Blog Oliny Táborské

Kdyby mi bylo třicet šest Mnoho let neslavím Silvestra ve společnosti snažící se za každou cenu usilovat o veselí. Pro mě je poslední den v roce spíš nostalgie. Vítám možnost strávit jej sama nebo s někým, s kým jsem na stejné myšlenkové a citové vlně. Uvědomuji si, že je to projev stárnutí. Ano, není to ani 50+,  ani 60+. Prvním rokem to bude právě 70+. Vzpomínám na jednu oslavu v zaměstnání v roce 1987. Kolegyně slavila svých sedmačtyřicet a mně (36) bylo líto, jak je stará. Často si na to a úsměvem vzpomenu. Kdyby mi dnes bylo třicet šest , nejen že bych koukala mít partu lidí, s nimiž budeme až do rána usilovat o veselí, ale zajímaly by mě i různé plány. Například na další a další betonovou výstavbu v Praze. Třeba když jedu kolem obrovského staveniště na Knížecí a Lihovaru, věříte, že mě vůbec nezajímá, co tam bude, protože vím, že tam nebude park, ale ani zahrady nebo sportoviště plné zeleně a možnosti strávit volný čas venku. Bude to  železo-betonový skanzen a v něm se uza

Advent se dá užít různě – klidem, usebráním, procházkami, přemýšlením, posloucháním toho, co máme rádi, i toho, koho máme rádi. Dnešek byl na sledování toho, co mám ráda, dostatečně hojný. Vím, že jsem v menšině, ale radost z účasti Pirátů ve vládě mi to nebere. Umím se radovat i sama. Po tom všem, co se v kampani a po volbách dělo, mě dnes těšilo, když Ivan Bartoš, Jan Lipavský a Michal Šalomoun přebírali na Hradě jmenování. Kdo by tomu před dvanácti lety, kdy jsem je volila poprvé, uvěřil?  Mimochodem, fakt jsem čekala, že Hrad vůči nim projeví svoji malost, jen jsem byla zvědavá, jak. No, kancléř si vybral pořádnou trapnost se zdůrazněním, že je Jan Lipavský „jen“ bakalář. Přitom bakalář dnes se studijní stáží v zahraničí je docela něco jiného než tituly získané za studium vysoké školy za bolševika, kdy dvě třetiny učiva zabíraly pavědy odvozené od marxismu-leninismu a každý předmět, u nějž to šlo, jím byl také poznamenaný. A vůbec, přehnaný akcent na tituly je projev provinčnost

Při představě osobnosti, která by nás příště reprezentovala na Hradě, bychom neměli hledat jen někoho, kdo porazí Babiše, nebo bude přijatelný pro jeho a Zemanovy voliče. Konfrontační styl v politice se nám neosvědčil, jeho důsledkem je hodně rozdělená společnost.   Přijatelný by měl být člověk, který pro zemi udělal něco pozitivního, neřku-li hrdinského. Jako první mě napadá Michael Kocáb. Vyhnal okupační sovětská vojska. Kdo tento čin nedoceňuje, může si přečíst jeho knihu Vabank.  Odvahu měli a zabojovali za vlast, byť to zní pateticky, i jiní. Třeba velvyslanec v Afghánistánu Jiří Baloun. Není spojen se žádnou stranou, zato zachránil desítky životů. Při navrhování osobností do kampaně však nestačí říct koho, je nutné ještě dodat a zdůraňovat, proč. Kampaň hledání osobnosti s těmito zásadami by mohla být prospěšná.  Zdá se však, že hrdiny nepotřebujeme. Nabízíme kandidáty a kandidátky, kteří mlčky přihlíželi kritizovanému Klondike zejména v 90. letech, anebo osoby trestně stíhané.

