Blog Oliny Táborské

O čase na čtení knih a užívání si dalšího zakázaného jsem v "produktivním věku" uvažovala jako o něčem tak vzdáleném, že na to nikdy nemělo dojít.  S myšlenkou: "Jednou si ji přečtu" jsem ukládala nové a nové knížky do polic, až přišel den, kdy jsem mohla začít. Při vytváření knihovny pomysleně nazvané Nepřečtené bych těžko uvěřila, že před ní budu jednou stát v údivu, že už zase nemám co číst. A také s konstatováním, že tento čas má svá pro i proti. Je fajn vědět, že můžu /napadá mě melodie šansonu Jany Rychterové, který si broukám už tři dny a který stojí i za tímto článkem: ... protože dneska ještě můžu. ../ Můžu, co chci. Ležet v posteli v době, kterou jsem tolik let trávila v městské dopravě. Snídat, jak dlouho chci a co chci, což jsem si nad miskou müssli, pojídanou na střídačku v kuchyni a koupelně, a usrkáváním horké kávy nedovedla představit.   Nemám problém se svědomím, které mi namlouvalo, že nemůžu nedělat nic, že je třeba pořád něco vytvářet,

Už druhý den se usmívám nad poznámkou v e-mailu od kamarádky pohybující se právě na druhé straně zeměkoule. Jako Honza z pohádky opustila malé poměry, aby se našla ve větších.   Nechala tady svoji vyčerpávající manažerskou práci a vyrazila bez rance buchet – každé deko zavazadla by se v nízkonákladovém spoji prodražilo a ona musí šetřit, kdoví, jak dlouho bude hledat bydlení a práci, která ji uspokojí. „Olo, momentálně jsem úplně v ....“ (místo jejího výstižnějšího a jadrnějšího výrazu použiju „v   háji“)...“Poštípaná od štěnic se třesu v bytě, který jsem narychlo našla. Tady sice nejsou štěnice, ale topí se zde jen ráno od šesti do osmi a pak až večer. Mám na sobě všechno teplé oblečení, deku, ale prsty mi omrzají. Rozesílám CV a odpovídám na inzeráty, zatím neúspěšně, a do toho jsme se s R. právě rozešli...“ Člověk by nad ní málem zaplakal, ale já se smála a taky jsem jí hned napsala, že se směju. Pak už se smála   i ona, protože uznala, že kdo nebyl v ... (háji), nepoznal by,

Nenarodila jsem se se stříbrnou lžičkou v puse a zažila období nedostatku peněz i jeho dostatku. Do 90. let minulého století plat nic moc. Dvě dorůstající děti, půjčka na byt a ne zrovna nízký nájem na tu dobu. Člověk si zvykne na všechno. I já se naučila hospodařit s minimem, co mi zbylo po zaplacení složenek, a ještě jsme si s dětmi tu a tam udělali   malou radost v podobě knížky, LP - to hlavně děti. Já jsem v obdobích splínu nebo radosti "ujížděla" na keramice. Chodila jsem do dvou krámků. Jeden,   spojený s dílnou, byl v Praze na Malvazinkách, druhý v Příbrami. Těšil mě pohled na originální a barevné věci kontrastující s převládající šedí většiny ostatního zboží. Hrnek za třicet korun byl   tehdy velká útrata vzhledem k platu a výdajům. Nakonec, dnes by stál tři stovky, přepočtu-li průměrný plat a ceny. Přesto jsem to občas udělala. I když jsem neměla na spoustu toho, co bylo třeba do domácnosti, na sebe a na děti, bylo nutné občas roztočit energii peněz. Pro mého

„ Dobré jídlo, dobré pití, základ všeho živobytí.“ To měla moje stařenka na výšivce za sporákem, aby se ochránila zeď před prskajícím tukem. Jindy tam viselo třeba: „Host do domu, Bůh do domu.“ „Stařenko, já jsem také Bůh?“ zeptala jsem se jednou, když jsem ji navštívila a byla tudíž hostem. Otázka ji zaskočila, navíc si svého jediného Boha personifikovala, dva by na ni už byli moc, a tak mi řekla, že já jsem její boží vnučka. To se mi líbilo. Dál se ke mně chovala jak k Bohu, o němž se zmiňoval nápis za kamny. Nachystala mi to nejlepší, co měla doma. Bílé kafe (melta a mléko od krávy), do toho nadrobila vy-ni-ka-jí-cí chléb který nelze popsat ani napodobit, protože... ...Protože jsem se v posledních letech marně pokoušela podobný upéct. Co já vystřídala kvásků a druhů mouk! Byl to chutnější a hezčí pecen než v obchodech, ale já věděla, že to stále není ono. Nebylo to ono ani s moukou „přímo“ ze mlýna, prostě se to nedá vystihnout a já vím proč. Protože ten chleba je v

Mám jich tu celý komín a nerada se diářů zbavuju, protože si na ně potrpím. Je to podobné jak u někoho láska k botám nebo  ke kravatám či kabelkám. Do roku 2008 už jsem diáře zlikvidovala, i když jsem se s každým loučila skoro jak Japonka Marie Kondo s věcmi, které v rámci svého už světoznámho úklidového stylu vyhazuje. Tak - jaký to byl rok? O čem jsem psala, jak jsem si žila? Budu vybírat jen zajímavosti: Tiskovka v Café Louvre (jméno kavárny se v diáři objevuje takřka pravidelně –pořadatelé i novinář ji mají rádi). ... Svatební veletrh Holešovice...     ... Hotel Step – už nevím... Aha, wellnes, hm, psala jsem o životním stylu. ... Schůzka v Káva káva – to byla výborná kavárna na Andělu, ale nepřežila. ... Norimberk, veletrh hraček a pak služební cesta s reportáží ve Veselí na Moravě (ne s důchodcem Zemanem v papučích, ale v nové továrně na hračky, jmenuje se Efko a vrátila se mimo jiné k výrobě Igráčků). ... Golf bar (rozhovor s majiteli golfové lodě v Holešovicích nej