Blog Oliny Táborské

Tak jsem si přečetla spoustu rad, jak začít znovu s úplňkem, dnes mimořádným... Blue moon... Co a jak si přát, čeho se zbavit. No, při úplňku se nezbavíme ničeho, ten přece souvisí s přílivem, naopak všechno nabývá - zlostí, traumat, radostí... Zbavujeme se a začínáme po Novu, ale o to mi nejde. Chci říct, že když chci začít jinak, nepotřebuju spouštěč. Můžu hned, když vím, co mě nejvíc štve. Myslím, že nejtěžší je právě zjištění co a jak... Kdyby to bylo jednoduché, mágové, terapeuti, koučové by přišli o práci. Přesto se domnívám, že to jde i bez cizí pomoci. Dokázali to mnozí, dokázat to může každý, kdo doopravdy chce přijít na kloub nezdarům. Nemluvím tedy k lidem spokojeným... Tož tak. A jak že na ty problémy? Povím vám. S pokerovou tváří. Chladně, tvrdě až drsně si za prvé přiznat, co mám za problém. Je nutné ho pojmenovat. Nahlas říct, že jsem "si to podělala sama." Jdu až na dřeň. Však si to zkuste :-) Následuje nutná odpověď na otázku, jak se mi to stalo.   A

A je to tady, mohla jsem to čekat. Někteří čtenáři, je jich naštěstí menšina,  jsou zklamaní, že jsem v románu Hlas pro vraha změnila pohlaví, místa, osoby - prostě to, co dělají i jiní autoři, aby nekoho ze žijících nepoškodili, jde-li o příběh vycházející ze skutečné události. Stoprocentně pravdivé jsou pasáže, kde popisuju vraždu mladé ženy a vyšetřování. Tady jsem naopak nepovažovala za nutné měnit nic; čerpala jsem mimo jiné z trojího kriminálního vyšetřování v letech 1952-1956, ze svědeckých výpovědí jak protagonistů, tak osob z jejich okolí včetně odborníků, jako například vyjádření prokuratury, lékařů, laboratoří, krematoria, spolupracovníků apod., dále z přímých výpovědí těch, kteří se na vraždě podíleli.  Výpovědi jsou opatřeny samozřejmě jejich vlastnoručnmií podpisy, razítky a podpisy vyslýchajících. Nejde tedy o "nějaké svědectví na vodě", ale o poctivou badatelskou práci, kterou jsem ovšem potom zbeletrizovala. Mohla jsem uveřejnit ofocené doku

Ucpěte nenávistný pramen zkažené vody Měla jsem pár dnů krásné povinnost s milou návštěvou, tak se k psaní o důsledcích nenávisti dostávám až teď a je to těžké, když jsem ještě pod dojmem lásky a pozitivní energie. Stačí si však vybavit, kolik lidí jen z mého okolí si svoji nenávist doslova pěstuje, přikrmuje a jak je to vidět. Bohužel jim tahle "zábava" nedovolí nic si užít. Křivdy táhnoucí se z generace na generaci, hlavně však předávané slovy: "Na to nikdy nezapomeň!" se podepisují nejen na vzhledu a chování. Neodpuštění i toho nejtěžšího provinění, jako je například velká krádež, zpronevěra nebo vražda v rodině, odnesou další generace a jejich životy postrádají onu lehkost bytí "těch druhých", takže se přidává další negativní emoce - závist. Pokud se nyní ptáte, kam na tato "moudra" chodím a čím svá slova opodstatním, odpovím stručně. Jednak čerpám z přednášek Ivanky Adamcové, jednak jsem po celý život ve snaze nalézt svůj smysl ž

