Blog Oliny Táborské

Kdo ji poznal, dělá všechno pro to, aby už nikdy. Ptáte se - kdo tady zažil chudobu, proboha? Moje kosmetička například. Když ji opustil manžel a ona zůstala s malým synkem na mateřské. Od té doby je z ní workoholik. Chodím k ní léta a nestane se, aby nepřipomněla, že se můžu objednat kdy chci - vždy je ochotná být mi k dispozici. I o víkendu. Přiznala, že žije s mužem bez lásky, jde prý o vzájemnou potřebu jistoty. Nedovedla jsem si takové soužití představit. Jsem původem romantička - životem otřískaná. Dnes aspoň dokážu uznat, že i na strachu z chudoby může stát partnerství. Může jít o pevnější vztah než ten, který vznikl z chaosu zamilovanosti. Když si u ní hovím na lehátku, probereme leccos. Tuhle jsme se bavily o snídaních. "Každý den snídám chleba s medem nebo džemem," řekla. "A s máslem?" nedalo mi to. "Bez másla." "Není to kvůli postavě, že?" reagovala jsem zasvěceně. "Ne," odpověděla. S přítelem si stavějí dům. Sleduju

Úvod dnešní úvahy si vypůjčím od Jóna Gnarra, ex-primátora Reykjavíku, jehož kniha Jak jsem se stal primátorem Reykjavku a chtěl změnit svět zůstala na hromádce po ruce s dalšími, které nedokážu po přečtení vrátit do polic.   „Žijeme ve společnosti, která je extrémně orientovaná na úspěch, a dokonce i náš mozek je zaměřen na úspěch. Chceme dosáhnout úspěchu v povolání, chceme, aby měly úspěch naše děti ve škole, a chceme se v médiích dozvídat o úspěších naší vlády. Ale úspěch má svou cenu. Ta cena je radost ze života. Stoprocentní úspěch totiž neexistuje. Je v něm stále ještě trochu víc. Lze se stále ještě dostat výš, dál, dělat to rychleji a lépe. Úspěch se snadno stane náruživostí. Jak se tak krásně říká: Pro alkoholika je jedna sklenka příliš mnoho a sto příliš málo.“ Téma mě napadlo v souvislosti s anketou z minulého týdne, jejíž výsledky oznamují, že Češi patří mezi deset zemí s nejšťastnějšími zaměstnanci a naopak Japonci jsou jedni z prvních od konce. Nebudu se zabývat dů

Začátek nového roku bývá nijaký. Vzrušení z předešlých oslav se mění v každodenní fádnost. Nadšení z velkoryse rozmýšlených předsevzetí pomine s prvním a druhým nesplněným úkolem, šedivá rána a lednová nuda v práci nejsou těmi správnými motivátory.  Asi proto každým rokem touto dobou onemocním; letos tomu nebylo jinak, právě se loučím s angínou. Vystřídala klasickou chřipku. Byla jsem na ni naštvaná dvě noci, nedalo se spát, nedalo se nic...  Jenže zbavit se jí jen tak nejde, že. I přijala jsem ji, potvoru, a nabídla dočasný azyl. Zneužila jsem ji jako berličku, opírajíc se o ni při neplnění novoročních předsevzetí. To miluju, jak se jich vzdávám a jak o nic nepřicházím. Mít angínu má totiž i něco do sebe. Nic nemusíte. Je vám tak krásně blbě, že se vám ani nic nechce. Zalezete pod peřinu, po ruce termosku s čajem, ovoce (kdo na to má chuť, když ho bolí v krku?)... Chutná vám jen horký vývar a spíte a spíte. Tedy poté, co pominou první bolesti. Pak dospíte resty, ale čas na vstávání

Pluralitní demokracie nám moc nejde. Žijeme sice na pevnině, ale vytvořili jsme si na ní nespočet názorových ostrůvků. Kdybychom si na nich v klidu žili, prosím, ale my je chceme rozšiřovat a dobývat. Jsem spíš na pravici, nebo na levici? To je přece jedno, obojí je  v pořádku. Nevolila jsem Zemana, proč si mám myslet, že ti, co volili jinak než já, potřebují domluvit, a proč mě stále někdo přesvědčuje, že moje volba není OK? Praha kontra zbytek republiky, auvajz, někdy síla poslouchat ty kecy. Jo, a nejagresívnější jsou ve své opozici odpůrci sluníčkářů. A také ostatní proti hrstce intelektuálů. Vydělují si i kávomilci, i když mírově, přesto jsou terčem posměchu popíječů jakékoli kávy. Také foodies chytají rány zleva i zprava od příznivců levných menu za stovku. Proti biokonzumentům už tu proběhla nejedna kampaň, stejně jako proti těm, kdo chtějí, aby bylo na trhu víc kvalitních výrobků. Nesmím vynechat pejskaře  a ty, co je nemusí. Já jsem Pražanka z Moravy a patřím k menši