Přeskočit na hlavní obsah

Nejsme my nakonec lidé dobrého srdce?




Končí jeden z nejpříšernějších roků a já o něm chci kupodivu psát pozitivně. Vloni touto dobou jsem v poslední úvaze roku zmínila, že dvojky v datu slibují více pospolitosti. 

To jsi pořádně ujela, řekla jsem si, když Russáci napadli 24. února Ukrajinu. V průběhu roku jsem ovšem přehodnocovala a teď můžu s klidem napsat, že pravda o naší pospolitosti platí. 

Tedy - pro většinu společnosti. Autoři podcastu Kecy & Politika řekli 8. prosince v Rock café, že jde o deset procent lidí, kteří se na solidaritě - nejen s Ukrajinci, ale i s potížemi, které nás v důsledku Putinovy války potkaly, nechtějí podílet. Domnívají se, že je třeba pomáhat jen jim. 

Deset procent jde zvládnout. Jen by jim  měl někdo kompetentní jednoznačně říct, že stát tu není proto, aby rozdával peníze z rozpočtu lidem zdravým, schopným pracovat, a že pomoc válečným uprchlíkům je projevem lidskosti.
Mělo by se jim opakovat, že stát má především poskytovat ochranu, vzdělání, lékařskou péči a bezpečí všem občanům, a stejně tak jim má podporou podnikání nabízet možnosti rozvíjet své schopnosti v práci, která je uživí. Pak že bude vybírat slušné daně a může vytvořit sociální síť, která včas zachytí ty, jež do ní spadnou.  

Pokud si teď někdo myslí, že se mi to pěkně kecá, vězte, že mám syna v invalidním důchodu a sama jsem v penzi jedenáct let. Oba si přivyděláváme (syn v chráněné práci), abychom ze dvou průměrných důchodů slušně žili a v této na peníze extrémně náročné situaci nepřešli na stranu těch, které chtějí populisté ovládat - ve svůj prospěch. 

Přitom naše země na tom není tak, že by práce nebyla. Proč tedy ten křik a halas? Přece proto, že se klamavé výkřiky, fejky a "alternativní" pravdy hodí různým typům populismu. 

Je pravda, že mezery máme. Přímo v konkrétní sociální pomoci. Jsou země, kde to umějí. Asi je pro politiky těžké se přiučit tam, kde práce s příjemci podpory spočívá v perfektním systému, který zachytí v začátku každého adepta na dočasnou pomoc a pomůže mu rychle se ze situace vymanit. V zemích, kde vládne důvěra občanů ve stát a státu v občany.
Je tomu tak třeba ve Švédsku, abych uvedla příklad, který mohu prostřednictvím známých, kteří tam žijí, průběžně sledovat a žasnout přitom, jak snadné to je tam a jak těžké u nás.
Tento přístup stojí na lidech 
pracujících v sociální sféře, na jejich dostatku, znalosti  terénu a také na digitalizaci. My zatím stále čekáme, že nás stát přestane zatěžovat administrací, naučí se využívat a propojovat data, jež o nás má, a tak rozezná, kdo jeho pomoc potřebuje a kdo ne.

Tak jo, počkáme, snad to nebude dlouho trvat. Třeba už v přítím roce? Teď se loučíme s rokem, který nabízel k řešení jiné priority. Kdo tvrdí, že se nás válka na Ukrajině netýká, zapomněl na naši čtyřicetiletou zkušenost s okupantem a agresorem jménem Rusko. 

Přesto si troufám optimisticky napsat, že to, co Putin rozpoutal,  probudilo v obrovském množství lidí to lepší, co v nich je.

Ještě nejsou přesná data, ale už se zveřejňuje, že jsme vybrali miliardy nejen na pomoc Ukrajině, ale i pro další potřebné. I tento těžký rok prokázal, že si lidé, kteří přispívají na dobročinnost, dokážou odepřít něco, co lze oželet, aby přispěli na něco, co je potřeba.

Žijeme přitom v zemi s jednou z nejvyšších inflací, nejdražšími energiemi a s nejvyššími cenami za potraviny. Nejsme my nakonec přece jen lidé dobrého srdce?

Ať nám to vydrží i do dalších let!
Přeju vám nadějeplné rozloučení s poněkud bláznivým rokem 2022 (dnes ráno jsem s údivem objevila květ a několik poupat ibišku) a optimistické uvítání roku 2023.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co je a není Pražská kavárna

Není to, co o ní opovržlivě říkají jedni. Je to, za co ji považují druzí, včetně mě. Je to nejmenovaná skupina přátel pravdy, nadhledu, radostí života. Jsou to zastánci svobody slova, demokratického systému v zemi, podpory členství v EU, NATO, stručněji: Jsou to lidé, kteří nechtějí žít v totalitním státě, nepotřebují tudíž vůdce ani nikoho, kdo by je vodil na niti. Protože nic takového jako Pražská kavárna ve skutečnosti neexistuje, mám výhodu, že do ní můžu zahrnout při psaní všechno, co se mi bude hodit. Takže i návštěva skvělých restaurací, protože... Jde přece o setkávání. Takže: Včera večeře ve Městě Touškově ve Velkém Špejcharu. Jídlo vynikající, nálada také. Probíraly se ještě volby, téma doznívá, ale já jsem uvítala možnost zeptat se i těch, co volili jinak než já, proč. Nejde mi například do hlavy, jak mohli volit v jednom kole Jiřího Drahoše a ve druhém současného prezidenta. Prý je zprofesor zklamal v televizních debatách. Ach jo, zeptala jsem se, zda jsou skutečně ta

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Plníme si sen - ukázka z mé druhé knížky

Ubytovali jsme se nedaleko chrámu Haghia Sophia. V nepředraženém hotýlku jsme měli všechno, co je potřeba – pohodlnou postel, klimatizaci, minibalkonek a snídani. To nám stačilo. Každý den jsme vyráželi vybaveni mapou, fotoaparátem, kamerou a tureckými lirami. Plán byl jasný – chodit po místech nám důvěrně známých z knihy. Někdy jsme viděli realitu úplně jinak, než jaká byla představa, ale o to se stalo naše putováné napínavější. Také jsme zkoumali, zda je Istanbul skutečně melancholický, jak to krásně Pamuk popisuje, a číhali jsme, zda se projeví jím zmíněná nálada hüzün, což je turecké slovo označující právě melancholii. Kapitola v knize nás fascionovala natolik, že jsme se chtěli vcítit podobně jako při četbě. A tak jsme čekali na večerní západ slunce, v němž jsme – podle toho, kde jsme zrovna byli - s nadšením sledovali dění na vodě, na protějším břehu, anebo ve starých čtvrtích, a snažili se vnímat to podobně jako on. Pro nás mělo tohle město samozřejmě zcela jiné kouzlo na