Blog Oliny Táborské

Tak nám zavedli EET. To je povyku od rána v médiích! Je to zákon a zákony se musí dodržovat. Veškerý pokřik je na nic, přesto stále zůstává pár otázek nezodpovězených. 1. Dejme tomu, že začnou platit daně i ti, co je dosud neplatili. Ale co podnikající skrze daňové ráje a další nám zcela nedostupné formy ukrývání příjmů? 2. Živnostník musí za datový paušál platit každý měsíc sumu - třeba pět set; ročně daruje státu šest tisíc. Stát je tímto daruje provozovateli systémů?  Aha, ten je zase prostřednictvím svého systému zdaní. Páni! (Držím se v úvaze té nejnižší částky za náklady spojené s kontrolou. Vím, že jsou i vyšší náklady, já zůstávám při zemi. ) 3. Nevím, kdo z vás si vybaví nenávistné projevy dvou současných ministrů z jejich volební kampaně. Jeden oznámil národu,  že všichni kradou, druhý, že si jeho strana posvítí na bezectné podnikatele, protože neplatí daně... Pak se omlouval, semínko však zasel a ještě urazil ty, co daně platí. A ten, co křičel, že všichni kradou, podnik

Díky všem za ně, s knížkou o Ivance se dostal do většího povědomí i  můj vloni vydaný dvougenerační román Hlas pro vraha a přicházejí reakce. Ta, kterou zde zveřejním, mě dojala... Beru ji jako odměnu za mé roční sezení u počítače a tříměsíční vysedávání v Ústavu pro výzkum totalitních režimů. Taky už věřím, že jsem knížku nepsala zbytečně -knha dosud  reakcí je víc a víc, snad se už začala dostávat k lidem, kteří netušili, že vyšla. " Dobrý den, děkuji Vám za napsání knihy Hlas pro vraha. Jsem nadšená. Tak krásnou knížku jsem už dlouho nečetla, nevynechala jsem jediné slůvko, osud Anky mě doslova pohltil. Je zvláštní, když si uvědomím, že se jedná o Váš skutečný životní příběh, který já četla v teple a pohodě s horkým čajem, zatímco Vy jste ho skutečně žila. Já Vám píšu, jak nádherná je to kniha, zatímco vy jste musela překonat tolik překážek a utkat se s tak velkým zlem. Život každému přichystá nějaké překážky, ale jen ty silné při jejich překonávání posune dál a výš a vytvar

Na tyhle otázky jsem moc ráda odpovídala panu Jelínkovi, majiteli knihkupectví Hledající.  1) Povězte nám prosím pro začátek něco o svém pojetí zákonitostí života na Zemi. Myslíte, že hlavní součástí našeho vtělení je překonávat to, co v člověku vzbuzuje nevoli, s čím nesouhlasí, k čemu má vnitřní odpor? Až tyto odpory pominou, zůstane jen čistá láska? Nemá to tak nutně každý. Záleží na tom, jak se kdo vypořádal v minulé inkarnaci s odpory a platbami, anebo jaké odpory vytvoří a nestihne zaplatit předtím, než odloží tělo. Ale není to boj, je to učení. A ano, až pominou odpory, zůstane čistá láska, ale to už se ani nebudeme chtít znovu vtělovat. Zatím před sebou ještě nějaké ty životy máme, takže si dovolím pár postřehů: Kdybychom byli odmalička jen lehce korigováni, tedy vedeni pouze k tomu, abychom se naučili plnit si povinnosti hmoty, a zbylo by dost prostoru pro radost, dokonce by se jí přikládala větší důležitost, věřím, že by nás opojení ze života neopouštělo v tak raném

Když jsem si koupila první knížku, kterou vydalo nakladatelství Motto těsně po převratu u nás, jmenovala se Život po čtyřicítce (Susan Kubelka), postavila jsem si Motto na pomyslný Olymp, který bych chtěla dosáhnout, kdybych někdy také něco napsala.  Povedlo se po více jak dvaceti letech, vloni mi u nich vyšla moje první, Hlas pro vraha. Dvougenerační román, příběh matky a dcery. Matka zemřela v roce 1952 za podezřelých okolností, zůstaly po ní tři malinké děti. Jedno z nich, Anna, se snaží vymanit z pozice outsiderky bez rodičovské lásky a zázemí. Plní si sen být novinářkou a zjišťuje pravdivost varování: Dávej si pozor na to, co si přeješ, také ti to může být splněno. Druhá část knihy je o tom, jak těžké bylo uplatnit se v novinařině za minulého režimu a obstát v partnerství, žít harmonický život. Jejím příběhem se stále prolíná ztráta matky v batolecím věku. V roce 2008 Anna zjistí studiem v Ústavu pro výzkum totalitních režimů, jak zemřela její matka. Název Hlas pro vraha je z

