Nejoblíbenější...

No jo, rána už jsou pošmourná. Šedá, mlžná, vlhká… Nezbývá, než si zpestřit aspoň to, co můžeme ovlivnit. Třeba ranní snídani. Přidám barevné džemy, nakrájím víc ovoce a smějeme se společně se slunky na hrncích z Mařížské keramiky. Než odejdu z domu, vždy si ten svůj opláchnu, protože chci, aby na mě čekal čistý. Pak se celý den těším, jak s ním strávím pozdní večer, až rodina ulehne anebo usedne k tomu, co koho těší. My dva, tedy já a hrnek, už máme svůj rituál. On dostane svou porci horkého čaje a dělá mi mlčenlivého společníka. Nemůže mluvit ani žárlit na třetího do party, tedy třetí. Tyhle pozdní chvíle odcházejícího dne totiž patří ještě knížce.

Včera ráno, když jsem jogurt v barevných miskách zdobila javorovým sirupem a těšila se  na večer, neboť mám rozečteno, mě napadlo, že nevím, kde a kdy jsem ztratila první knížku svého života. Dostala jsem ji pod stromek v první třídě. Každé Vánoce a narozeniny k ní přibyla další, ale Pepánek Nezdara od Franty Župana s ilustracemi Vlastimila Rady byl první.

Kdepak jsem ji asi nechala? Když se jeden tolikrát stěhuje, vždycky o něco přijde. Najednou jsem si nepřála nic jiného, než mít ji zase v knihovně. Zadala jsem do internetového vyhledávače název knížky, připsala slovo antikvariát a vida! Několik kliků a rezervace za pár korun splněna. Dnes jsem vstávala natěšená jak to malé děcko, těšící se na Ježíška. Šla jsem si pro Pepánka. Už jsme doma. Sehnala jsem pozdější vydání, z roku 1967, ale napohled je totožné s tím, co mám ve vzpomínkách.

Cestou do antikvariátu jsem začala  pátrat v minulosti po dalších prvenstvích. Aspoň těch, která se mi vybaví. První hračka – kaučuková panenka s vlasy. Mrkačka. První sportovní náčiní - kolo – dal mi je kmocháček. Až pak přišly lyže, brusle… První pusa. Bylo mi… ale, to už neprozradím. Nechám si pro sebe, kdo mi ji dal a kolik mi bylo. Vlastně chci jen říct, že mi udělal radost nápad zavzpomínat na svá první nej… Možná byli spolucestující v městské dopravě zvědaví, proč se pořád usmívám a jak to, že k tomu mám důvod, když je venku tak hnusně, a když ti uprchlíci a ti rozhádaní politici a vůbec…

A já se zatím JEN těším na pozdní večer, kdy se hodlám vrátit o několik desítek let v čase. Wow!, řekl by sestřin  desetiletý vnuk. Wow!

Kdopak asi odnesl knížku do antikvariátu a jak dlouho ji neotevřel? A jak je to dlouho, co se sbíraly americké obaly od žvýkaček? Řekla bych, že jsou to také desítky let. Já je v té knížce našla!
P. S. Děkuji mně milému čtenáři za upřesnění ohledně obrázků ze žvýkaček - viz komentáře. I když nevím, kdo to je, tuším, vybavuju si totiž jeden z jeho koníčků :-)