Blog Oliny Táborské

Kniha je generační výpovědí. Má široký časový záběr. Na příbězích matky a dcery zpracovává léta 1948 až 2010. I když začíná vraždou a končí odhalením vrahů, není to detektivka. Obě hlavní hrdinky hledají především naplnění svého života. Jedna hlavně láskou, jíž se jí nedostává, druhá se chce uplatnit jako novinářka. Nevím, kde jinde je tak pravdivě vylíčeno, co musel novinář v minulém  režimu obětovat, chtěl-li u své práce zůstat. Jsem vděčná za každý ohlas a i když některé publikuju, věřte, že nejsem samožer. Dnes napsat knihu znamená také si ji sama propagovat.  A protože je knih spíš nadbytek, i já, ve svém věku literární elév, podstupuju cestu sebeprezentace s snažím se, jak to jen jde, dát o sobě vědět. Neznámý autor, i kdyby napsal nejčtivější román, je pořád neznámý autor a lidé si jeho knihu koupí teprve až když je známý :-) Je to začarovaný kruh. Tož tak, moji milí čtenáři, byť třeba jen tohoto blogu, dávám vám na vědomí své pocity autorské a začínám novou stránku dalšíc

Acai, Ačokča, Adzuki, Alfalfa, Asafoetida, Bedrník, Bertrám, Ganoderma, Hatomugi, Kuzu, Maca, Marmite, Perila, Robi, Tahini, Tempeh, Šanta,Umeboshi,Yannoh... Jak to zní? Divně, že? A víte, že mně už ne?  Dáte to taky, já mám výhodu, že jsem knížku Všechno je dobré coby editorka četla několikrát - to už nejde, nezapamatovat si, co ty názvy reprezentují. Vždy je to zdravé, k dostání, použitelné a podle autorky knížky Hanky Synkové, představte si, i dobré. Hanka je experimentátorka. Vzdělaná, nejen žurnalisticky - s letitou praxí rozhlasové redaktorky, ale také "zdravovědecky" - absolvovala Institut životního stylu. Má také „školu života“ - to když si hledala pomoc metodou pokusů a omylů poté, co už jí medicína neuměla pomoci s následky boreliózy. Zkoušela využít účinky koření i jídla. Pak ji oslovila ilustrátorka stovek knih Inka Delevová, ať své poznatky sepíše. Takže Hanka napsala několik knih, z nichž některé už ani neseženete. Koření proti choření - dvě

Utkvěly mi v hlavě tři poznámky debatujících žen včera na facebooku, kde sdílím své články. Blboučké ženy se  mají ve finále líp. Která žena chce být slabá? To má silná žena vyměnit vlastní práci, rozhodování za nejistotu, kterou podle mě je spočinutí v náruči chlapa, který se prý o všechno postará a o všem rozhodne? Možná jsou ty "blboučké" podstatně rafinovanější, než si uhnané intelektuálky myslí. Teď si to ujasněme. Čím se silná žena odlišuje od slabé? Není to inteligence, snad ani vzdělání, dokonce bych vyloučila jako rozhodující i profesi. Znám několik vysokoškolaček s kariérou a žijí léta v pěkném vztahu s mužem méně vzdělaným nebo s nižším postavením. (Dobré téma. Myslím totiž, že jsme v zaměstnání šťastní nebo spokojení spíš podle toho, zda děláme, co nás baví). Silná žena se liší od slabé především energií, s jakou zvládá totéž co muž - někdy i víc :-). Od přijetí antikoncepce jako samozřejmosti a získané finanční samostatnosti je žena svobodná stejně jako by

Za minulého režimu byla bestsellerem knížka od Zdeny Frýbové, nevzpomenu si na název, možná šlo o dílo nazvané Z neznámých důvodů, kde byla hrdinkou superžena. Všechno zvládala. Tuším, že vědkyně, která měla  rodinu, skvostný dům, zahradu, jejíž plody bravurně zpracovávavala, vždy dokonale vypadala... Taky jsem to četla a pod tím dojmem chtěla jako protagonistka zvládat práci, sebe, děti, manžela, domácnost, studium...Za čas jsem si připadala jak uprchlík, naháněný policisty i vlastními běsy. Došlo mi, že takhle tedy ne a vytvořila jsem si vlastní priority; přestala tlačit na spoustu nepodstatných záležitostí, jako je například plnění polic ve spíži vlastními výtvory, každodenní  leštění nábytku, za každou cenu teplá večeře, i doma dokonalý make-up; snížila jsem nároky na sebe i na ostatní a začala život brát takový, jaký je doopravdy, ne jaký jsem chtěla pod dojmem namyšleného ega vytvořit. Pak jsem měla čas jít s dětmi do kina - viděla jsem s nimi všechny díly Básníků,  vysedávala js

