Blog Oliny Táborské

Skoro bych se vsadila, že si teď spousta lidí pomyslí, že lepší je být chudý a zdravý, než bohatý a nemocný. No, nejlepší verze je bohatý a zdravý, co si budeme lhát... Stanislav Gross byl bohatý a nemocný. Zemřel mladý, bylo mu pětačtyřict let. Je mi líto mladého a zmařeného života. Dokonce se vtírá otázka: Jak to, že si nemohl užít stovek milionů získaných bezskrupulozní "šikovností" během krátkého působení v politice? Platí rčení o Božích mlýnech? Víme, že litoval někdejšího zneužití postavení a že se částečně omluvil. Že přijal Boha. No, asi cítil, že kráčí ke druhému břehu a potřeboval ulevit svědomí. Neudělal to však důsledně a nikdo mu to nevěřil. Kdyby opravdu přijal Boha, pochopil by, že materiální bohatství, takové procovské, jaké pak prezentoval, nepřivede nikoho k vnitřnímu klidu. Vnitřní klid rovná se osobní vyrovnanost, chcete-li, štěstí. Nestojí to ani korunu, přitom jde o stav, po jakém touží chudí i bohatí. Chudoba není ctí, stejně jako bohatství nab

Píšu si do kalendáře: Památný den. Stromy do rána zrůžověly. Na alej sakur vidím z balkonu. Kvetou jen pár dní, většinou až v květnu. Už několik dní jsem hlídala jejich nalitá poupata, aby mi neuteklo, až se otevřou světu. Je to tady. Příroda porodila kvetoucí děťátko, které má čarovnou moc okouzlit i toho nejzamračenějšího obyvatele. I já se usmívám, přesto že můj organismus na tu krásu reaguje alergií, rok od roku silnější. Na alergii jsou pilule, které beru výjimečně a jen po nejnutnější dobu. Protože neznám nic účinnějšího, jsem jim vděčná za to, že v podvečer (snad zaberou) vyjdu z anonymity našeho domu a zařadím se k obdivovatelům kvetoucího robátka, kteří mu ze zahrad a zahrádek - i restauračních připíjejí na zdraví. Kdo může, stěhuje své živobytí ven, anebo využije každé chvíle, kdy si to smí dovolit. Ode dneška máme před sebou pět a možná i šest měsíců takového střídání pobytu doma a venku. Pro lidi s venkovními zálibami prakticky není co řešit, ale co intelektuálové?

Mám svolení je tady uveřejnit, a protože mě dojaly, tak se dělím: Milá Oli, s bolesti v oku a s radostí v srdci jsem dočetla tvou knihu. Tak mě to bavilo, že jsem četla i se zánětem rohovky.   Jsem moc ráda, že jsi to napsala. Že je zaznamenána minulost našeho kraje, způsoby lidí i ta naša řeč. Obdivuji tvou odvahu, já si ještě netroufám hodnotit všechny ty události, zdá se mi to pořád moc brzo. Jinak je to opravdu napínavé jako detektivka, jen bych ráda věděla, co je skutečnost a co ne. Je rozdíl číst něco od cizího spisovatele než od známé. Byla jsi opravdu v tom archivu StB?  A nevíš, jestli je ta možnost ještě teď? Zajímalo by mne, jestli je tam něco o útěku mého bratra a výsleších mých sester. Musím to poslat švagrové a také kamarádce do Anglie. Ta obzvlášť miluje knihy o nás, naposledy jsem jí posílala "Na krásné modré Dřevnici" od syna zlínského lékaře Antonína Bajaji. Byla tím nadšena. Mně se jeho styl moc nelíbil, mám ráda jasné vyjadřování jako u

V příbramské redakci se občas stavovali kolegové z Prahy. Většinou měli cestu kolem, kafe s Ankou byla příjemná záležitost. „Co tu ale dělá tenhle?“ říkala si, když z okna viděla, že se blíží Vojtěch, tajemník redakce. „Jedu kolem, tak jsem si řekl, že se za tebou zastavím...“ „Uvařím kafe,“ koktala a šla do kuchyňky. S ním nikdy neměla nic do činění, sakra, co se děje? „Mám tady chalupu,“ uslyšela a cítila, že ho má za zády. „Pojeď se mnou,“ dodal a dal jí ruce na zadek. „Ses zbláznil? Mám děti, jsem vdaná,“ zasmála se falešně, ve skutečnosti měla chuť ho kopnout do koulí. „Taková nabídka se neodmítá,“ řekl drsně a otočil si ji k sobě, málem se opařila vodou z konvice. Vytrhla se mu. Ještě se smíchem, ale ani jí nezněl vesele. Jel rukou dopředu – už se dotýkal jejích kalhotek.. Odstrčila mu ji. „Vypadni,“ sykla. Jako by nevěřil, drze jí hleděl do očí a ruku chtěl dát zpátky. Opět mu ji odstrčila a ukázala hlavou ke dveřím. „Toho budeš litovat,“ řekl hroz