Řekla bych hrnek.
Hrníček. Šálek. Kafáč.
Možná si pomyslíte – další pracholep. Pak si do něj ze slušnosti uvaříte svůj první nápoj a v tom okamžiku se hrnek stane součástí vašich dnů.
Darovat hrnek má spoustu kladů. Rozbíjejí se, nový může být náhradou - mnohdy nečekaně radostnou. Brzy ho začnete používat zcela automaticky. Jindy na vás zbude, když jsou všichni jeho druhové v myčce.
Někdo má sady stejných, já ne. U mě je každý originál. Sady hrnků jsem měla v celém životě jen dva, z jedné zbyly dva a z druhé jeden. To jsou ty nejodolnější po čtyřiceti letech používání.
Přivezla jsem si je z Petrohradu, tehdy Leningradu. Jsou z kostní moučky, takřka průsvitné, káva z nich vždycky chutnala fantasticky, ať to byl do roku 1989 pouze Standard nebo posléze desítky druhů káv z celého světa.
Část hrnků je u nás světových. Když jsme po sametové začali cestovat, nebylo moc peněz, a tak jsme se dohodli, že si každý užije zemi se vším všudy a nebude se trápit, co komu přivézt. Dovolen byl jenom hrnek.
Několik jich mám z tiskovek. Tři se odstěhovaly s jedním členem rodiny a zase se společně vrátili. Před kolegy je dítě prý uhájilo vlastním tělem, takový o ně byl zájem.
Kdo má který hrnek nejraději, poznám i podle toho, v jakém pořadí je nacházím v myčce. Některé se tam ani neobjeví, každý si je rovnou umyje (nebo taky ne). Jeden čas jsem si ty své hlídala, protože jsem je často nacházela po celém bytě. Jenže – to bych musela dávat bokem celou řadu hrnků, a tak jsou už skoro všechny rodině k dispozici. Díky tomu vím, který je u nás doma zcela nejoblíbenější. Jako první po něm sáhne i hostující člen rodiny. Přeju mu to, protože když se to tak vezme, mám svých nejoblíbenějších několik.
Nabízím defilé těch, o kterých píšu. Třeba potěším dárce, kteří čtou můj blog. Poslední tři jsou z tiskovek.
Komentáře
Okomentovat