Blog Oliny Táborské

Ani třicet let nestačilo na vytvoření důstojné a motivující důchodové reformy Jsem seniorka. Vadí mi paušalizování v éteru, pojetí seniorů v této zemi a bohorovnost, s jakou se tady o seniorech mluví, píše a přemýšlí. Zavinily to všechny vlády od roku 1989. Nedokázaly vytvořit důchodovou reformu, která vezme v potaz situaci socialistických platů a tudíž i nízkých odvodů do systému. Zároveň bylo nutné okamžitě nastavit reformu tak, aby motivovala pracující k osobní zodpovědnosti a umožnila jim způsob šetření si na penzi. Jenže - tohle bylo a snad i je neřešitelné vzhledem k tomu, že velká část pracujících stále nedosahuje průměrné výše platu.  Je tohle důvod, proč se žádné z komisí, snažící se o důchodovou reformu, nic nepodařilo? Ale nejsme jediná postkomunistická země, která tohle musela řešit. Jak si s tím poradili jinde?  Důsledkem je současná situace s vysokou inflací, enormním zdražováním. Přijde mi ovšem smutné, že si někteří senioři za vlády ANO tak zvykli přijímat finanční dáre

Strašně dlouho jsem tady nepsala. Soustředila jsem se na psaní dvou knížek. Jedna, kterou jsem měla rozepsanou nějaký čas, vyjde koncem letošního října, druhá na jaře příští rok. To však neznamená, že jsem nevnímala a nesledovala, co se děje. Hlavní téma je samozřejmě Covid 19. Zkrátím na C19. To tedy byl rok! Nejsem tak prozíravá jako moje sestra, která když viděla v televizi, jak čínský Wu-chan zachvátila pandemie, pořídila pro celou rodinu roušky, respirátory a dezinfekci. Já byla v březnu jedna z těch, jimž nezbývalo, než začít šít. Nemám šicí stroj, a tak jsem šila v rukou, z ubrusu. A syn byl první, kdo s rouškou vyrazil na nákup, vrátil se domů rozesmátý z reakce lidí. Zírali na něj prý buď jako na cvoka nebo na nemocného. Druhý den dostali nařízeno nosit roušky i oni. Kamarádky, které nemohly chodit do práce, začaly šít, jedna si dokonce koupila i stroj. A jiná mi roušky posílala z Moravy, já je rozdávala v obchodech a na poště. V první dny je ode mne lidé přijímali s vděk