  V titulku jsem použila otázky ze sociálních sítí, kde běží polemika na toto téma. Podobně jsem uvažovala i já před šesti lety, otrávená politikou, kterou sleduji, protože se cítím být její součástí coby přímá účastnice dějů v době od listopadu 1989 do současnosti. Článek z té doby najdete na mém blogu zde:  https://olina-taborska.blogspot.com/search/label/17.%20listopad%201989 Ale na něco jsem v něm zapomněla a něco můžu dodat zkušená o dalších šest roků. Zapomněla jsem, a to mě mrzí, zmínit, že 17. listopadu je přímo nutností vzpomínat hrdinství vysokoškoláků a jejich oběti z podzimu roku 1939, kdy se demonstrativně postavili na odpor proti nacistické okupaci. Jak víme, účastníci průvodu z Albertova na Národní třídu chtěli 17. listopadu 1989 vzdát hold jak nacisty zabitým studentům Janu Opletalovi a Václavu Sedláčkovi, tak připomenout tristní vyhlášku říšského protektora o uzavření vysokých škol a tragickou šikanu studentů. Souhrou mnoha okolností, dějů v okolních zemích, k

  Snad to napíšu s nadhledem, nechala jsem si odstup a zklidnila emoce. Babiš fatálně ujel. Vybral si za nepřítele Piráty, protože věděl, že by s ním do vlády nešli. Jsou principiální, něco, co on nezná. Počítal pravděpodobně s koalicí Spolu, proto ji ke konci kampaně nechal „žít“. Piráty tlačil nestydatě ke zdi, aniž si všiml růstu sympatií ke druhé opoziční koalici. To se mu stalo osudným.  Volím Piráty. Nepodlehla jsem nablblé Babišově kampani, ověřovala si všechny hoaxy proti Pirátům namířené a vůbec, stojím si za svým názorem. Volím je mimochodem už dvanáct let.  Jsou státotvorná liberální strana.  PirStan dostali hlasy mé rodiny a většiny přátel. Když bylo v sobotu odpoledne jasné, že to nad šestnáct procent nevytáhnou, soustředili jsme se na sledování růstu hlasů pro koalici Spolu s jediným přáním: Kéž by porazila populistické,  beznázorové ANO, které bezskrupolózně rozhazovalo státní peníze ve prospěch svých zájmů! Stalo se! Odměnou za nutnost oželet ztrátu osmnácti pirátský

  Kdysi jsem pro Právo psala reportáž o tom, jak se ze čtyřicetileté netečnosti probouzí barokní městečko Valeč na Karlovarsku. Jednou z prvních opravených a prý luxusně zařízených staveb byla fara, v níž bydlela žena, která se vydávala za šlechtičnu, příbuznou významné německé rodiny Thyssen. A já jí tenkrát záviděla. Fakt. Představa, že má celý objekt, který mě nadchl, pro sebe, mě lákala. Uběhlo asi deset let a mě napadlo podívat se, jak to dnes ve Valči vypadá. C o ta fara, kdo ji obývá. A tak jsme se Zlatou v  srpnu vyrazily. Já vzpomínkově, ona zvědavě. Její jezevčice Easynka spokojená, že ji panička opět smí vzít s sebou. Kout hodně vzdálený rušné civilizaci, říkaly jsme si pár kilometrů před Valčí, ale  znáte to, co si uchováte ve vzpomínkách, je vždycky trochu nadnesené. Ačkoli ani ne! Najednou jsme před ní s tály .  Tak tuhle nádhernou faru máme na týden pro sebe! O víkendu se tam někdo ubytoval, ale s koro jsme o o sazenstvu dalších dvou apartmánů nevěděly. Zrovna běžel fi