Umění odpouštět Jedno z nepojtřebnějších umění je schopnost odpouštět. Kdo ví, co s našim životem udělá opak, raději odpustil. Čas tu není "nejlepším lékařem". Křivda se zapouzdří a stane velitelem našich skutků. Ke své výživě potřebuje naši energii, vyhovuje jí stav oslabení a zapšklosti. Tato negativní emoce nás může ovlivňovat od dětství. Naše činy už nikdy nebudou spontánní, varovná kontrolka je stále online. Narazíme na situaci a latentní stav se mění v aktivní, ale jakoby zvráceně. Uděláme většinou jen to, co souvisí s obranou proti skrytému nepříteli a toto přenášíme na rodinné příslušníky. Příkladů jsou stovky. Zraněné dívčí ego může mít nedozírný následek v podobě extrémně silné ženy, která tím, jak cítí potřebu dokazovat, ztrácí to nejdražší - svoji ženskost. Najít partnera ještě silnějšího je takřka nemožné. Podvědomě se mužům mstí a jakmile je "převálcuje", vítězoslavně je opouští. Nemilované děti, odstrkované, příliš vystavované přísnému

Dnes se dožívá 92 let moje teta Marie, v románu Hlas pro vraha se jmenuje Jitka. Devětaosmdesáti by se právě dnes dožil Ludvík Vaculík, můj Pan spisovatel. Před pár dny jsem si znovu přečetla jeho Cestu na Praděd a opět žasla, jak svým úsporným stylem vyjadřování dokázal opsat pustinu, v jakou komunista přetvořil zemi s nádhernými tradicemi tím, že je o ně ožebračil. Naštěstí si jak Ludvík Vaculík, tak moje teta, mohli poslední čtvrtstoletí zase popěvovat krásné české a moravské pěsničky a přitom se radovat z postupného navracení aspoň trochy z toho, co mělo po roce 1948 dělat dojem, že nikdy nebylo. Oba ten režim okradl o víc než o možnost žít podle tradic. Ludvíka Vaculíka o šanci být stále přítomen v literatuře, která ho na celých dvacet let odstrčila; tetu pak o život své sestry, jež se nedožila třiadvaceti, protože věděla, co neměla vědět. Teta se žádné satisfakce nedožila, ale aspoň se dozvěděla pravdu a co je nejdůležitější - odpustila. Řekla bych, že jak ona, tak pan Va

Duchovní pokrytectví Čtu jediný časopis, zpravodajský. Nebudu mu dělat reklamu, jen řeknu, že mi vyhovuje. Poslední dobou a k mému milému překvapení věnuje prostor i rozhovorům s lidmi, řekněme, krapet duchovněji založenými. Akorát mám pocit, že jakmile na výraz - duchovní -   v interview narazí, orosí se chudák redaktor, aby si nezadal. Na jednu stranu se asi snaží přiblížit velkému množství lidí, netajících své hledání smyslu života i pomocí duchovních disciplín, ale zároveň jako by se chtěl distancovat od nařčení z inklinace k duchovnu. Křesťanství mu však nevadí, přitom je to náboženství založené na dogmatech a bájích. Je však společensky přijatelné připouštět existenci různých Bohů, ačkoli to zatím nikdo nedokázal. Tak kdo tedy určuje, co ano a co ne? No právě. Společnost! Jak se jí to hodí. Ta naše si v současnosti navenek zakládá na vědeckosti a faktech a hlásí se jen k empiricky ověřené informaci. Jak jsem právě zmínila, poněkud nedůsledně. K tomuto tvrzení mám i ověře

Něco o energiích Co vyzařujeme, to přijímáme. Šťastný člověk je spokojený. Raduje se a "neřeší" pořád něco. Co udělat musí, udělá. Dá tomu veškerou POTŘEBNOU energii i čas. Třeba učitel, který svou práci miluje; je to vidět na jeho výsledcích, takže sklízí dvakrát. Jiným příkladem může být úspěšný hudební sólista, který se na světová pódia dostal nejen díky talentu, ale i přijetím nutnosti hodiny a hodiny cvičit. Do třetice zmíním třeba pěstitele trpělivě přijímajícího rozmary počasí. Ti, co přistupují ke všemu, co je nutné udělat, s nadšením a zodpovědností, žijí tak naplno, že už nemají kdy zatěžovat mozek nesouvisejícími myšlenkami a spekulacemi.   Uvedu příklad dvou rozdílných jedinců dojíždějících hodinu do zaměstnání. Jeden to přijal jako nutnost, druhého to štve. První si během cesty odpočine, druhý přijede unavený z toho, jak protivná mu ta hodina připadala. Otrávený, napůl stále zvažující, že si najde jiné místo, že se odstěhuje; je stále rozptylován negativními