Blog Oliny Táborské

Končí jeden z nejpříšernějších roků a já o něm chci kupodivu psát pozitivně. Vloni touto dobou jsem v poslední úvaze roku zmínila, že dvojky v datu slibují více pospolitosti.  To jsi pořádně ujela, řekla jsem si, když Russáci napadli 24. února Ukrajinu. V průběhu roku jsem ovšem přehodnocovala a teď můžu s klidem napsat, že pravda o naší pospolitosti platí.  Tedy - pro většinu společnosti. Autoři podcastu Kecy & Politika řekli 8. prosince v Rock café, že jde o deset procent lidí, kteří se na solidaritě - nejen s Ukrajinci, ale i s potížemi, které nás v důsledku Putinovy války potkaly, nechtějí podílet. Domnívají se, že je třeba pomáhat jen jim.  Deset procent jde zvládnout. Jen by jim  měl někdo kompetentní jednoznačně říct, že stát tu není proto, aby rozdával peníze z rozpočtu lidem zdravým, schopným pracovat, a že pomoc válečným uprchlíkům je projevem lidskosti. Mělo by se jim opakovat, že stát má především poskytovat ochranu, vzdělání, lékařskou péči a bezpečí všem občanům,

Tradici musím dodržet, a tak píšu na Štědrý den. Mám hotovo, nastala ta chvíle očekávání. Stromek nazdoben. Kapr v trojobalu i po mlynářsku, bramborový salát bez salámu :D, rybí polévku, osmažené kostičky pečiva, vinnou klobásu, štrúdl, vánočku a cukroví, ovoce a ořechy. Slivovici od bratra… Teď mi vyhrkly slzy. Mladší než já a už tu není, odešel letos v srpnu.  Když jsem při prostírání dávala na stůl kalíšky na jeho slivovici, napadlo mě, že Vánoce mohou být krásné i bez těch, kteří už nejsou mezi námi, nebo jsou daleko, protože nás s nimi spojuje moře věcí i vzpomínek. Nevím, jak u vás, ale u nás jsou Vánoce hodně tradiční. Se vším všudy. A lidi, kteří prošli a procházejí mým životem, se na nich podílejí. Začnu recepty. Rybí polévku dělám podle ex-manželovy matky už 49 let. Předtím jsem rybí z hlav neznala, u nás na Valašsku jsme mívali fazolovou. Švagrová si ji dělá jen pro sebe, dává do ní i domácí nudle. Zbytek rodiny raději rybí. Bramborový salát jedině podle tety Věry z Ostraty,

Strávila jsem několik hodin s osmnáctiletým vnukem mé sestry. Při návratu ze zahraničí u nás přespal, posnídal, poobědval a odjel na Moravu. Od rána jsme si povídali o štěstí. Kdo je šťastný a proč. Nápadů bylo několik a pak jsme se shodli, že šťastný je člověk s čistým svědomím. Má obrovskou výhodu, že může jednat tak, jak se cítí. Nemusí se pořád něčeho bát, není tudíž agresivní. Začali jsme to téma rozvíjet. Matěj dodal, že takový člověk se může vždycky dokonale soustředit na to, co zrovna dělá, tudíž to dělá, jak nejlépe umí, takže například v práci to má i své výhody. „ A když je upřímný, tak je bezprostřední a tudíž oblíbený“, pokračoval. „ Ještě se může skvěle cítit i ten, kdo se nebojí zadat si,“ napadlo mě. „Jak to myslíš?“ zeptal se Matěj. „No, když se pořád bojíš, že něco pokazíš, že budeš kritizovaný, tak se ani do ničeho nepustíš a děláš jen to, v čem máš jistotu, ale pak se nikam neposouváš a může z tebe být zapšklý otrava.“ „ Jo, to sedí,“ uznal. Ostatně, zrovna v tyto

