Blog Oliny Táborské

Ano, velký oproti desítkám dalších, vzniklých v důsledku vzrůstající frustrace z nesplnění očekávání souvisejícího s naivismem, jímž poznamenal minulý režim naše myšlení. Vnucoval názor, že se nám všeho dostane podle našich potřeb. Mnozí si tu tragickou fikci vysvětlili tak, že dostanou všechno bez námahy a režim je v tom omylu udržoval. Nepřiznával, že jediná cesta, jak toho dosáhnout, je – přidat se ke komunistům. Výrazně. Nestačilo jen s nimi být. Takových bylo, ale bez šance dostat se ke žlabu. Někomu to však stálo aspoň za získání klidu.  Kdo chtěl víc, musel se zaprodat a podbízet se donášením, lokajstvím. Vyplatilo se to však jen v rámci tehdejších možností. Smutné je, že i tihle "vyvolení" strádali. Nenaplněná potěšení musely jejich rodiny saturovat v nenáviděných západních zemích a před občany to tajit. Tohle souvisí s problémem, o němž chci psát. Jak nám čtyřicet let vymývali mozky, asi je ti vymytí vymyli i svým potomkům. Ať počítám, jak počítám, podle proce

Některé věci se stávají artefakty nenávratné minulosti. V případě, že jsou technicky překonané, chápu, ale proč jsou mezi nimi i látkové kapesníky, se ptám. Zaměstnaný člověk asi nemá čas na jejich praní a žehlení, tak používá papírové. Pokud se snadno likvidují a nic po nich nezbude, dejme tomu. Já používám látkové, protože jsem alergická na prach a kupodivu i na ten z papírových. Ví se to o mně, a tak je dostávám i jako dárek. Zkoumám kvalitu látky, zajímá mě design. Srovnávám s těmi, které už mám. Některé fakt mnoho let. Jsou už vetché, o to víc sají. Někdy si i vybavím, kterou sadu (hodně jich je neúplných) jsem od koho dostala. Mám je tedy i jako vzpomínku. Občas smutnou. Týká se ozdobných bílých kapesníků. Dala mi je teta. „Už je nepotřebuju, nikam nechodím,“ řekla ve svých sedmdesáti. To už byla vdovou. „Ale proč? Vždyť máš krásné kostýmky, pamatuju si, že jsi v kapsičce saka vždycky měla bílý kapesník,“ snažím se jí naznačit, že… „Olinko, s mým důchodem? Nemůžu si do