Blog Oliny Táborské

Je čtvrtý čtvrtek listopadu, Den díkůvzdání v USA. Rodiny se sjíždějí ze všech míst světa, aby jako projev díků za jejich živobytí poseděly u stolu nad pečeným krocanem, brusinkovou omáčkou a dýňovým koláčem. Den předtím ušetří americký prezident symbolicky dva krocany, neboť dalších 50 milionů se jich ocitne v troubě amerických domácností. Vybavuju si vtipné scénky na toto téma z představení Listopad divadla Rokoko. Americký prezident v podání Michala Dlouhého se rozhodl upustit od tohoto zvyku – no, jděte se podívat, stojí to za to. Mě napadlo připomenout spíš vznik tohoto největšího amerického svátku a to pomocí toho, co mám nejraději, knihy a dějiny. Několik pasáží z Dějin Spojených států amerických (LN 1996) jsem s nadšením opsala, několik jen přetlumočila. Vím, že to znáte, ale... Dějiny se prostě opakují a není vůbec špatné si to někdy připomenout. „Poutníci, kteří založili kolonii Plymouth, nepřišli (do Ameriky) hledat zlato nebo udělat štěstí, nýbrž vybudovat křesťanské

Dostala se mi do rukou jedna starší fotka. Je nás na ní pět. Pět veselých, šťastných žen. Co to bylo za štěstí? Nic zvláštního, měly jsme většinu z toho, co si tak lidé přejí. Partnery, jedna byla tenkrát možná o něco šťastnější než my ostatní. Dospívající, a možná že už těsně do dospělosti vcházející děti, které nezlobily. Měly jsme práci, domov a byly jsme zdravé. Spojovala nás kromě jiného záliba v lyžování – běžky a také cyklistika. I divadlo… Pak jedné z nás zemřel partner. A po čase totéž potkalo další. Dvě z nás muže vyměnily. Jedna aktivně, druhá nedobrovolně. Dvě změnily práci, obě k horšímu, jedna se z toho málem zbláznila. Tehdy jsme viděly, jak se člověk může dostat na dno. Pořád to ale nebylo to nejhorší. To přišlo zrádně a hlavně nečekaně. Jedna z nás přišla o dítě a druhé dítě těžce onemocnělo. Nevyléčitelně, i když s nadějí na život plný různých omezení… Je možné, že tohle nás čekalo v okamžiku, kdy jsme se při focení tak smály?, říkám si teď. Jak vidíte, je

Vzpomínám na devadesátá léta, na úžasné časy budování kapitalismu. Podnikatele tenkrát neodlišovala konta v daňových rájích, opancéřovaná „uesvéčka“ a party bodyguardů, ale jen fialové kalhoty nebo saka, bílé ponožky, mokasíny s třapcem a co hlavně – kufříky. Jednomu se otevřel na ulici; pohotově jsem dřepla a podávala mu obsah, který se mi vyvalil u nohou: svačina, hřeben, peněženka, Blesk, tlustý diář. Nikde žádná složka s dokumenty. I on se sklonil ke svým pokladům, málem mě šlehla přes hlavu jeho přehazovačka zakrývající pleš. Pak mě  pozval na večeři. Ten večer jsem poprvé v životě viděla peněženku naditou bankovkami. To je ten pravý atribut, k čemu složka s dokumenty, nebuď malicherná, pokárala jsem se za hloupé myšlenky, které dotíraly navzdory chutnému steaku, tehdy o polovinu levnějšímu, než je dnes. Nevím, jak se tento podnikatel má teď, doufám, že dobře. Proč takhle zdlouhavě uvádím téma těchto dnů v naší provinční kotlině, to jest nelibost s chováním některých státní

Dnes se dá krásně vypozorovat, jak je naše společnost rozdělená. Neřekla bych, že na dvě poloviny, spíš na více částí. Jedna, dost velká, si s pocitem vděku připomene pád totalitního režimu, rozbití železné opony, odchod sovětských okupantů, stručněji a správně: Den boje za svobodu a demokracii. Druhá, početně možná stejně velká část, neslaví, protože nic z toho, co přineslo posledních 26 let, nepovažuje za úspěch. Zbytek jsou skupiny, kterým stačí, že mají volno, anebo nemají ponětí, jaký svátek dnes je. Je to pokrok? Je, protože velká část obyvatelstva si uvědomuje, že žije ve svobodné zemi. Podnikatelé, využívající svůj talent a obchodního ducha, studenti, sbírající zkušenosti na zahraničních stipendiích, díky čemuž si pak mohou vybírat zemi, kde se uplatní; mimochodem, dnešní svátek je především jejich. Jistě se radují sportovci a umělci i jejich fanoušci, ať už jde o čtenáře, diváky, posluchače či návštěvníky festivalů, stadionů. Ke skupině spokojených patří i většina

Včerejšek bude patřit k dalším dnům, kdy si budu navždy pamatovat, co jsem dělala, když jsem se to dozvěděla. Tak jako v nedávné minulosti jsou opět oběťmi nevinní, převážně mladí lidé. Jejich svědomí bylo čisté, nezavinili válku, jakou Islámský stát vede s „evropskými hodnotami“. Byl to den plný žalu, ale i otázek, které zatím zůstávají bez odpovědí. Pár postřehů jsem si zaznamenala. Především, že útočníci v Paříži měli zbraně z černého trhu. Brokovnice se prý dají sehnat i v zásilkách humanitární pomocí. (Při útoku na redakci Charlie Hebdok použili teroristé zbraně ze Slovenska). Z rozhovoru se zbrojním analytikem Jaroslavem Štefecem jsem se ještě dozvěděla, že není politická vůle černý trh omezit, země jsou k němu tolerantní a brání mu spíš deklarativně. Komu to slouží? Nelegální zbraně pocházejí také z nestabilních zemí a ze zemí, které podporují islámské aktivity, Turecko, Saúdská Arábie, Ukrajina – její zbraně prý putují po půlce světa. Je dobré vědět. Bezpečnostní