Blog Oliny Táborské

Tento den mám nejraději z celého roku. Začínají Vánoce. Všechno ztichne, svět je unavený z příprav na svátky, jimž předchází materiálnější Štědrý den. Však ani nebyl dlouho státním svátkem, pamatuji dobu, kdy jsem 24.12. musela do práce. Vzpomínám, jak mě jednou nadřízený pustil domů o dvě hodiny dřív, abych mohla připravit večeři. Běžela jsem vyzvednout děti ve školce, kde mě vítala učitelka se sprejem proti vším. Řádily tam tak, že se nevyhnuly ani nám. A tak jsem ty dvě nabyté hodiny zase ztratila vyčesáváním hmyzu z dětských vlásků, ale večer tím ani moc poznamenaný nebyl. Nevím, jak jsme to tenkrát mohly zvládat, ale zvládaly jsme. Navíc se těžko shánělo všechno potřebné k večeři, kterou jsme chtěly připravit krapet slavnostnější. Byly jsme vycvičené věčným improvizováním a všechny jsme všechno nakonec stihly. Jen jsme pak přemáhaly únavu, aby děti nic nepoznaly. Teď je volno i na Štědrý den a zboží v obchodech nadbytek. E shopy fungují i za koronavirových karantén. Spíš je

Čtu si tu, jak jsem se vloni na Štědrý den rozplývala. Byli jsme pohromadě celá rodina, netušili, co nás čeká v novém roce, ó, blahá nevědomosti! Rok se s rokem sešel. Opět sedím u částečně nazdobeného stolu. Je na něm v noci upečená vánočka, letos se mi výjimečně podařila. Z devíti! Poslouchám Zrunkovu mši v podání Hradišťanu, právě jsem ozdobila stromek hvězdičkami od jedné krásné dámy, kterou znám jen z Twitteru. Ohromila mě svým uměním, tak už je máme i my doma. Bude kapr i salát, polévka z hlav, to se nemění, akorát – bude nás o jednoho méně. Kvůli covidu. Jedno dítě se rozhodlo neriskovat a neohrozit starou matku. Je mi smutno, my jsme taková mikrorodina, když jeden chybí, je to hned znát. Ale vím, že i náš Adam bude poslouchat Rybovku, jak je u nás zvykem. Poslouchal ji s bratrem od malička a já mám radost, že se oběma dětem vryla do kůže a že si bez ní Vánoce nedovedou představit. To nás spojuje. Poslouchám a myslím na něj, ale i na všechny, které mám ráda a letos je (ani v d

"Stavila jsem se za XX, teď toho lituji, je tak negativní, na všechno jenom nadává. Když jsem ho uviděla, myslela jsem, že je nemocný, jak je strhaný, ale jakmile spustil, jak ho všechno s..., vypila jsem  čaj a mazala domů. Olinko, to je tak nešťastný člověk, přitom mu nic nechybí, jen je prý děsně otrávený," napsala mi kamarádka. Vyjmenovala, na co všechno je XX naštvaný a já jsem si vzpomněla na Arménce z Náhorního Karabachu, kteří nevědí, kde a jak oslaví Vánoce, protože je nedávno skončená krátká válka vyhnala z domovů. Přesto se vsadím, že se o svátcích sejdou se svými blízkými a jakkoli improvizovaně je oslaví. Budou vděční, že žijí. Kamarádka, která mi psala o svém otráveném příteli, má za sebou takovou story, že by spíš měl litovat on ji a ne si jí stěžovat na nic. Rozdíl mezi nimi je prostý. Ona má ráda lidi a on ne. Každý ji rád vidí. Od něj všichni utíkají. On si z dění colem covidu vybírá jen to špatné. Odsuzuje lidi, že porušují nařízení, ale i vládu, že vytváří