Teď bych si vážně netroufla tam letět, i když jeho druhá návštěva patří do seznamu toho, co si chci ještě splnit, než odložím tělo ;-) Je dost krátký, jsem skromná (jak se to vezme :-) Takže: Část cestovatelská: Chci ještě lépe poznat Skotsko, (Skandinávii už asi nestihnu), ale mohla bych zvládnout pobyt v Istanbulu delší než minule. Dovolím si dát sem odkaz na kapitolu z mé knížky Výchova dcerou:  https://olina-taborska.blogspot.cz/2014/07/plnime-si-sen-ukazka-z-me-druhe-knizky.html Část čtenářská , týkající se Turecka: Přečíst zbylé Pamukovy romány, čili ty, které v knihovně zatím nemám. Jen díky jemu jsem si zvláštně Turecko oblíbila a Orhan Pamuk patří svým způsobem k jednomu z protagonistů samozřejmě vyfabulované Výchovy dcerou. Kniha Muzeum nevinnosti, o níž se ve Výchově dcerou zmiňuju, je pecka a hodně napoví o tom, jak se dělí turecké obyvatelstvo na elity a plebs a vůbec - moc dobrá sonda do tamější společnosti. Další části tohoto seznamu jindy - moc jich není. O jedn

Léto v rozpuku, doma vedro, výlet se bude hodit. O to, kam, si řekla moje záda. Zase jsem si naložila o něco těžší břemeno a už vzdorují. Jedeme tudíž do Panenského Týnce a do Klobuk k menhiru. Osvědčená místa, když něco bolí fyzicky. Dokonce i když nebolí, jednou jsem tam jela jen tak a hned vyšlo najevo, že sice nebolí, ale brzy by bolelo. Jet do Panenského Týnce v sobotu je risk, že tam bude jedna svatba za druhou, ale my měli štěstí, byla jen jedna a před ní vybyla půlhodina pro nás. Mám zkušenost, že tamější léčivé energie pomáhají i mimo katedrálu, člověk se ovšem lépe cítí v ní. Placebo? Na o co? Navíc jsem četla, že se ty energie stěhují, tentokrát jsem se zapomněla podívat, kde budou, tak jsem si tam chodila dokola, dotýkala se kamenů, nic si nepřála, na nic nemyslela. Jen tak jsem si tam pobyla. Následoval piknik v zeleni trávy i košatých stromů kolem a jelo se do Klobuk k menhiru. I tam prý energie léčí, na rozdíl od Panenského Týnce se ti, co to zkoumali, ovšem neshoduj

Strýček Váňa minulý týden, Evžen Oněgin dnes. Kde? Na veřejných generálkách Městských divadel pražských. Nemůžu říct, že by mě režiséři Petr Svojtka a Pavel Khek překvapili, protože jsem věděla, že jsou skvělí. Nedokážu ani sdělit, které drama se mi líbilo víc. Obě. Provedením i dojmy, které ve mně zanechala. Tohle nepíšu z vděku za lístek, za ten jsem poděkovala. Jsem opravdu spokojená a opojená uměleckými zážitky ale také scénografií - a to hodně. Nechodím do divadel za známými tvářemi. Je mi jedno, kdo hraje, podstatné je, jak. Představitele Evžena Oněgina jsem ani moc neznala, "nějaký" Jiří Hána. Kruci, to byl koncert! Vasil Fridrich Strýčka Váňu nehrál, on  tu roli žil, sám ve věku, kdy se muži střetávají s krizí středního věku. Dostal mě už dřív, v roli britského vyšetřovatele ve hře Na miskách vah (režie: Petr Svojtka, autor: Ronald Harwood).  Divadlo nestojí na jednom protagonistovi. Mě uspokojili i ostatní herci a jak jsem už napsala, obě scény - velmi nápadité;

