"Stavila jsem se za XX, teď toho lituji, je tak negativní, na všechno jenom nadává. Když jsem ho uviděla, myslela jsem, že je nemocný, jak je strhaný, ale jakmile spustil, jak ho všechno s..., vypila jsem čaj a mazala domů. Olinko, to je tak nešťastný člověk, přitom mu nic nechybí, jen je prý děsně otrávený," napsala mi kamarádka. Vyjmenovala, na co všechno je XX naštvaný a já jsem si vzpomněla na Arménce z Náhorního Karabachu, kteří nevědí, kde a jak oslaví Vánoce, protože je nedávno skončená krátká válka vyhnala z domovů. Přesto se vsadím, že se o svátcích sejdou se svými blízkými a jakkoli improvizovaně je oslaví. Budou vděční, že žijí.
Kamarádka, která mi psala o svém otráveném příteli, má za sebou takovou story, že by spíš měl litovat on ji a ne si jí stěžovat na nic. Rozdíl mezi nimi je prostý. Ona má ráda lidi a on ne. Každý ji rád vidí. Od něj všichni utíkají.
On si z dění colem covidu vybírá jen to špatné. Odsuzuje lidi, že porušují nařízení, ale i vládu, že vytváří chaos. Těžko dospělému vysvětlovat, že svět není dokonalý a před covidem byl také plný podvodníků, grázlů a nezodpovědných elementů. Covid všechno jenom zdůraznil. Nastavil zvětšující stranu zrcadla. I v životě před letošním březnem jsme museli našlapovat mezi střepy nehorázností coby důsledků různé morální úrovně mnohých z nás, tak čemu se teď divit?
Když skončila opatření vlády po první vlně a my mohly s kamarádkou opět na kafe, zeptala se mě, co mi covid vzal a co mi dal. "Musela jsem odložit pár akcí a imrpovizovat v práci s určitými ztrátami a těžkostmi. Vzal mi možnost vídat se s lidmi, ale zase jsem dopsala dvě knihy, viděla spoustu filmů a představení, přečetla pár knížek, na které dosud nebyl čas. Hlavně jsem si však užila syna, který si pobyt doma nedobrovolně prodloužil o tři měsíce. Ještě že patří k těm, kteří mohou pracovat z domu," odpověděla jsem.
"Vítej v klubu spokojených," řekla. Prý ji mile překvapilo, že většina jejích známých brala situaci navzdory vědomí, jak to v příštích letech odneseme ekonomicky, takto. Každá krize někoho poznamená, někoho víc a někoho méně. Jde o to, co je dané, a co je ovlivnitelné.
Druhá vlna covidu bohužel postrádá solidaritu a sounáležitost první, protože jsme pozbyli důvěru ve schopnost vlády situaci zvládnout. Zdá se totiž, že její kroky řídí parta marketingových talentů, jimž nevadí, že musejí nadřadit touhu po znovuzvolení v brzkých volbách před důslednou ochranu obyvatelstva. Vláda se také nemůže soustředit na prvořadý problém pandemie, protože je roztěkaná nutností zachraňovat pověst premiéra, balancujícího stále na provaze plném smyček z jeho střetu zájmů. A tak tu zodpovědnost přenesla koalice na společnost a rozdělila ji na ty, kteří vědí a na ty, jež vědět nechtějí. My, co víme, žijeme s vědomím světové pandemie a nutností chránit se. Spoléháme především na sebe a podle toho se chovají i naši blízcí. Ti, co se nezajímají o pozadí mnohých nesmyslů v nařízení, se pak jen rozčilují a plni negativních emocí nezvládají řešit své vlastní problémy.
Neděje se však nic nečekaného. Takový je svět nás, lidí. Bezohledných, škodících, hloupých, slabochů a zbabělců, korupčníků a chytrolínů, ale také lidí krásných duchem, moudrých, předvídavách, velkorysých, obětavých a zodpovědných. Je jedno, zda všichni dohromady žijeme v míru, ve válce nebo v pandemii, vždycky se budeme projevovat podle toho, zda patříme do první nebo do druhé skupiny. Podstatné je, že vždycky, ale opravdu vždycky a za každé situace, je třeba začínat pořádkem u sebe. Dalším krokem je ochota hledat možnosti, jak neškodit. A co dál? Ti, co vědí, přece vědí a ti, co ne, by stejně nepochopili...
Komentáře
Okomentovat