Končí jeden z nejpříšernějších roků a já o něm chci kupodivu psát pozitivně. Vloni touto dobou jsem v poslední úvaze roku zmínila, že dvojky v datu slibují více pospolitosti.
To jsi pořádně ujela, řekla jsem si, když Russáci napadli 24. února Ukrajinu. V průběhu roku jsem ovšem přehodnocovala a teď můžu s klidem napsat, že pravda o naší pospolitosti platí.
Tedy - pro většinu společnosti. Autoři podcastu Kecy & Politika řekli 8. prosince v Rock café, že jde o deset procent lidí, kteří se na solidaritě - nejen s Ukrajinci, ale i s potížemi, které nás v důsledku Putinovy války potkaly, nechtějí podílet. Domnívají se, že je třeba pomáhat jen jim.
Deset
procent jde zvládnout. Jen by jim měl někdo kompetentní jednoznačně říct, že
stát tu není proto, aby rozdával peníze z rozpočtu lidem zdravým, schopným pracovat, a že pomoc válečným uprchlíkům je projevem lidskosti.
Mělo by se jim opakovat, že stát má především poskytovat ochranu, vzdělání, lékařskou péči a bezpečí všem občanům, a stejně tak jim má podporou podnikání nabízet možnosti rozvíjet své schopnosti v práci, která je uživí. Pak že bude vybírat slušné daně a může vytvořit sociální síť, která včas zachytí
ty, jež do ní spadnou.
Pokud si teď někdo myslí, že se mi to pěkně kecá, vězte, že mám syna v invalidním důchodu a sama jsem v penzi jedenáct let. Oba si přivyděláváme (syn v chráněné práci), abychom ze dvou průměrných důchodů slušně žili a v této na peníze extrémně náročné situaci nepřešli na stranu těch, které chtějí populisté ovládat - ve svůj prospěch.
Přitom naše země na tom není tak, že by práce nebyla. Proč tedy ten křik a halas? Přece proto, že se klamavé výkřiky, fejky a "alternativní" pravdy hodí různým typům populismu.
Je pravda, že mezery máme. Přímo v konkrétní sociální pomoci. Jsou země, kde
to umějí. Asi je pro politiky těžké se přiučit tam, kde práce s příjemci podpory spočívá v perfektním systému, který zachytí v
začátku každého adepta na dočasnou pomoc a pomůže mu rychle se
ze situace vymanit. V zemích, kde vládne důvěra občanů ve stát a státu v občany.
Je tomu tak třeba ve Švédsku, abych uvedla
příklad, který mohu prostřednictvím známých, kteří tam žijí, průběžně sledovat a žasnout přitom, jak snadné to je tam a jak těžké u nás.
Tento přístup stojí na lidech pracujících v sociální sféře, na jejich dostatku, znalosti terénu a také na digitalizaci. My zatím stále čekáme, že nás stát přestane zatěžovat administrací, naučí se využívat a propojovat data, jež o nás má, a tak rozezná, kdo jeho pomoc potřebuje a kdo ne.
Tak jo, počkáme, snad to nebude dlouho trvat. Třeba už v přítím roce? Teď se loučíme s rokem, který nabízel k řešení jiné priority. Kdo tvrdí, že se nás válka na Ukrajině netýká, zapomněl na naši čtyřicetiletou zkušenost s okupantem a agresorem jménem Rusko.
Přesto si troufám optimisticky napsat, že to, co Putin rozpoutal, probudilo v obrovském množství lidí to lepší, co v nich je.
Ještě nejsou přesná data, ale už se zveřejňuje, že jsme vybrali miliardy nejen na pomoc Ukrajině, ale i pro další potřebné. I tento těžký rok prokázal, že si lidé, kteří přispívají na dobročinnost, dokážou odepřít něco, co lze oželet, aby přispěli na něco, co je potřeba.
Žijeme přitom v zemi s jednou z nejvyšších inflací, nejdražšími energiemi a s nejvyššími cenami za potraviny. Nejsme my nakonec přece jen lidé dobrého srdce?
Ať nám to vydrží i do dalších let!
Přeju vám nadějeplné rozloučení s poněkud bláznivým rokem 2022 (dnes ráno jsem s údivem objevila květ a několik poupat ibišku) a optimistické uvítání roku 2023.
Komentáře
Okomentovat