Cestou do obchodu mě napadlo téma na článek na blog. Než jsem nakoupila, zapomněla jsem ho a ne a ne si vzpomenout. Vím, že psát o politice je jako nepsat vůbec, chci-li, abych byla čtena. Takže mi dá dost práce vymyslet něco jiného, a když už mě něco napadne, zapomenu to. Co jsem v tyto dny podnikala, třeba… Byla jsem ve Viole na představení nazvané Neumím jinak než s láskou . Smutné, jak smutný život vedla ta, o níž to celé je. Božena Němcová. Že by to bylo o lásce? Květen - měsíc lásky? Cestou z Violy jsme se kochali osvětlenou Prahou a říkali si, že bychom o takových večerech měli častěji do centra. Takže Praha? To těžko. Květen to byl, jasně! Někdo totiž pronesl, že je to nejhezčí měsíc v roce. Do jeho konce zbývaly dva dny, vzpomínali jsme, jak si ho kdo užil. Skoro nikdo na to neměl čas, pozdě bylo litovat, jak rychle utekl. Představení, jehož jsme ještě byli plní,  ozvláštnila originální hra se slovy. Musím si znovu přečíst Máchův Máj, prolétlo mi hlavou. A Babičku

Ten zvyk, pustit ráno rádio! Co kdyby říkali něco nového, zajímavého… Schválně, bude první zpráva taková?, říkala jsem si dnes. Pokud jo, nevypnu to. Kliknu na oblíbenou stanici a pozdraví mě Klement Gottwald, ujišťující, jak se před těmi osmašedesáti lety, když demokratická část vlády umožnila prezidentu Benešovi předat veškerou moc do rukou lidu, bude lid mít dobře. "Jo, jo, víme, jak jsme se měli," říkám a klikám na jinou ikonku. S Leonardem Cohenem je ráno hezčí než s Klementem Gottwaldem.  Hallelujah, hallelujah… Za tři roky po projevu, který vynesl našeho prvního dělnického prezidenta na vrchol kultu osobnosti, jsem se narodila a za rok mi komunističrí „mírotvůrci“ pod taktovkou sovětských poradců zavraždili matku. Bylo jí dvaadvacet. Hallelujah, hallelujah … Každý si nese nějakou rodinnou tragédii. Někomu předci vyletěli komínem v koncentrácích, jiné  z velké části vyhladila genocida anebo hladomor.  Válka! Nezdá se vám, že je to poslední dobou zas

Jednou jsem tady psala o firmě Direct People s.r.o., když na webu nabízela (ne)výhodnou tramvajenku po Praze - viz tento článek: http://olina-taborska.blogspot.cz/2014/12/podivne-pocty-aneb-sikovna-nabidka.html Tak tuhle službu už na webu nenajdete, zato nabízejí jinou, jmenuje se Levná tramvajenka a nabízí skoro totéž, ale tentokrát cena za měsíční jízdenku o něco nižší - "jen" za 399 Kč, ale nakonec za roční jízdné zaplatíte u nich 4788 Kč, v Dopravním podniku Praha jen 3650 Kč. Více zde: https://www.levnatramvajenka.cz/ http://www.dpp.cz/jizdne-na-uzemi-prahy/ Netvrdím, že jsem matematický génius, tvrdím, že  lidé v Direct s.r.o. a Levná tramvajenka jsou titíž a mají skvělé nápady, jak vydělávat na blbosti lidské. Přitom nejsem typ, který stále něco ověřuje - spíš naopak, ale právě jsem kvůli svému nadhledu nad těmito přízemními záležitostmi prodělala peníze, které fakt raději utratím za posezení s přáteli, než abych je vyhodila na konta různých šikulínů. Ani ověřován

