Blog Oliny Táborské

Včerejší vedro jsem přežila díky panoptiku ve Sněmovně. Vydržela jsem poslouchat do půlnoci. Když se prezentovali členové vlády s nudnými výčty toho, co (ne)dokázali, zívala jsem a asi si i zdřímla, zato mě nabily některé projevy opozičních poslanců, kteří jednání o vyjádření nedůvěry vládě vyvolali.   Za mě vše vyjádřil Vít Rakušan (STAN), podstatu problému vystihl i Petr Fiala z mnou neoblíbené ODS. Dojímají mě však  Piráti, jak to myslí vážně. Neztrácím optimismus, že jednou bude lépe. Třeba i když tu už nebudu.  Jsem vděčná za to, co nám zanechali předkové z dob mimo léta 1948 až 1989 (a nejde mi jen o materiální statky).  Teď si přeju, aby po mé generaci zbylo víc než pachuť čtyřicetiletého vymývání mozků a třicetiletého Klondike.  Nakonec, oni to ti opoziční poslanci všechno řekli. Nevím, kolik bláznů jako já je poslouchalo. Selektivně, jsem pamětnice. Vím, proč je, jak je. Byla jsem u toho i jako novinářka. Vím, o čem jsem opět nesměla psát i proč zkrachovalo několik novin

Snažím se být pozitivní, ale jak je vidět podle četnosti psaní, moc námětů nenacházím. Mohla bych psát o soukromých radostech, o lidech z okolí, z příbuzenstva a o přátelích - byla by to nuda. Každý si jistě vytvořil podobně vyhovující kruh. Příbuzné si, pravda, nevybíráme, ale i to se dá většinou ukočírovat. V tomto jsem měla štěstí, tedy mám. Možná jim někdy jdu spíš já na nervy podrobným sledováním politiky – oni to tak nemají. Ponadávají si, cítí-li důvod, jinak si jí nevšímají. Nechválí. Nikdy.  Já jsem včera chválila při sledování inaugurace slovenské prezidentky. Bylo to důstojné po všech stránkách. Různé výtky – na její účes, nervozitu, na to, že projev četla, mě pobavily. Kdo z kritiků dokázal to co ona? A pak – určitá nervozita je lidská.  Obsah projevu mě dojal. Nejen mě.  Shodli jsme se, že ji Slovákům přejeme, ne že jim ji závidíme. Oni si ji zaslouží za ty zlé časy, o nichž paní prezidentka ostatně hovořila. Přiznali jsme, že bychom si také přáli, aby nás reprezent