Blog Oliny Táborské

Anka se znovu podívala na název tohoto dokumentu a na datum, kdy vznikl. „Akce František, pokyny k rozpracování. 24. 4. 1953.“ „Necelý rok po maminčině smrti,“ uvědomila si. Začala listovat dokumenty. Dostala se k podobným příkazům, tentokrát z roku 1955 a 1956. Tak dlouho se to vyšetřovalo? A pořád dokola, přesvědčila se dalším listováním. Vtom ucítila podobný nával bolesti jako před hodinou. Právě narazila na úmrtní oznámení. Jak to, že je na něm špatné datum? Maminka přece zemřela 26. září, tady je 25.“ Sklouzla očima dolů k uvedeným pozůstalým. Bylo tam její jméno, jména sourozenců Františka a Janičky. A otce. Bolest odcházela. Už to zvládala, stala se z ní chladnokrevná badatelka. Jako ostatní, řekla si.Zajímalo by mě, co objevují oni, co objevili předešlí, přemýšlela. Tato místnost kdyby mohla křičet, napadlo ji. Listovala dál. Objevila plánek kuchyně a na něm zakresleno maminčino tělo, ležící podél kuchyňské linky. A na dalším dokumentu tři fotograf

A také první recenze na mé dílo. První v mém životě, tak si ji sem dám. Sama nevím, co jsem čekala. Upřímně? Hlavně přijetí knihy čtenáři. Aby se jim líbila. Na recenzenty jsem vlastně nemyslela. Myslím, že to tak mají všichni začínající autoři. To až matadoři literatury píší i s ohledem na ně. Já měla zato, že recenzenti bývají na řadě až poté, co kniha vyjde. Upozorní vás na ně nakladatel. Za ta léta v novinách jsem pracovala leckde, hlavně ve zpravodajství a pak v časopisech. Vystřídala jsem i různé rubriky, jeden čas psala i o politice, dokonce jsem asi rok a půl působila v ekonomice. Vlastně jsem nezkusila jen sport, zahraničí a kulturu. A tak znám osobně jen jednoho literárního recenzenta  a to ještě z dob tak dávných, jak dávno jsem obhajovala diplomku. Byl mým oponentem, zpracovávala jsem literární téma. Kdybychom se dnes potkali a nikdo nás nepředstavil, ani jeden neví, o koho jde. A tak to mám i s ostatními -  jsme navzájem neovlivnitelní - já i recenzenti... Vlastně jsem

Posuneme se trochu v čase: Do Bojkovic jely vlakem. Anka si babičku nepředstavovala nijak. Rozhodně ne jako bělovlasou paní, která „už rostla“ k zemi. Ance připadala mnohem starší než stařenka, ale byl mezi nimi věkový rozdíl pouhých čtyř let. To dělaly ty bílé babiččiny vlasy a suchá, vrásčitá pleť na obličeji i na rukou. Stařenka tím, že byla při těle, působila mladším dojmem. K tomu přispívaly i její barevné zástěry. Nic jiného nenosila. A vlasy měla tmavé, sem tam šedivý vlas. Zato babička úplně bílé. Obě si své dlouhé vlasy stáčely do drdůlku. Když Anku objala, cítila dívka její jemnou pleť a také vůni levandule. Však se jí babička pochlubila, že ji má v prádle. Ale předtím, když ji dostatečně vyobjímala, ji zavedla do parádního pokoje, kde byla jedna stěna plná zarámovaných fotografií jejího manžela a dcery Mařenky. „Tady je jí sedmnáct, kolik že je tobě?“ zeptala se vnučky. „Za pár měsíců mi bude šestnáct.“ „Tož vidíš, enom o rok míň. Šikovná si, škoda že sa

Novinky příštího týdne moji knihu vytlačí z tohoto prestižního místa, tak si ještě užívám. Už se to nemusí opakovat, i když mám samozřejmě rozepsáno. Ale znáte to - druhá má být lepší  než první... Komu z autorů se podaří zabodovat i napodruhé, ačkoli já vlastně ještě nemůžu ani tvrdit, že jsem to dokázala napoprvé! Vážně, který spisovatel napsal druhou lepší než první? Mezi mnoha jinými rozhodně můj celoživotní vzor Ernest Heminway. Sbohem armádo předčilo Fiestu a to nejlepší, co napsal a za co dostal Nobelovu cenu, vydal až za šestadvacet let. Fiesta vyšla v roce 1926, Stařec a moře ve dvaapadesátém. Ernest Hemingway v mém vnímání stále sedí na Olympu vedle několika dalších Mistrů pera nepokořen. Ano, každá doba nabízí silná témata, nejen ta, v níž žil on a která podobně mistrovsky  využil i Erich M. Remarque. I u něj platí, že každá jeho další kniha byla lepší a lepší. První vydal v roce 1918 ( Žena se zlatýma očima ), proslavila ho až válečná dramata Na západní frontě klid a

To, co se stalo v prosinci roku 1951, se Jitka dozvěděla od maminky. František přišel domů a z kapsy saka vyndal nějaké papíry. „Podepiš to,“ řekl. „Co mám podepsat a proč?“ divila se Marie. Do té doby nevýznamná manželka, dobrá jen na domácí reprezentaci před „chlapy z okresu“ a sem tam na uspokojení jeho agresivního sexuálního apetitu, a najednou má její podpis nějaký význam? Podívala se, co jí to strká pod ruku.... „Ne, to neudělám!“ vykřikla, když si přečetla, že má podepsat vystoupení z církve. „Podepíšeš to a nebudem o tom diskutovat. Nehodí sa, aby žena tajemníka okresu chodila do kostela a byla v církvi,“ řekl drsně a dodal: „Ať ťa už nikdy nevidím, jak tam ideš! A ešče neco. Ne abys domlúvala křest pro to ...,“ řekl a pohledem sjel k manželčině břichu. „Ať ťa to ani nenapadne. A včil podepiš.“ „Franto, nezlob sa, ale toto já nepodepíšu,“ řekla rázně. Doufala, že ji zachrání těhotenství? Doufala marně. Začal ji fackovat. „Podepíšeš to, nebo ťa zabiju!“ řva