Co by se mělo stát, aby to vření u nás přestalo?

 

Existuje tady něco, co lze použít jako hozenou rukavici k usmíření rozhádané společnosti? Obraz světa podávaný médii a sociálními sítěmi je tak deprimující, že nemít své informace, hledám si terapeuta a prosím, ať mě naučí přežívat v nesmiřitelném prostředí, které vyhrocují některé osobnosti, mající přístup do sdělovacích prostředků. 

Mimochodem, je to jen můj pocit, že převládají ty bulvární? Štěkající moderátorky, umanutí moderátoři tlačí na své hosty, aby jejich odpovědi zapadaly do bulvárního rámce složeného z otázek, často opsaných ze sociálních sítí nebo od konkurence, místo aby divákům a posluchačům dopřáli trochu radosti z profesionálně vedeného rozhovoru, který je ještě víc nenamíchne, ale naopak poučí. Moderátoři, kteří znají pravdu a přesto použijí jako zbraň slova „psali o vás“ by měli působit v médiích, která ani tak nechtějí informovat, jako spíš působit na lidské pudy. Sociální sítě pro mě nejsou tím pravým zdrojem podkladů pro interwiev.

Přestávám totiž vidět rozdíl mezi těmito moderátory a politiky, z nichž nejvýraznějším v poslední době je představitel nesmiřitelnosti a rádoby lidumil v čele jednou vytunelované a přejmenované strany. Domnívá se mimo jiné, že ti, k nimž si myslí, že promlouvá, nechají své práce a jdou si pustit na webu jednání poslanecké sněmovny, kde exhibuje hodiny a hodiny. Jedna prý stojí skoro osm set tisíc korun.

Pravda, sem tam jeho hlas dolehne k jedincům, kteří pak jdou demonstrovat proti všemu možnému. Když už není povinné očkování a antivaxeři nemají důvod brojit proti vaxerům, nabídne škodolibý politik třeba pandemický zákon. Zajímalo by mě, jak by demonstranti odpovídali, kdyby se novináři neúnavně ptali na jeho obsah. Co konkrétně, který bod jim tam vadí. Obecné kecy by se nepřipouštěly.

Společnost je pěkně rozeštvaná, do toho na ni doléhají zprávy z ruské invaze k hranicím Ukrajiny a mě napadá ptát se, kdo nejvíc rozeštvává. Vycházejí mi z toho lidé různě zamindrákovaní, nespokojení, neúspěšní, tedy ti, kteří chtěli něco a dostali cosi zcela jiného. I ten totalitář, vraždící a věznící opozici, by raději obcoval s představiteli zemí, do nichž emigrují jeho poddaní; taktéž šéf strany, která je přesvědčená o své pravdě o přímé demokracii. Jsem přesvědčena, že by obrátil o 180 stupňů, kdyby se stal váženou součástí stran, vnímaných jako demokratické a pokrokové, nabízející voličům program, směřující k nápravě neutěšeného stavu v zemi.

Povrchním nahlédnutím do historie mi vychází, že největšími štváči byli lidé zneuznaní. Buďto si zapomněli jít k Pánu Bohu pro pár centimetrů navíc, nebo vidí svůj talent v mnohem větších rozměrech, než jakým ve skutečnosti je.

Rozpoltit společnost dokážou i ti, jimž se rozdrolila zeď morálního kreditu za dobu jejich působení ve vrcholné politice. Snad se blíží časy, kdy bude pokec zvaný Čau lidi oslovovat méně a méně důvěřujících a mnozí z nich doufám konečně otevřou oči a podívají se na to balamucení pohledem člověka, jehož selský rozum ještě tak docela neopustil, a odmítnou oblbování miliardářem, který s námi vyjebává, když to mám říct politicky nekorektně.

Vím, že už přibývá těch, co litují, že zvolili pyžamového prezidenta, který vejde do dějin jako mstitel nemakačenko. Tady ale hrozí jiné nebezpečí – frustrace z toho, že byli krátce na té „blbé“ straně.

Proto je nám nyní nejvíc zapotřebí od těch, kdo mají ten dosah, gest vstřícnosti, laskavosti, ochoty k promíjení a odpouštění, a třeba i nabízení naděje. Já osobně toužím po časech, kdy nás, co jsme věřili, že pravda a láska zvítězí, bylo proklatě víc než těch, kteří sázejí spíš na lež a nenávist.

Foto: Neznám autora, tato socha (nejen) je na jednom domě na našem sídlišti. Když na mě jdou chmury, jako v případě tohoto článku, jdu se tam podívat. Krativní umělecká práce je dobrým lékem na splín z rozhádané komunity...