"Oli, víš proč je tolik single dívek?" zeptal se mě kamarád K. po přečtení včerejšího článku Lovíš, lovím, lovíme. "Není to jen jejich vysokými nároky, jak uvádíš. Můžou za to matky, které ze synů vychovaly mamánky," dodal. A je to jasné. Kdo zná nějakého mamánka, ví své. Ani to tu nemusím vypisovat. Můžu jen souhlasit s kamarádem K... ...akorát... chtěla jsem psát o silných ženách. Vychválit, co všechno zvládnou. K čemu jim to tady však je, když se jich muži bojí? Pravda, pokud svou energii věnují partnerovi a budou se o něj starat jako matka, snad... Jenže budou šťastné? Jak dlouho je může bavit oporu poskytovat a nedostávat? Vždycky jsem si myslela o jedné z mých kamarádek, že je mimořádný prototyp ženy, která se uměla narodit. Přinesla si na svět všechno, co má žena mít. Fakt pravou ženskost se vším všudy, ještě je narozená pod ochranou Venuše. Navíc je aktivní a má, řekněme, nadprůměrné vzdělání. Říkala jsem jí, že až moc, ať něco ze svého CV ubere,

"Ve škole jsem byla nejlepší v zeměpisu, moc mě bavil. Vždy jsem prohlašovala, že budu profesionální cestovatelka... No, je ze mne účetní, jak chtěli naši. "To tě uživí, zapomeň na své fantasmagorie," řekli a já poslechla. "Ne, nejsem šťastná, je mi čtyřicet a pořád mám pocit, že žiju nanečisto..." svěřuje se Naďa. Štěpán: "Moje první slovo v životě asi nebylo máma nebo táta, ale vláček. ,Ššš' jsem dělal snad od narození a jakákoli jiná hračka mě rozlítostnila. Tak moc jsem chtěl být strojvedoucím! Rodiče jsou lékaři, musel jsem na gymnázium a na medicínu. Což o to, práci snad vykonávám dobře, rozhodl jsem se pro rentgenologii, ale netěší mě a netěšil by mě ani jiný obor.   Ex-manželka říká, že s takovým pesimistou, jak jsem já, žít nebude a odešla. Mám auto, ale jak to jde, jedu vlakem a strašně závidím těch chlapům v lokomotivě." Jarmila: "Jsem na holky a vím to odmalička. Stačilo však jednou přiznat, že se mi líbí spolužačka nebo

S pokerovou tváří se také dá vyhnout hádkám. Pokud vím, že svou pravdu NIKDY oponentovi nevnutím, nezbývá mi, než se s tím smířit a respektovat i tu jeho. Spor však nelze skončit obligátním: Nechme toho, ty máš svůj názor, já zase svůj a ani jeden neustoupíme...   Jako bych těmi slovy dotyčného vyzvala k útoku.   Dalšímu dorážení zabrání pouze pokerová tvář a mlčení. Klidně nechejte protivníkovi poslední slovo a pozor, ani náznak úsměvu, aby si ho nevysvětlil jako ironii; to se pak rozběsní jak houser ochraňující své hejno. Jakmile mu dojde, že se nebráním, unaví se a vycouvá. S pokerovou tváří se dá vyřídit i ta nejnepříjemnější záležitost. Je to otázka neprojevených emocí, tedy sebeovládání. Vím-li, co chci, hraju prostě poker, vabank... S podmínkou, že mám svatou trpělivost. Takhle lze postupovat na úřadech, v zaměstnání, na veřejnosti. Mimochodem, pokud v hádce pohrozím partnerovi, že když..., tak... a on přesto... MUSÍM pak  výhrůžku dodržet. Nemám-li na to, raději ji nevyslo