Strýček Váňa minulý týden, Evžen Oněgin dnes. Kde? Na veřejných generálkách Městských divadel pražských. Nemůžu říct, že by mě režiséři Petr Svojtka a Pavel Khek překvapili, protože jsem věděla, že jsou skvělí. Nedokážu ani sdělit, které drama se mi líbilo víc. Obě. Provedením i dojmy, které ve mně zanechala. Tohle nepíšu z vděku za lístek, za ten jsem poděkovala. Jsem opravdu spokojená a opojená uměleckými zážitky ale také scénografií - a to hodně.
Nechodím do divadel za známými tvářemi. Je mi jedno, kdo hraje, podstatné je, jak. Představitele Evžena Oněgina jsem ani moc neznala, "nějaký" Jiří Hána. Kruci, to byl koncert!
Vasil Fridrich Strýčka Váňu nehrál, on tu roli žil, sám ve věku, kdy se muži střetávají s krizí středního věku. Dostal mě už dřív, v roli britského vyšetřovatele ve hře Na miskách vah (režie: Petr Svojtka, autor: Ronald Harwood).
Divadlo nestojí na jednom protagonistovi. Mě uspokojili i ostatní herci a jak jsem už napsala, obě scény - velmi nápadité; také kostýmy a hudba. Nejsem divadelní kritička a nemusím se držet pravidel recenze; můžu se vyznat, že jsem odcházela z divadla hodně dojatá a hodně zamyšlená.
Kromě provedení a výpravy oceňuju produkci, která vybrala aktuální dramata. Jako by Čechov i Puškin psali dnes. Neviděla jsem ty kusy poprvé. Při návštěvě představení Na miskách vah jsem si vybavila, že to dávali kdysi ve Stavovském, ale... Asi jsem tehdy "řešila" něco jiného, až letos jsem si to užila.
Je fajn, že se Městská divadla pražská necpou do komerce. Hrají divadlo a to pro mě vždy bylo uměním. Netvrdím, že jsem se někdy nešla zasmát komediím na privátních scénách. Třeba Každý rok ve stejnou dobu v divadle Bez zábradlí jsem viděla dvakrát, hru Obraz třikrát. Dvakrát v divadle BZ - tak se mi líbila, jednou v divadle Na Jezerce, kde mě iritovalo přehrávání Jana Třísky. Proto mě vůbec nenadchl ani Sluha dvou pánů v Národním. Šla jsem tenkrát do Stavovského na Višňový sad s Táňou Vilhemovou, pro nemoc dávali Sluhu dvou pánů. V té době se prý na vstupenky čekalo i dva roky. Také mi naskočila husí kůže, ale trapnými rozpaky, třeba když měl Miroslav Donutil podle scénáře opustit scénu, ale věděl, že ho lidé vytleskají, tak tam rovnou zůstal. Au!
"Husinu" jsem měla dnes, minulý čtvrtek a také na jaře, kdy MDP uváděla Na miskách vah, kde mi ji způsobil i Jan Vlasák v roli dirigenta, souzeného za to, že si zadal s nacisty, protože chtěl jenom dělat hudbu. To je kus, který bych doporučila všem, co ještě nemají jasno, kdo si zadal či nezadal s komunisty. Na Strýčka Váňu bych poslala závistivé, nespokojené se životem, nereálné snílky. Na Evžena Oněgina všechny, kdo zapomínají, že se nám v poslední třetině života vymstí neochota investovat do lásky a i ty, co ještě nevědí, že láska je bezpodmínečná.
Nechodím do divadel za známými tvářemi. Je mi jedno, kdo hraje, podstatné je, jak. Představitele Evžena Oněgina jsem ani moc neznala, "nějaký" Jiří Hána. Kruci, to byl koncert!
Vasil Fridrich Strýčka Váňu nehrál, on tu roli žil, sám ve věku, kdy se muži střetávají s krizí středního věku. Dostal mě už dřív, v roli britského vyšetřovatele ve hře Na miskách vah (režie: Petr Svojtka, autor: Ronald Harwood).
Divadlo nestojí na jednom protagonistovi. Mě uspokojili i ostatní herci a jak jsem už napsala, obě scény - velmi nápadité; také kostýmy a hudba. Nejsem divadelní kritička a nemusím se držet pravidel recenze; můžu se vyznat, že jsem odcházela z divadla hodně dojatá a hodně zamyšlená.
Kromě provedení a výpravy oceňuju produkci, která vybrala aktuální dramata. Jako by Čechov i Puškin psali dnes. Neviděla jsem ty kusy poprvé. Při návštěvě představení Na miskách vah jsem si vybavila, že to dávali kdysi ve Stavovském, ale... Asi jsem tehdy "řešila" něco jiného, až letos jsem si to užila.
Je fajn, že se Městská divadla pražská necpou do komerce. Hrají divadlo a to pro mě vždy bylo uměním. Netvrdím, že jsem se někdy nešla zasmát komediím na privátních scénách. Třeba Každý rok ve stejnou dobu v divadle Bez zábradlí jsem viděla dvakrát, hru Obraz třikrát. Dvakrát v divadle BZ - tak se mi líbila, jednou v divadle Na Jezerce, kde mě iritovalo přehrávání Jana Třísky. Proto mě vůbec nenadchl ani Sluha dvou pánů v Národním. Šla jsem tenkrát do Stavovského na Višňový sad s Táňou Vilhemovou, pro nemoc dávali Sluhu dvou pánů. V té době se prý na vstupenky čekalo i dva roky. Také mi naskočila husí kůže, ale trapnými rozpaky, třeba když měl Miroslav Donutil podle scénáře opustit scénu, ale věděl, že ho lidé vytleskají, tak tam rovnou zůstal. Au!
"Husinu" jsem měla dnes, minulý čtvrtek a také na jaře, kdy MDP uváděla Na miskách vah, kde mi ji způsobil i Jan Vlasák v roli dirigenta, souzeného za to, že si zadal s nacisty, protože chtěl jenom dělat hudbu. To je kus, který bych doporučila všem, co ještě nemají jasno, kdo si zadal či nezadal s komunisty. Na Strýčka Váňu bych poslala závistivé, nespokojené se životem, nereálné snílky. Na Evžena Oněgina všechny, kdo zapomínají, že se nám v poslední třetině života vymstí neochota investovat do lásky a i ty, co ještě nevědí, že láska je bezpodmínečná.
Komentáře
Okomentovat