Kdyby mi bylo třicet šest Mnoho let neslavím Silvestra ve společnosti snažící se za každou cenu usilovat o veselí. Pro mě je poslední den v roce spíš nostalgie. Vítám možnost strávit jej sama nebo s někým, s kým jsem na stejné myšlenkové a citové vlně. Uvědomuji si, že je to projev stárnutí. Ano, není to ani 50+, ani 60+. Prvním rokem to bude právě 70+. Vzpomínám na jednu oslavu v zaměstnání v roce 1987. Kolegyně slavila svých sedmačtyřicet a mně (36) bylo líto, jak je stará. Často si na to a úsměvem vzpomenu. Kdyby mi dnes bylo třicet šest , nejen že bych koukala mít partu lidí, s nimiž budeme až do rána usilovat o veselí, ale zajímaly by mě i různé plány. Například na další a další betonovou výstavbu v Praze. Třeba když jedu kolem obrovského staveniště na Knížecí a Lihovaru, věříte, že mě vůbec nezajímá, co tam bude, protože vím, že tam nebude park, ale ani zahrady nebo sportoviště plné zeleně a možnosti strávit volný čas venku. Bude to železo-betonový skanzen a v něm se uza
Píšu ráda, píšu celý život. Psaním si pokládám otázky a hledám odpovědi. Psaní je můj svět.