Přeskočit na hlavní obsah

Recenze na moji knihu Hlas pro vraha



Děkuji za pozornost všech recenzentů. Knihu už nepředělám, je jaká je, i ten konec, je těžké vysvětlovat, proč zrovna takový. Ale je můj... I tak je tohle pěkná recenze, vážím si jí:  http://www.kultura21.cz/literatura/12317-motto-olina-taborska-hlas-pro-vraha

Další recenze zde, autorce děkuju i za kritiku:  http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-dospele/5166-hlas-pro-vraha.html

Do třetice si dovolím zkopírovat z facebooku upřímnou reakci, tentokrát zcela bez výhrad, díky díky :-)
"Včera jsem dočetla knihu paní Oliny Táborské - Hlas pro vraha.
Konstatuji, že život si s některými krutě zahrával (zahrává).
Tuto knihu bych zařadila jako povinou četbu, pokud toto ještě existuje. Avšak nic není náhoda a ten kdo bude mít zájem si přečíst silný lidský příběh a nechutnou zrůdnost minulého režimu, podle skutečné události - tak do toho . Tyto skutečnosti nemohou být zapomenuty.
Jsou stále mezi námi lidé, kteří nevěří, že se tyto události ( zločiny) děli a věřte , že děli .
Váš životní příběh posílil i ten můj.
Nestát na místě - zajímat se o dění kolem sebe- soucítit , být laskavý.
Přežili jsme obě , abychom se o sobě mohli dozvědět a já děkuji, za to, že jste svůj a hlavně příběh vaší maminky sepsala.
Poslední část knihy jsem šla do kolen, i když jsem čekala podle naší zkušenosti její závěr. Jen je mi smutno, že některé charaktery dáli se to vůbec tak nazvat se vyskytují stále.
Neschopní lidé -schopní všeho.
Nejsmutnější je, že se o těchto skutečnostech nechce ani dnes mluvit nahlas a proč.
Je jednodušší stát se zavřenýma očima.
Ten kdo zná sílu lidskosti nikdy nebude stát opodál, ale bude umět říct slušně svůj názor nahlas.
Děkuji a s úctou Daniela Č."



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Perfect day

  Tak se i druhý díl série knih Jak to vidí Ivanka Adamcová dočkal křtu. „Dvojka“ vyšla za covidu, křest jsme musely s Ivou dvakrát odložit. Takže v sobotu 3. 12. 2022 na Novotného lávce měly knihy, my s Ivou i naše kmotry moc příjemný den.  Snad si to říkají i hosté, kteří zaplnili sál. Loučení bylo večer těžké, nikomu se nechtělo odcházet. Křtily: Terapeutka, hudebnice, autorka mnoha CD, Pavla Štěpničková, která poprvé rozezpívala plný sál. Podruhé se to povedlo hlasovému improvizátorovi Patriku Kee. Klára Issová nás čtením jedné z mých povídek z „trojky“ tak rozesmála, že jsme se i  na pódiu smíchy dusily. Jak se říká, užila jsem si svých pět minut slávy, ale kdo mě zná, ví, že raději sedím za počítačem. Někdo umí mluvit na jevišti, někdo zpívat a hrát, já raději píšu. A Iva? Jak jsme se včera přesvědčili, umí nejen mluvit, ale i zpívat. Patrik Kee jí při svém vystoupení předal mikrofon a my nestačili údivem valit oči. Protože mám ráda jazz, řekla bych to jeho slangem - Iva br

Nejsme my nakonec lidé dobrého srdce?

Končí jeden z nejpříšernějších roků a já o něm chci kupodivu psát pozitivně. Vloni touto dobou jsem v poslední úvaze roku zmínila, že dvojky v datu slibují více pospolitosti.  To jsi pořádně ujela, řekla jsem si, když Russáci napadli 24. února Ukrajinu. V průběhu roku jsem ovšem přehodnocovala a teď můžu s klidem napsat, že pravda o naší pospolitosti platí.  Tedy - pro většinu společnosti. Autoři podcastu Kecy & Politika řekli 8. prosince v Rock café, že jde o deset procent lidí, kteří se na solidaritě - nejen s Ukrajinci, ale i s potížemi, které nás v důsledku Putinovy války potkaly, nechtějí podílet. Domnívají se, že je třeba pomáhat jen jim.  Deset procent jde zvládnout. Jen by jim  měl někdo kompetentní jednoznačně říct, že stát tu není proto, aby rozdával peníze z rozpočtu lidem zdravým, schopným pracovat, a že pomoc válečným uprchlíkům je projevem lidskosti. Mělo by se jim opakovat, že stát má především poskytovat ochranu, vzdělání, lékařskou péči a bezpečí všem občanům,