  Tak se i druhý díl série knih Jak to vidí Ivanka Adamcová dočkal křtu. „Dvojka“ vyšla za covidu, křest jsme musely s Ivou dvakrát odložit. Takže v sobotu 3. 12. 2022 na Novotného lávce měly knihy, my s Ivou i naše kmotry moc příjemný den.  Snad si to říkají i hosté, kteří zaplnili sál. Loučení bylo večer těžké, nikomu se nechtělo odcházet. Křtily: Terapeutka, hudebnice, autorka mnoha CD, Pavla Štěpničková, která poprvé rozezpívala plný sál. Podruhé se to povedlo hlasovému improvizátorovi Patriku Kee. Klára Issová nás čtením jedné z mých povídek z „trojky“ tak rozesmála, že jsme se i  na pódiu smíchy dusily. Jak se říká, užila jsem si svých pět minut slávy, ale kdo mě zná, ví, že raději sedím za počítačem. Někdo umí mluvit na jevišti, někdo zpívat a hrát, já raději píšu. A Iva? Jak jsme se včera přesvědčili, umí nejen mluvit, ale i zpívat. Patrik Kee jí při svém vystoupení předal mikrofon a my nestačili údivem valit oči. Protože mám ráda jazz, řekla bych to jeho slangem - Iva br

Poznamenal nás, nečekala jsem, jak moc se obrovské části společnosti komunismus vepsal do krve. Celých dvaatřicet let od pádu komunismu určité voličské množině, ale potažmo ani nám, neb jsme s tím dosud nic neudělali, nevadí, že se do vrcholné politiky stále dostávají  PŘESVĚDČENÍ  komunističtí šíbři různého ražení a morálky.  Nevadí, že jsme sice komunistický režim vyhlásili za zločinný, ale dovolili komunistům, aby si udrželi stranu,  hlasovali ve volbě prvního, druhého a třetího i čtvrtého v jednom prezidenta. V předešlé vládě dokonce diktovali vládě, byť v ní přímo nebyli. Nevadí, že se tu nerespektují zákony, že se tu nedrží slovo, sliby, neplatí dohody. Však co, jsme na to zvyklí. Nevadí, že se současný prezident, ač se rád od komunismu distancuje, chová jako vysoce postavený komouš - podváděl v kampani, lhal a lže a lže. A lže. Není prezidentem „dolních deseti milionů“, nevyhodil kancléře, který nezískal prověrku, ač nám to slíbil, stručněji neuděl nic, aby nás přesvědčil, že je

V době, kdy jsme vyzýváni, mimo jiné i guvernérem České národní banky, k šetření, se tu rozdováděla kampaň Agrární komory nazvaná Žerte maso. Platí ji stát, je to akce bývalého ministra zemědělství Tomana. Velkoproducenta potravin mimochodem. O užitečnosti masa se může zcela zdarma kdokoli přesvědčit kdykoli, pramenů je dost stejně jako odborníků na výživu. Lidé se přece moc rádi o všem informují na sociálních sítích, tady mají spoustu možností. Mě spíš „zaujalo“ pozadí takové akce. V době, kdy paříme k zemím s nejdražšími potravinami, bych 3,7 milionu za kampaň raději věnovala producentům KVALITNÍCH potravin. Nemyslím si, že jsou jimi velkochovatelé skotu, prasat či klecové drůbeže. Dokonce bych řekla, že zrovna jejich potraviny jsou ty nejškodlivější. O psychice zvířat, odsouzených na porážku, a také o jejich krmi se toho už ví dost, že… Zato taková kravička, pasoucí se na lukách, pobývající na vzduchu…A slepička pobíhající po venku... No nic, zpátky na zem. Všichni o tomto víme své

