Blog Oliny Táborské

Polévka se vaří, kapr naporcován, salát hotový, ovoce a cukroví už se těší na to, jak ozdobí sváteční stoly. Ty budu chystat odpoledne. Mám čas. Poslouchám Franka Sinatru a je mi fajn. Předvánoční období nemusím, ne v současné podobě. Proto někdy pronesu, že bych Vánoce zrušila. Není to pravda, ověřila jsem si, že když nastane chvíle, jako je tahle, kdy je vše připraveno na oslavu zrození Ježíška, na setkání s blízkými, výměnu dárků a samozřejmě na hostinu, že té náladě podlehnu. A tak to u nás, stejně jako v ostatních domácnostech, voní typicky štědrovečerně a mysl už se ladí na radost. Je to atmosféra očekávání zrodu. Příležitost uchopit svůj život tak, jak si to zatím mnohdy jen představujeme. 24. prosinec je mystický den. Nejkratší v roce, ale slibný, už se bude prodlužovat a stále naznačovat příchod světla, opouštění tmy. Kdyby se všechna dnešní předsevzetí přeměnila v akci, ubylo by temných stínů, jimiž si dokážeme zošklivit životy. Mé přání je tedy nasnadě: Víc svět

Tu a tam čtu nebo slyším názory o promarněných třiceti letech a že není co slavit. Chápu ty, co neslaví nic. Nechápu ty, kdo vědí, jak zásadních je oněch třicet let svobody v zemi, kde jsme si jí užívali celkem pouhých padesát let. Poddanství, pak dvacet let demokracie, protektorát, okupace, jakž takž tři roky demokracie notně nahlodávané stalinisty, totalita, okupace a opět demokracie, už třicet let.  To byl nápor! Místy krásný. Nikdy nezapomenu na „devadesátky“, na opojení z toho, jak jsme si sametově vydobyli svobodu. To nás, myslím, ve světě hodně pozitivně zviditelnilo. A také Václav Havel.  Dnes se mu vyčítá kde co. Je to však jen výsledek frustrace z osobního zklamání  Když mi někdo  řekne „Havloidko“ a myslí si, jak mě urazil, poděkuju. Je mi ctí.  Včera jsem se dozvěděla, že jsem „opravdu sluníčkářka“, která neuznává jiný názor, jen proto, že jsem odmítla poslouchat rozhovor na „alternativním“ médiu, který facebook dokonce zakázal pro lživost a manipulaci.  Přest

Co je vedle květin ,   bonboni é r nebo čokolád nejrozšířenější dárek?  Řekla bych hrnek.  Hrníček. Šálek.  Kafáč.  Možná si pomyslíte – další pracholep. Pak si do něj ze slušnosti uvaříte svůj první nápoj a v tom okamžiku se hrnek stane součástí vašich dnů.  Darovat hrnek má spoustu kladů. Rozbíjejí se, nový může být náhradou - mnohdy nečekaně radostnou. Brzy ho začnete používat zcela automaticky. Jindy na vás zbude, když jsou všichni jeho druhové v myčce. Někdo má sady stejných, já ne. U mě  je každý originál. Sady hrnků jsem měla v celém životě jen dva, z jedné zbyly dva a z druhé jeden. To jsou ty nejodolnější po čtyřiceti letech používání. Přivezla jsem si je z Petrohradu, tehdy Leningradu. Jsou z kostní moučky, takřka průsvitné, káva z nich vždycky chutnala fantasticky, ať to byl do roku 1989 pouze Standard nebo posléze desítky druhů káv z celého světa. Část hrnků je u nás světových. Když jsme po sametové začali cestovat, nebylo moc peněz, a tak jsme se dohodli,

Včerejší vedro jsem přežila díky panoptiku ve Sněmovně. Vydržela jsem poslouchat do půlnoci. Když se prezentovali členové vlády s nudnými výčty toho, co (ne)dokázali, zívala jsem a asi si i zdřímla, zato mě nabily některé projevy opozičních poslanců, kteří jednání o vyjádření nedůvěry vládě vyvolali.   Za mě vše vyjádřil Vít Rakušan (STAN), podstatu problému vystihl i Petr Fiala z mnou neoblíbené ODS. Dojímají mě však  Piráti, jak to myslí vážně. Neztrácím optimismus, že jednou bude lépe. Třeba i když tu už nebudu.  Jsem vděčná za to, co nám zanechali předkové z dob mimo léta 1948 až 1989 (a nejde mi jen o materiální statky).  Teď si přeju, aby po mé generaci zbylo víc než pachuť čtyřicetiletého vymývání mozků a třicetiletého Klondike.  Nakonec, oni to ti opoziční poslanci všechno řekli. Nevím, kolik bláznů jako já je poslouchalo. Selektivně, jsem pamětnice. Vím, proč je, jak je. Byla jsem u toho i jako novinářka. Vím, o čem jsem opět nesměla psát i proč zkrachovalo několik novin

