich leadra byla na lži postavená.  Tak jo, ať si to ještě užijí. Přeju jim další okrádání prostřednictvím výhodných nákupů levných vil poradců, přeju jim další protekce pro pochybné zadlužené sponzory, budou teď potřebovat kompenzaci. Přeju jim nadále strach z neexistujících a nikým nezvaných migrantů. Ať si tedy dál užívají balamucení, jak se za ně někdo pere   -   sice oni sami nedokáží odpovědět, jak konkrétně, ale prý... Ať tomu klidně dál věří stejně jako tomu, že vláda, kterou jimi zvolený prezident podporuje, udělá něco i pro ně.  Potřebují dalších pět let, aby na vlastní   pěst zjistili, že je to úplně opačně.  My ostatní, kteří volili důstojnost, korektnost, nestrannost a trošku toho nadhledu, máme štěstí, že si radost ze života umíme dopřát i bez vůdců. Chtěli jsme jen více reprezentativnosti pro celý svět, ne pouze pro jeho východní část. Každý z nás si ve výsledku najde něco pro sebe.  Jednak si nemyslí

To je klid. Sedmnáctý den od Nového roku a já dosud mlčela o volbách prezidenta. Sama sobě se divím. Ve skutečnosti jsem se krotila, protože si moc přeju změnu - přinesla by víc radosti, naděje a méně škodolibosti, intrik a i zloby mezi lidmi. Ryba smrdí od hlavy přece... Nicméně bude jak bude. Buď vyhraje slušnost, nebo sprostota a podlost. Buď vyhraje neutralita, nebo stranickost s partikulárními zájmy pro pár chytrolínů. Buď vyhraje pěkný příklad, nebo zůstane špatný. Buď vyhraje otevřenost, nebo zákeřnost. Buď vyhraje reprezentativnost, nebo ostuda (mezinárodní). Buď vyhraje radostný pohled na pár, který se miluje a nemusí hrát divadlo, nebo zůstane pohled na pár, který to na nás hraje... Uvidíme.

Zdravím vás v novém roce s osmičkou na konci. Ta je číslem úspěchu, síly, odolnosti. Ehm – s jednou podmínkou: Bez emocí. Jakmile se s nimi spolčíme, pozitiva osmičky se mění v negativa. Takže: Uvidíme. A teď si také udělám rekapitulaci osmiček v letopočtech mého života.  1958. Bezstarostné dětství, stalinistický režim už ztratil páru. Šla jsem do druhé třídy a přestěhovali jsme se na malou vesnici, kterou mám stále v srdci, i když jsem ji opustila před... No, to je jedno, prostě dávno. 1968 – Naděje, ale jen na pár měsíců. Pak facka od zrádné velmoci, která nám vlastně škodila od roku 1948, to jsem tu ještě nebyla. 1978 – Štěstí, na svět přišlo dítě. 1988 – Naděje. Tušili jsme a těšili se na to, co přišlo v roce 1989. 1998 – Úspěch. Možnosti. Rozlet. Práce snů.  2008 – Spokojenost. V novém a posledním zaměstnání. Díky rozhovorům, které jsem pro tyto noviny dělala, mám dodnes pár úžasných přátel. 2018 – Šance na posílení demokracie... Anebo... Brzy uvidíme.