Blog Oliny Táborské

Výraz novinářky a pedagožky Pavlíny Kvapilové mě inspiroval. Použila jej v rozhovoru pro server NEOVLIVNI.CZ . Ano, je fajn využívat digitálních vymožeností k moderní komunikaci, je ovšem také prima vědět, kdy si dát pauzu. Například kdy odložit mobil a kdy vypnout všechno. Když jdu s přáteli na kafe a celou tu dobu protelefonuju nebo aspoň prošmíruju na displeji smartphonu, jsem nejen závislá, ale i neslušná. To si myslím o spolucestujících v dopravě, kteří mě nutí poslouchat kecy o všem, co jsou ochotni na celou tramvaj vykřičet do telefonu. Nestojím o to, abych byla informovaná, co kdo snídal, co má na sobě, s kým "to včera dělal", jak, kdo ho naštval apod. Občas i mně zazvoní mobil v tašce. Většinou stačí hovor přijmout s omluvou, že jen co vystoupím z tramvaje, zavolám. Že však budu mít tendenci omlouvat se v kavárně za to, že si povídám, mě napadlo minulý týden. Šly jsem si s kamarádkou do kavárny dát kafe a popovídat. Od toho kavárny jsou.  U vedlejšího stolku sed

Náplavka, sobota 27. června 2015. Dnes má Lenka své prodejní místo ne u vody jako vždy, ale naproti. Nezvyk, prošla jsem celé tržiště dvakrát, než jsem ji objevila. Dnes jsem jí šla pomáhat, naposled. Spolu jsme začaly - před pěti lety na Jiřáku, spolu skončily. Mezitím jí po boku stála řada dívek, i Štěpánka. Tak jsme se dnes všechny tři nechaly zvěčnit. Lidé věděli z Lenčina webu, že dnes prodává naposled. Jako první vykoupili dýňové mlslo se slaným karamelem, potom pesta, chřestový cudný krém, dýňové mlslo s vanilkou. Čokoládové košíčky se slaným karamelem mizely stejnou rychlostí, chilli marmeláda už je evergreenm, chodí pro ni nejvíc mužů.  "Co to je?" ptal se nějaký nováček a četl z etiket: "Rozpustilé jahody s bezovým kvítím", "Nostalgická rebarbora s ibiškem a skořicí". "Mar-me-lá-dy", dodal. Musely jsme mu vysvětlit, jaký je rozdíl mezi obyčejnou marmeládou a Lenčinými, které vznikají bez pektinu a konzervantů.   Nemohla jsem

Dostala mě. Pozorná čtenářka Hlasu pro vraha mi přinesla dárek. Je na fotce. Kdo četl, ví... Jedna ze dvou hrdinek - kniha je dvougenerační - měla v dětství hlad. Její největší přání bylo mít vlastní sirup, citron a paštiku. Tak jsem všechny tyto tři věci včera dostala coby autorka. Dárkyně je zastánkyní zdravé výživy, proto jde o zdravou verzi sirupu a paštiky, ta je vegeteriánská. Zdravou výživu pochopitelně preferuju, dárkyně ji ovšem také propaguje ve svých knihách - hlavně Všechno je dobré, Koření proti choření, Nebuďme kyselí, buďme zdraví a Byla jsem tlustá, jsem jaká jsem. Ano, uhodli jste, jmenuje se Hanka Synková. Tak já jí zveřejněním jejího krásného gesta na svém blogu dělám aspoň malou reklamu. http://www.rozhlas.cz/dvojka/jejakaje/_zprava/hana-synkova-i-zdrava-strava-se-ve-velkem-mnozstvi-stava-jedem--1261669

Tento příspěvek, tedy reakce na čtení Hlasu pro vraha, je hodně osobní, váhám, mám-li ho sem dát. Pořád jsem se domnívala, že ta knížka není smutná. Dokonce jsem stále přesvědčena, že je navzdory prožitkům, době, okolnostem optimistická. Věřím, že od této mně moc milé čtenářky, ač dočte, přijde potvrzení.  Proto se nakonec rozhoduju zveřejnit, co mi napsala teď. Odhaduju, že je tak ve třetině :-) Oli.... chtěla jsem jít včera konečně brzy spát...ale jsem nevyspalá.... hádej proč :-) Včera jsem se konečně dostala ke knize! Dohnala jsem a předehnala ve  čtení mámu :-) neb to čteme paralelně. Ano, byl to Tvůj úkol to napsat. Dobře vystavěný příběh plus "nosný námět", ovšem když jsme u toho nesení - asi to v reálu bylo mnohdy k neunesení, že? Jsi úžasná, že ses dokázala povznést nad ty ústrky v dětství. Bylo mi z toho smutno. Objímám Tě hladím Tě a chválím - i za maminku, které to nebylo dopřáno udělat. I za macechu, která to neuměla.