Snažím se být pozitivní, ale jak je vidět podle četnosti psaní, moc námětů nenacházím. Mohla bych psát o soukromých radostech, o lidech z okolí, z příbuzenstva a o přátelích - byla by to nuda. Každý si jistě vytvořil podobně vyhovující kruh. Příbuzné si, pravda, nevybíráme, ale i to se dá většinou ukočírovat. V tomto jsem měla štěstí, tedy mám. Možná jim někdy jdu spíš já na nervy podrobným sledováním politiky – oni to tak nemají. Ponadávají si, cítí-li důvod, jinak si jí nevšímají. Nechválí. Nikdy.  Já jsem včera chválila při sledování inaugurace slovenské prezidentky. Bylo to důstojné po všech stránkách. Různé výtky – na její účes, nervozitu, na to, že projev četla, mě pobavily. Kdo z kritiků dokázal to co ona? A pak – určitá nervozita je lidská.  Obsah projevu mě dojal. Nejen mě.  Shodli jsme se, že ji Slovákům přejeme, ne že jim ji závidíme. Oni si ji zaslouží za ty zlé časy, o nichž paní prezidentka ostatně hovořila. Přiznali jsme, že bychom si také přáli, aby nás reprezent

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Bydlení v Praze, spousta přátel a příbuzných daleko. Přesto nikdy nebudu sama, i kdybych třeba osaměle žila. Už vůbec ne v sezóně výletů. „Projíždím Prahou, mohly bychom se vidět?“ „Tradice je tradice,“ píšu kamarádce, s níž chodíme na kafe po Vánocích a Velikonocích, kdykoli se vrací z Vysočiny do svého domovského Dublinu. Velikonoční přejezd Prahou se konal dopoledne a do odletu času dost. „Co oběd u mě? Bude chřest s holandskou omáčkou.“  To je zase moje tradice, sezóny potravin. Skončila mi česnekovo-medvědí a začala chřestová. Nepustím přece kamarádku přes vodu hladovou. „Oli, jedu na setkání se spolužačkami do Prahy, mohly bychom se také vidět?“ stálo v dalším mailu. „Snad se po těch pětačtyřiceti letech poznáme,“ směju se spolu se smajlíky a pro jistotu popisuju, jak mě pozná.  Někdy s někým v mládí prožijte úžasné věci. Třeba vás ten někdo naučí milovat hory a lyže, jenže pak se navzájem jeden druhému vytratíte, ale když se vidíte i po desítkách let, jako by ta pr

Znám lidi, kteří svátky milují a znám i takové, co pomalu netuší, že nějaké svátky jsou. Od sestřenice dostávám fotky nazdobeného bytu, napečeného cukroví a šťastných vnoučat. Mám však i kamarádku, která ještě včera nevěděla, že je sváteční den. „Říkáš Velký pátek? Aha... Myslela jsem, že jen v pondělí je volno,“ zasmála se.  Svátky jsou od toho, abychom si připomínali dějinné události, ale také proto, aby se mohly scházet rodiny, jejich členové žijí porůznu ve světě. Někdy je takový příjezd rovněž historická událost.  Ostatní členové rodiny z toho mají dokonce užitek, neboť máma se překonává u plotny , v bytě to voní a na stole přistávají dobroty.  I lednice je mnohem přívětivější než jindy a vůbec, všichni jsou od dobrého naladění nějak štědřejší ochotou nic nepokazit.  I my máme jedno dítě, přijíždějící z Tramtárie. Nejkrásnější je to vřelé objetí, když se objeví ve dveřích. „Máš hlad, viď? Podívej, co jsem ti uvařila.“ Pak jen sedím a koukám, jak mu chutná. To už meleme p