  Tak už nám začínají dodavatelé elektřiny kazit advent. Začali rozesílat ceníky.  Asi abychom se drželi při zemi. Pěkné od nich, že se starají o naše duševní blaho v předvánočním čase.   B avily jsme se s kamarádkou o tom, jak šetřit. Pokud se mi dvaapůlkrát zvýší cena za elektřinu a rovněž za teplo, jak teplárny avizují, ceny potravin se také ještě nezastavily, moc z toho života mít nebudu, tak tak se ne ocitnu ve skupině lidí, majících nárok na sociální příspěvek. N ežádala jsem o něj a ni v  90. letech, kdy byla inflace po liberalizaci cen pětapadesátiprocentní . Vzala jsem do bytu podnájemnici a přibrala práci. Je to úsměvná historka . Pracovala jsem ve zpravodajském deníku, ale coby „samoživitelka“ , vyčíta jící si nevydařený výběr otce potomků, platícího pouze alimenty soudem mu určené a víc ani haléř, j sem z výplaty nepokryla ani nutné výdaje. Na dětech se v jídle nešetří, a tak jsem si odpírala já a mimo jiné přestala jíst maso. Když kolegyně zjistila, že z malého plat

  Před třiatřiceti lety mi bylo třicet osm let. Celý listopad jsem prožila v euforii, s níž jsme se nakonec zbavili totalitního režimu. Nebudu vypisovat, co všechno se dělo, dnes si to všichni krásně užijeme do alelujá. Pro mladou generaci bych ostatně byla se svým vzpomínáním už jen fosilie. Vždyť těm, co se v 89. narodili, je dnes jen o pět let méně, než bylo mně tenkrát. Měla jsem před sebou ještě jednou tolik let (snad i o něco víc), kolik jsem musela odžít v režimu, který se mi pletl do života. Určoval mi, jak mám žít, co si mám myslet, kam smím vycestovat, co nesmím číst, jak mám trávit volný čas a co se mám učit. Chtěl, abych žila v chudobě – jak materiální, tak v chudobě mysli. Jeho zastáncům nebylo trapné, že jsme všichni viděli, jak nás nutí žít a jak žijí oni. Dnes se musím usmívat nad tím, co pro mě bylo kromě konce cenzury důležité. Měla jsem třináctiletého syna a konečně jsem se přestala bát, že mě budou komunisté nutit, ať ho pošlu na vojenskou školu. To mi coby rozv

 Na tohle mi nestačí prostor jednoho tweetu. Napsat to však musím. Nelíbí se mi kampaň vedená proti generálu Pavlovi. Nevím, jak si společnost, které nevadí ve vrcholné politice trestně stíhaný a prokazatelný estébák, a také ulhaný, podlý prezident, dovoluje stále předhazovat Petru Pavlovi jeho vstup do KSČ, když se tolikrát omluvil a přes třicet let své pochybení napravoval. Zachraňoval životy, reprezentoval naši zemi v NATO, sloužil vlasti, když to řeknu trošku s patosem. Chtěla bych doopravdy vědět, jak by se chovali všichni „čistí,“ kdyby žili v té době a chtěli víc, než topit v kotelně. Velmi si vážím všech, kteří to dokázali, hluboce před nimi smekám, ale nic naplat, byla jich menšina. Většina lidí není hrdinská. Většina je masa, která se v historii často přidávala na stranu momentálních vítězů, i když za to později zaplatila. Vzpomeňme Německo 30. let minulého století a její „dílo“ Hitlera. Právě ta většina ho svými hlasy ve volbách přesvědčila o jeho domnělé neomylnosti. Hist

  Coby kávová fajnšmekryně - ježíš, to vypadá příšerně, ale asi je to hezky česky, čtu ráda všechno o kávě. O kávu se zajímám do hloubky, protože je mi tak blízká, jako třeba nový partner, o němž, než si ho pustím k tělu, chci taky vědět co možná nejvíc.  V jednom článku jsem tady na blogu už popsala svoji cestu k dnešnímu vychytanému požitku z kávy. Je to už dávno, na závěr článku dám odkaz. Už jsem rozdala skoro všechno nádobíčko, léta kupované a používané - od moka konviček, měla jsem tři, přes dva french pressy k chytráčkovi - jinak Clever Dipper Chytráček - až po ruční i elektrický mlýnek. Mám totiž  jako správná kafařka kávovar.  Zamilovala jsem se do něj u kamarádky, jíž každé léto hlídám dům, zatímco ona nabírá síly, slunko a vdechuje mořský vzduch (je astmatička). Vždy o den dřív před odjezdem kamarádky a partnera na letiště projdeme jejich domácnost a oživíme si znalosti, co kde pro koho. Krmím jim taky dvě kočky. Pak dáme první společnou kávu. Instruktáž k obsluze kávovaru,