Aby se dovolená vydařila, záleží na tom, s kým ji trávíme, teprve potom kde, jaké je ubytování a počasí. Když se mě Zlata zeptala, zda s ní pojedu v červenci na osm dní do  Mariánských Lázní, byl můj souhlas jasný okamžitě. Faktor jedna a dvě zcela bez výhrad.. Třetí, jak se po příjezdu ukázalo, taky. V centru města jsme získaly dokonalý apartmán; menší luxusní byt za slušnou cenu. A opět, stejně jako v destinaci nedávné dovolené, skvostná domácí. Když se sejde tolik nej, prominete počasí, že se zrovna nevytáhlo. Jste-li na dovolené autem, je to skoro jedno, pokud zrovna neleje. A tak jsme cestovaly. Do Karlových Varů, kde nás zdvořilá policistka vykázala z lázeňské pěší zóny, protože se tam nesmí se psy a Zlata je vášnivá majitelka jezevčice Easynky. Jméno dostala podle toho, jak se s ní Zlata cítí. Mohu to jen potvrdit, Easy je fakt easy. I na dovolené. Styděly jsme se za přehlédnutí značky se zákazem psů a poslušně opustily atraktivní prostor Varů. Upřímný stud nás zřejmě uchráni

Na celé prázdniny jsem si udělila přestávku od psaní. Hodně jsem cestovala po České republice a jen pár dní po návratu do Prahy kompletuji a třídím dojmy. Kde začít? Přece na Vysočině ve Vříšti, v apartmánu Sedmikrásky. Znáte ten pocit, kdy jste někde tak rádi, že se vám zdá, že splýváte s okolím? Já se tam tak cítila. A uvědomila jsem si, za jakou vzácnost považuji vysoké stromy. V každé volné minutě jsem se jimi kochala. A ty louky, po nichž pobíhala paní domácí, sbírající bylinky a posléze z nich vyrábějící sirupy a čaje! Je to místo vzdálenější od lidí, akorát naproti je restaurace. Uvnitř stylová, snad i pěkná, ale menu i to, co nám příjemné dívky předložily… Kuchař asi neměl nejlepší den. Ubytování v bývalé tvrzi ovšem velkolepé. Tolik prostoru! A chládek uvnitř! V noci absolutní ticho, viděli jsme i hvězdy na obloze! Obědy v dalších místech tohoto kraje chválím. Nebudu tu nikomu dělat reklamu, řeknu to stručně: Dá se vybrat. Ceny jako by všude stouply průměrně o třicet ko

Dnes jsem si pobrečela nad článkem nazvaným:  Americký deník Jany Ciglerové, série druhá, díl první: „Mami, to bylo jako ve filmu,“ v deníku N. Stěhování autorčiny šestičlenné rodiny do USA se stalo nečekaným hororem a změkčilé povahy jako já se jím doslova proplakaly. Článek doporučuji všem, kdo netuší, co dokáže jedna žena, matka, manželka a chovatelka. Po přečtení reportáže jsem si vzpomněla na několik svých cestovatelských příhod. Někdy nám kufry místo do destinace dovolené odletěly na Kubu, jindy jsem po nástupu do letadla musela v rychlosti spolu s ostatními prostor opustit pro podezření z … to nám neřekli, jen mraky policejních vozidel a nebývalý ruch dával tušit, o co mohlo jít. Mohla bych psát o nečekaných seznámeních při letu, třeba s neurochirugem, mířícím z jedné arabské země na stáž na Homolku, který po chvíli, kdy jsem mluvila se spolusedícím po mé levé ruce a divila se, proč se ten mladík napravo pořád usmívá, přiznal, že umí česky. V Praze za mnou přišel do redakce s o

  Osm dní v Mariánských Lázních, ve městě v zeleni a v zeleni ve městě, jak ve svém vyznání říká Miroslav Horníček, je balzám na nervy pražského sídlištního člověka.  Příjezd a pobyt v Mariánkách, kde najednou v tichu a klidu přemýšlíte jen o tom, co dobrého si dáte na oběd, kam pojedete na výlet, kterou spleť stezek jste tu ještě neprozkoumali, vám dá pocit, že jsou přece jen místa, kde se dá zbavit stresu a načerpat dobrá nálada i do zásoby. Což teprve, až objevíte klášterní park v Teplé, místo s géniem loci, přitahující vás obzvláště v podvečery.  Sotva se však s místy v Mariánských Lázních a v okolí sžijete a máte pocit, že byste dokázali vyměnit svody Prahy za lázeň tohoto lázeňského města, dovolená končí. Vtom si vzpomenete, že se vám den před odjezdem rozbila pračka a tři dny předtím vás okradla zlodějka v metru, což jste ještě stihli nahlásit kolemjdoucím policistům. V předstihu tedy objednáte pračku; píšou, že s prémiovými službami, jako je i instalace nové a odvoz staré, si

