K tomu, o čem chci psát, se titulek, vypůjčený od Romaina Rollanda hodí. Lepší mě nenapadl. V posledních letech už jen sleduji z pozice seniorky práci mladších kolegů. Obsáhnout všechno, co se děje, je umění. Zpravodajsky to ještě jde, krátké zprávy jsou solí novin. Jejich kyslíkem je ovšem publicistika. Má co dělat, aby osáhla přibývající kauzy. Vlivem zvláštního morálního prostředí v naší zemi se řetězí a je těžké uhlídat všechny její oddenky. Společnost se tak brodí v nepřehledné houštině porušování všech kodexů a pociťuje únavu z poznání, že se tu nejen nic nehodlá přiznat, natož napravovat, ale nerespektuje se tu ani rozhodnutí soudů. Občan, který si včas nesrovnal priority, je pak méně odolný vůči populistům, jejichž výskyt si nezadá s kůrovcem. Atmosféra demoralizace nebo sucho, obojí škůdcům nahrává. Mám vůli sledovat to intenzivně v novinářských genech, ale nežiji v bublině. Jsem z venkova, kam se ráda vracím, a tam o moje názory, troufám si říct, že podložené kontinuáln
Píšu ráda, píšu celý život. Psaním si pokládám otázky a hledám odpovědi. Psaní je můj svět.