Tento článek jsem psala předloni, jakmile jsem se dozvěděla, co na nás poslanci Pfléger (ANO), Birke a Urban (ČSSD) ušili. Chtěla jsem varovat - nenapadlo by mě, že to pocítím sama na sobě.  Mám nový telefon i paušál. Ještě to nemám zažité, tak jsem šla na internet zkontrolovat účet a nestačila jsem koukat.  Dohodnutá částka vyšší o sumu za balíček s daty, který nepotřebuju, nežádala jsem o něj a nic nepodepsala. Přesto mi ho operátor už třikrát obnovil :-) Jdu dál a ejhle, další nevyžádaná služba: nastavení roamingu tak, že bych při každém vycestování, aniž bych provolala jedinou minutu, platila každý den 70 korun nebo dvě stovky, podle destinace. Samozřejmě jsem služby nechala zablokovat, něco mě to však stálo. Co na to říct? Buďte ve střehu, přátelé! :-) Pro neúspěch znovu uveřejňuju článek z roku 2014: Proč posluhujeme operátorům Tak a je to tady, hnutí ANO, slibující boj proti korupci, má první veřejně profláklý vroubek. Jejich poslanec Stanislav Pfléger propašoval do

Tento svátek je hlavně  pro obchodníky a méně odolné páry. Ostatní dvojice si nepotřebují slavením na povel reklamy dokazovat, proč jsou spolu. Připomínají si to jindy a po svém. Jsme už takoví. Z nových tradic děláme modlu, ty své opomíjíme.O Vánocích si hrajeme na křesťany, ale tyhle svátky pro nás končí rozdáním dárků a zhlédnutím štědrovečerní pohádky. Velikonoce jsme ještě do loňska "slavili" jen v pondělí, kdy už o nic nejde, akorát masy se potřebují zabavit. Největší velikonoční svátek, Velký pátek, byl ještě v loňském kalendáři pracovním dnem a pochybuju, že se pracující zamýšleli nad tím, jaká je to povrchnost. Nechci tu rozebírat každý státní svátek - jen by mě zajímalo, zdalipak vždycky víme aspoň to, proč se který slaví. Některé přijímám niterně a všechny samozřejmě bez dopadu vlivu marketingu. Míjí mě tedy jakýkoli humbuk kolem nich a osobně je mi jedno, co kdo dostal či nedostal k jakémukoli výročí. Mělo by mi být jedno i to, že je Sv. Valentýn frustrující pr

Kdo ji poznal, dělá všechno pro to, aby už nikdy. Ptáte se - kdo tady zažil chudobu, proboha? Moje kosmetička například. Když ji opustil manžel a ona zůstala s malým synkem na mateřské. Od té doby je z ní workoholik. Chodím k ní léta a nestane se, aby nepřipomněla, že se můžu objednat kdy chci - vždy je ochotná být mi k dispozici. I o víkendu. Přiznala, že žije s mužem bez lásky, jde prý o vzájemnou potřebu jistoty. Nedovedla jsem si takové soužití představit. Jsem původem romantička - životem otřískaná. Dnes aspoň dokážu uznat, že i na strachu z chudoby může stát partnerství. Může jít o pevnější vztah než ten, který vznikl z chaosu zamilovanosti. Když si u ní hovím na lehátku, probereme leccos. Tuhle jsme se bavily o snídaních. "Každý den snídám chleba s medem nebo džemem," řekla. "A s máslem?" nedalo mi to. "Bez másla." "Není to kvůli postavě, že?" reagovala jsem zasvěceně. "Ne," odpověděla. S přítelem si stavějí dům. Sleduju

Úvod dnešní úvahy si vypůjčím od Jóna Gnarra, ex-primátora Reykjavíku, jehož kniha Jak jsem se stal primátorem Reykjavku a chtěl změnit svět zůstala na hromádce po ruce s dalšími, které nedokážu po přečtení vrátit do polic.   „Žijeme ve společnosti, která je extrémně orientovaná na úspěch, a dokonce i náš mozek je zaměřen na úspěch. Chceme dosáhnout úspěchu v povolání, chceme, aby měly úspěch naše děti ve škole, a chceme se v médiích dozvídat o úspěších naší vlády. Ale úspěch má svou cenu. Ta cena je radost ze života. Stoprocentní úspěch totiž neexistuje. Je v něm stále ještě trochu víc. Lze se stále ještě dostat výš, dál, dělat to rychleji a lépe. Úspěch se snadno stane náruživostí. Jak se tak krásně říká: Pro alkoholika je jedna sklenka příliš mnoho a sto příliš málo.“ Téma mě napadlo v souvislosti s anketou z minulého týdne, jejíž výsledky oznamují, že Češi patří mezi deset zemí s nejšťastnějšími zaměstnanci a naopak Japonci jsou jedni z prvních od konce. Nebudu se zabývat dů