Blog Oliny Táborské

I dnes ještě narazíme na názory, že máme být Rusku vděční, protože nás Sověti osvobodili. Vždy si přitom vzpomenu na zkoušku ze zahraničních vztahů na vysoké.  O vylodění v Normandii jsme se toho na přednáškách moc nedozvěděli, možná padlo několik vět podaných tak, aby neubylo na slávě Rudé armády. V předepsané učebnici taky nic moc, přesto jsem u zkoušky, týkající se konce druhé světové války, chtěla mluvit i o Dni D. Něco málo jsem o tématu věděla ze zakázané literatury, něco z ústního podání pamětníků. Spustila jsem tedy, pyšná na své vědomosti. Zkoušející valil oči, kroutil se a pak mě zastavil. Nemám prý pravdu. Místo abych dodržela úzus, že stačí odpapouškovat těch pár vět z učebnice, jsem ještě byla drzá:  „ Jak to tedy bylo, mohl byste mi to, prosím, říct, nikde jsem se toho moc nedočetla.“ Neodpověděl, zkoušku ukončil. Mohl mě vyrazit, ale dal mi trojku. Nikdy se po studentech nevozil, dokonce mezi řádky jako kdyby dával najevo, že ví, že i my víme. A kdoví, třeba mu bylo

  Existuje tady něco, co lze použít jako hozenou rukavici k usmíření rozhádané společnosti? Obraz světa podávaný médii a sociálními sítěmi je tak deprimující, že nemít své informace, hledám si terapeuta a prosím, ať mě naučí přežívat v nesmiřitelném prostředí, které vyhrocují některé osobnosti, mající přístup do sdělovacích prostředků.  Mimochodem, je to jen můj pocit, že převládají ty bulvární? Štěkající moderátorky, umanutí moderátoři tlačí na své hosty, aby jejich odpovědi zapadaly do bulvárního rámce složeného z otázek, často opsaných ze sociálních sítí nebo od konkurence, místo aby divákům a posluchačům dopřáli trochu radosti z profesionálně vedeného rozhovoru, který je ještě víc nenamíchne, ale naopak poučí. Moderátoři, kteří znají pravdu a přesto použijí jako zbraň slova „psali o vás“ by měli působit v médiích, která ani tak nechtějí informovat, jako spíš působit na lidské pudy. Sociální sítě pro mě nejsou tím pravým zdrojem podkladů pro interwiev. Přestávám totiž vidět rozdíl