Blog Oliny Táborské

Článek, který netendenčně popisuje, proč je část  české společnosti naštvaná a z jakých důvodů nemá chuť kopat za zemi. Proč ztrácí motivaci i nadšení a vůbec, proč je otrávená. Článek vyšel tento týden jako úvodník ve čtrnáctideníku A2. Věřím, že se vám bude líbit. Tomáš Samek, profesí antropolog, vyjádřil bez osočování jakékoli politické strany či osob, jak, proč a s jakými důsledky někteří lidé  - a není jich málo, soudíc podle výsledků voleb i průzkumů - odmítá demokracii. Píše o ideálním prostředí pro populistické a manipulativní politiky, kteří jenom využívají situace nahněvaných lidí. Víc v článku. Zde odkaz na článek na netu:  http://www.advojka.cz/archiv/2015/22/ubyvani-demokracie

Děkuji za pozornost všech recenzentů. Knihu už nepředělám, je jaká je, i ten konec, je těžké vysvětlovat, proč zrovna takový. Ale je můj... I tak je tohle pěkná recenze, vážím si jí:  http://www.kultura21.cz/literatura/12317-motto-olina-taborska-hlas-pro-vraha Další recenze zde, autorce děkuju i za kritiku:  http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-dospele/5166-hlas-pro-vraha.html Do třetice si dovolím zkopírovat z facebooku upřímnou reakci, tentokrát zcela bez výhrad, díky díky :-) "Včera jsem dočetla knihu paní Oliny Táborské - Hlas pro vraha. Konstatuji, že život si s některými krutě zahrával (zahrává). Tuto knihu bych zařadila jako povinou četbu, pokud toto ještě existuje. Avšak nic není náhoda a ten kdo bude mít zájem si přečíst silný lidský příběh a nechutnou zrůdnost minulého režimu, podle skutečné události - tak do toho . Tyto skutečnosti nemohou být zapomenuty. Jsou stále mezi námi lidé, kteří nevěří, že se tyto události ( zločiny) děli a věřte , že děli

Tohle mě posadilo k počítači. Ranní Pro a proti v rádiu Plus. Novinář z Lidovek považuje sluníčkáře za lidi, kteří si nekladou kritické otázky. Mám otevřít kteroukoli knihu od Václava Havla a opsat z ní jednu z mnoha pasáží, reagujících velmi kriticky, hlavně však konstruktivně na ožehavé otázky naší společnosti? Mám citovat další pozitivně smýšlející lidi, kteří se netají svým optimistickým přístupem k životu a uznání získali především za snahu hledat odpovědi na nejbolavější témata? Mohla bych jejich jmény zaplnit stránku, ale zmíním jen slovenského prezidenta Andreje Kisku. Dovolím si označit za sluníčkáře i Karla Čapka. Kdyby žil, patřil by k vedoucím osobnostem pražské kavárny :-). Tento autor si kladl kritické otázky tak moc, že si pro něj jako pro jednoho z prvních nebezpečných intelektuálů přišlo gestatpo, sotva se tu zabydlelo. Měli smůlu, den předtím jim unikl na druhý břeh. Co třeba Karel Janeček, zakladatel fondu proti korupci, ten si neklade kritické otázky?  Oh

Čtu si takhle v Respektu rozhovor s Jáchymem Topolem a zarazí mě novinářova poznámka, že mu spisovatel ochotou uvažovat o možnosti integrace uprchlíků připomíná sluníčkáře, pravdoláskaře a pražskou kavárnu. Co má společného pražská kavárna s uprchlíky? napadlo mě.  A vůbec, je na ní snad něco špatného? Už nějaký čas mám pocit, že patřit do skupiny pozitivně smýšlejících není cool. Narážím na podobné otázky doprovázené pokrčeným obočím a snahou o výraz – já nic, já se jen ptám – poslední dobou dost často. Taky se řadím k pravdoláskařům a sluníčkářům. Nekrademe, netunelujeme, nepodvádíme, nelžeme. Pravda a láska zvítězí, je heslo, proti kterému nemám jedinou námitku, a je mi fakt jedno, zda ho lžiláskaři považují za naivní. Klidně budu naivní dál, protože mi to tak vyhovuje. Dobře spím, nikomu nic nezávidím ani nepřeju. Můžu se na sebe v zrcadle usmívat. Připouštím, že člověk je šelma a svět džungle. Jedni jsou krutější než druzí, a tak se snaží během vyměřeného pobytu urvat,

No jo, rána už jsou pošmourná. Šedá, mlžná, vlhká… Nezbývá, než si zpestřit aspoň to, co můžeme ovlivnit. Třeba ranní snídani. Přidám barevné džemy, nakrájím víc ovoce a smějeme se společně se slunky na hrncích z Mařížské keramiky. Než odejdu z domu, vždy si ten svůj opláchnu, protože chci, aby na mě čekal čistý. Pak se celý den těším, jak s ním strávím pozdní večer, až rodina ulehne anebo usedne k tomu, co koho těší. My dva, tedy já a hrnek, už máme svůj rituál. On dostane svou porci horkého čaje a dělá mi mlčenlivého společníka. Nemůže mluvit ani žárlit na třetího do party, tedy třetí. Tyhle pozdní chvíle odcházejícího dne totiž patří ještě knížce. Včera ráno, když jsem jogurt v barevných miskách zdobila javorovým sirupem a těšila se  na večer, neboť mám rozečteno, mě napadlo, že nevím, kde a kdy jsem ztratila první knížku svého života. Dostala jsem ji pod stromek v první třídě. Každé Vánoce a narozeniny k ní přibyla další, ale Pepánek Nezdara od Franty Župana s ilustracemi Vl