Po delší odmlce jsem zase tady. Ne že bych na psaní rezignovala, to ani náhodou. Onemocněla jsem a skončila na JIP v Motole. Znovu mě tam nakopli, ten nahoře mě chtěl asi jen varovat nebo prozkoušet. Dala jsem to zatím, řečeno moderní mluvou. Dala jsem to... Jsem bojovnice, nepanikařím a mám ještě něco, co se mi do života asi hodí: Dar velmi brzy rozpoznat realitu. Nic si nenamlouvat, vidět vše takové, jaké to ve skutečnosti je. Rychleji vám pak naskočí možnosti, můžete hned jednat. Asi jsem poslední dobou jednala víc, než bylo zdrávo, tělo si řeklo o odpočinek a rehabilitaci. Když tak člověk leží na přístrojích a nic nemůže, a ono se mu ani nic nechce, jediné, co mu jde, je hlava. Ta moje však byla rozumná a nevnucovala mi zbytečné myšlenky co by a kdyby a tak... Místo toho mi nabídla k revizi mozaiku toho, co jsem dřív nepovažovala za zbytečné a na té nemocniční posteli ano. Třeba že si nemám brát nic z toho, co neovlivním. Trápit se skutky jiných, aniž můžu cokoli změnit. T
Píšu ráda, píšu celý život. Psaním si pokládám otázky a hledám odpovědi. Psaní je můj svět.