Taky jste se vrátili z dovolené a nevíte, co se sebou? Myšlenkami jste tam, kde bylo jedinou starostí vymyslet, co podniknout? Kam se podívat, co dobrého ochutnat? Dřív jsem o dovolených zdolávala horské vršky a kilometry po hřebenech pohoří u nás a na Slovensku. Milovala jsem Roháče, v nichž jsem časem byla jako doma. Tu fyzičku už nemám. Ujdu, co ujdu a s kamarádkou stejného založení objevujeme hezká místa a zajímavé podniky s dobrým jídlem. Když to jde, rády se necháme poučit Gastromapou Lukáše Hejlíka, hlavně se po zkušenostech neptáme místních, kde se dobře jí. Pošlou nás někam, kde se líbí jim, ale nám nikoli. Vzpomínám na cesty po Slovensku na přelomu tisíciletí, kdy nás místní vždy poslali do restaurace, kde bylo v menu nejatraktivnější jídlo kuracie prso s broskyňou a syrom. Velmi brzy jsme zjistili, že máme bez ptaní vyhledávat koliby, kde nabízeli slovenské úžasné polévky, jako třeba fazolačka s uzeným a hlavně halušky.  Dnes se s kamarádkou, s níž nejčastěji cestuji, věnuje

Obdivuji odvahu čtenářů, kteří po přečtení knížky napíší autorovi. Já jsem to nikdy nedokázala. Některé sleduji na sociálních sítích, ale to je vše. Mnohokrát jsem měla chuť napsat Nelsonu DeMillemu, že jsem všechny jeho knihy přečetla dvakrát a získala pro ně další čtenáře - ne, nakonec, když po sobě přečtu, co jsem sesmolila, mažu. Tehdy ještě zcela neznámá, o níž bude tento sloupek, mi napsala, když si přečetla Hlas pro vraha. Napsala tak hezky, že jsem měla husí kůži. I když mi vyšly předtím dvě knížky a ohlasy byly, tento se nám oběma stal osudovým. "Jste historicky první čtenářka, která mi napsala po vydání této knížky," napsala jsem. "Vás si budu navždy pamatovat."  Vskutku prorocká odpověď. Tak si spolu začaly psát ženy dvou generací. Maminka dvou dětí, budu jí říkat Majka, je stejně stará jako můj mladší potomek. Hodně čte, chodí do divadla, má ráda svou práci, své děti, manžela... Tolik ji toho baví! Když si začneme psát, nemá to konce.  Probraly jsme od r

Jaký  člověk se nechá ponižovat mocnými, kteří mu občas shodí drobeček ze svého bohatého stolu? Je prost obyčejné lidské hrdosti i vzteku na systém, který toto dovoluje.  Čím víc takhle manipulovatelných lidí v zemi, tím víc si bezcharakterní politici dovolují.   Příklady: V Rusku Bývalá ministryně zemědělství Jelena Skrynniková si koupila ve Francii vilu za osm milionů eur a švýcarská justice ji vyšetřovala v souvislosti s šedesátimilionovým kontem.   V Rusku jí bylo uděleno vyznamenání za to, že významně přispěla k obnově spirituality. Oligarcha Konstantit Malofejev   zbohatl podnikáním v bankovnictví a telekomunikaci. Ví se o něm, že figuroval ve dvou kriminálních aférách.   Oblbuje občany tím, že řídí pravoslavnou dobročinnou nadaci pojmenovanou po svatém Basilovi a bojuje za tradiční rodinné hodnoty /proti západnímu liberálnímu totalitarismu/, financuje na internetu etický spolek a hraje si na filantropického ochránce ruskojazyčných obyvatel východní Ukrajiny, ačkoli je ve skutečn