Moje generace se neodvratně loučí s těmi, kdo jim dali život. Vzdávám hold všem lidem, kteří se starají nebo postarali o své rodiče. Ať tak či tak, důležité je, že rodiče dostali to nejlepší. Dnes tedy vyjadřuju obdiv třeba kamarádce, která opustila práci a věnovala se oběma nemocným rodičům. Tatínek už odešel. Poslední týdny jeho života se snažila nenechat ho v nemocnici ani o den déle, než bylo nutné.  Skláním se před kamarádkou, která rovněž odešla ze zaměstnání a vzala si k sobě těžce nemocnou maminku – měla rakovinu a Parkinsona. V obýváku to u nich vypadalo jak v nemocničním pokoji. Maminka se posléze změnila ve velké dítě. Zemřela v náruči své dcery. Prožívám s jinou kamarádkou a její sestrou péči o 88ti letého tátu. Tatínek ač nemocný, stále žije ve svém bytě. Obě dcery nablízku včetně pečovatelek, které se starají, když jsou holky v práci.  Doma téměř do posledního dne žila i moje teta. Zemřela vloni, týden jí chyběl do pětadevadesáti. Staral se o ni syn. Když js

Vzpomínám, jak jsem si těžko jako holka z valašské Moravy zvykala na dvojznačnost v komunikaci v Praze. Také kolegům chvíli trvalo, než si o mně přestali myslet, že jsem se svou přímočarostí divná. Vzali jsme se na milost na jednom redakčním výjezdu do moravského sklípku.  Tak jako tak mám stále pocit,  že umíme lépe kritizovat a ironizovat, než chválit.  Kdysi jsem založila pár ženských časopisů. Měla jsem své důvody opustit denní tisk, popsala jsem je v generačním románu Hlas pro vraha . Pro bývalé kolegy jsem spadla na dno žurnalistiky. Jak jsem mohla! No, mohla!  Za čas jsem některým z nich dala vydělat coby externistům. Nastaly časy, kdy já měla své jisté, kolegové ani zdaleka. Krachovaly jedny noviny za druhými, i o tom píšu v knize. Nedělala jsem to z dobrého srdce. Ti, kteří pak pro mě psali, psát umějí. Pro každou cílovku. To je profesionalita. Naopak, jedna kolegyně v redakci se za svoji příslušnost k nám styděla tak, že rebelovala. Ostentativně, už to bylo neúnosné

Slyším-li dobrou zprávu, jsem dojatá. Někdy až k slzám.  Co blbneš, to je přece samozřejmost, říkám si pak.  Přemýšlela jsem, proč mě pozitivní informace tak berou.  Jsi stará, pořád naměkko, napadlo mě jako první.  Já a stará? Snad věkem, ale duchem? Kdepak, v tom bude něco jiného. Dobra je málo.  Převládá duch kritický a ironický.  No jo, ale kritického ducha je nám zapotřebí, kdo jiný by o tom pochyboval než novinářka duší i tělem. Přesto... V těchto dnech potřebuju občas předěl mezi činnostmi. Osvědčuje se mi sledování nějakého seriálu na Netflixu. Momentálně je to dvojka Designated Survivor. Taková dramatická politická červená knihovna. Každá epizoda končí pateticky. Dobro vítězí, já slzím a přeju si prezidenta a jeho suitu, která se snaží dělat všechno pro svůj lid.  Jasně, scenáristé jsou něco jako Mára. Také vědí, co zapůsobí, a jsou za to patřičně zaplaceni. Lid chce být klamán! Aťsi! Já taky!  Chci více pocitu dobra! Začnu u sebe. Přestanu cokoli posuzov

Dlouho jsem tady nebyla. Veškerou fantazii spotřebuju na dokončení dvou knih. Nabízím tedy kousek z jedné - napovím, že jde o dvojku titulu, který se už třetím rokem dobře prodává. Víc zatím neprozradím, protože se po celou dobu snažím udržet si odstup, klid, nenechat se uhnat žádným termínem. Udělala jsem si na to čas, ale vím, že uvádím-li na sociálních sítích adresu blogu, měla bych být pilnější. Na konci života Vystupovaly jsme z autobusu číslo 167 před nemocnicí Motol zároveň. Čiperná, drobná paní. Podle elegantního vzhledu – postavou i oblečením s doplňky - jsem ji tipovala na lékařku. Mohl tomu napovídat i její rychlý krok. Paní v černém koženém vypasovaném kabátě s vínovými doplňky mě předehnala.  Já se loudala, i tak jsem věděla, že budu na hematologii na odběru krve mezi prvními. Jarní rozednívání stylově provázeli ptáci, vzduch voněl... Nadechla jsem se a pocítila radost. Obyčejnou radost okamžiku. Tohle se mi během rušného dne nestává. Běžně se takhle brzy venku n