K tomu, o čem chci psát, se titulek, vypůjčený od Romaina Rollanda hodí. Lepší mě nenapadl. V posledních letech už jen sleduji z pozice seniorky práci mladších kolegů. Obsáhnout všechno, co se děje, je umění. Zpravodajsky to ještě jde, krátké zprávy jsou solí novin. Jejich kyslíkem je ovšem publicistika. Má co dělat, aby osáhla přibývající kauzy. Vlivem zvláštního morálního prostředí v naší zemi se řetězí a je těžké uhlídat všechny její oddenky. Společnost se tak brodí v nepřehledné houštině porušování všech kodexů a pociťuje únavu z poznání, že se tu nejen nic nehodlá přiznat, natož napravovat, ale nerespektuje se tu ani rozhodnutí soudů. Občan, který si včas nesrovnal priority, je pak méně odolný vůči populistům, jejichž výskyt si nezadá s kůrovcem. Atmosféra demoralizace nebo sucho, obojí škůdcům nahrává. Mám vůli sledovat to intenzivně v novinářských genech, ale nežiji v bublině. Jsem z venkova, kam se ráda vracím, a tam o moje názory, troufám si říct, že podložené kontinuáln

Když se porozhlédnete kolem sebe, zjistíte, že znáte víc dlouhodobých nebo krátkodobých vztahů? Věříte v celoživotní vztah? Co jej drží? K otázkám mě přiměla komunikace s přáteli. Pozdravují z víkendu v jednom jihočeském městě, kam jeli z Vysočiny oslavit padesáté výročí soužití. Jsou můj vzorový pár, tedy jeden z několika. Mám jich kolem sebe víc. Vždycky jde o dva, jejichž soužití není podmíněno ničím jiným, než láskou. Znám i manželské dvojice přivázané k sobě nedostatkem odvahy se odpoutat. Tihle dva, nazvu je třeba Eva a Adam, jsou spolu rádi. Poznala jsem je před pětačtyřiceti lety. Napřed Evu. Ploužila se po chodbách gynekologického oddělení nemocnice, kde jsem čtyři měsíce ležela s ohroženým těhotenstvím. Eva už měla dvě dcerky a byla po těžké operaci. Všimla si na mém nočním stolku hromady knih. Odvážila se a kromě toho, že hned měla co číst, staly se z nás kamarádky. Taky na celý život. Ten rok jsem přivedla na svět syna a začali jsme se obě rodiny navštěvovat, vymýšlet

Jak hluboká je stoka, do níž se propadáme? Nacházíme se ve stavu před posledním stupněm pádu do břečky na dně žumpy, jakou tu už roky budujeme společně s těmi, koho volíme. Říkám my, i když vím, že jedinci už možná svého hlasu litují, anebo volili jinak.  Je nutné se však vrátit o pár let nazpátek, kdy jsme přece všichni věděl i, že budoucí prezident ve svých kampaních lže. Jeho bilboardy napadající protihráče mluvily jasně – lžu, vím to, ale na ty, co mi dají hlas, to zabere a mně je to jedno, už jsem dal coby poslanec najevo, co si o nich myslím. Jsou to idioti a alkoholici. Kdo chtěl, musel vědět i to, že současný premiér nejde do politiky čistý, a že je mu to fuk. Už to mělo jeho voliče odradit. I fráze a portréty známých herců či novinářů bez jediné zkušenosti v politice. O čí hlas se uchází tak bulvární kampaň? Přece si vážíme sami sebe. Náš hlas je výraz zodpovědnosti za to, co se tu bude následující čtyři roky dít. Přesto jej dáme hlasateli povrchních hesel? Komu jej však