Mám za sebou hektické období. Uf. Nastal den, kdy se můžu ohlédnout a nadechnout. Takový den, kdy se všechno jeví ideálně. Kdy si může člověk položit otázku, kam se po úspěšně odvedené práci vydá. Napřed si ale musí odpočinout. Vypnout mozek. Tak jsem si řekla dnes ráno, že ho vypnu. Ani mobil nemusím mít po ruce. Všechny úkoly splněny. Tak jo, budu odpočívat. Hm, ale jak? Já už skoro zapomněla, co to je... Tak. Co ráda dělám? Čtu. No jo, dopoledne si číst? To nejde! Je to hloupé! Vidíte to? Tohle je přístup člověka, který byl v jednom zápřahu. Proč si nemůžu číst dopoledne? Můžu! Kdo mi to zakáže? Jedině mé předsudky. Pocit, že se to nehodí. Dobře, tak si jdu číst. Ne, nejde to. Děsný nezvyk. Jdu něco uvařit, napadá mě. No jo, ale to je zase práce, povinnost. Naštěstí mi někdo volá na Skype. Hurá, nemusím být netrpělivá, rozpovídá-li se. Můžu kecat třeba do večera! Já jo, dotyčný ne.  Aha, takhle jsem se chovala dosud. Fuj! Hovor skončen předčasně, vzbouřil

Jak vědí moji čtenáři blogu, mám ráda knihy Nelsona DeMilleho. Právě mu vychází další, Panther. Denně mě o tom sám informuje na facebooku, tak jsem si řekla - když on, který je světoznámý, proč ne já, neznámá. A v úterý 16. června vás všechny zvu do knihkupectví Kanselzberger v Kroměříži na besedu :-) Jak ji kdo vnímá - moji knihu Hlas pro vraha Městská knihovna Praha : http://search.mlp.cz/cz/titul/hlas-pro-vraha/4127727/ V roce 1952 v Kroměříži náhle zemřela za podivných okolností mladá maminka třech dětí. Anna, prostřední z dětí, celý život pátrala po pravdě. Život neměla vůbec jednoduchý. Vyrůstala bez maminky, macecha ji jen trápila, otec coby horlivý komunista se snažil vybudovat kariéru. A tak Anna byla odkázaná jen na sebe a babičku s dědečkem. Brzy odešla z domova do Zlína, kde nejprve myla nádobí v závodní kuchyni, pak vyráběla boty ve Svitu a postupně si dokončovala střední ekonomickou školu. Navázala kontakty s maminčinou rodinou a začala poznávat rodinné t

Zemřel můj nejoblíbenější český spisovatel Ludvík Vaculk. Málokdy se mě smrt osobnosti dotkne, jsem smířená s cyklem rození a odchodů, tentokrát mám slzy v očích. On to nevěděl, ale byl mým učitelem. Jak ovládal češtinu! Uměl si hrát se slovy, vymýšlet nová, aniž by člověku při čtení naskakovala husí kůže nad krkolomností inovací jazyka. Žasla jsem nad ojedinělostí i množstvím výrazů pro mužský pohlavní úd a pro sex v knize Jak se dělá chlapec. Byl to nejen skvělý novinář a spisovatel, ale také opravdový muž. Takový český Hemingway. To je druhý důvod mého obdivu.   V jeho tvorbě i jednání dominoval vlastní pocit mužnosti, něco, co se stává v metrosexuální, snobské, značkové a nepůvodní   současnosti vzácností. Muž, kterému lze věřit, o kterého se lze opřít. Já mu odpustila i těch pár let, kdy paní Madlu zradil, i když se o ni dál staral a neopustil ji. Právě z tohoto úletu vznikla novela Jak se dělá chlapec. Kdykoli mám vztek nad vzdechy některých jedinců toužících po návra