Blog Oliny Táborské

Při představě osobnosti, která by nás příště reprezentovala na Hradě, bychom neměli hledat jen někoho, kdo porazí Babiše, nebo bude přijatelný pro jeho a Zemanovy voliče. Konfrontační styl v politice se nám neosvědčil, jeho důsledkem je hodně rozdělená společnost.   Přijatelný by měl být člověk, který pro zemi udělal něco pozitivního, neřku-li hrdinského. Jako první mě napadá Michael Kocáb. Vyhnal okupační sovětská vojska. Kdo tento čin nedoceňuje, může si přečíst jeho knihu Vabank.  Odvahu měli a zabojovali za vlast, byť to zní pateticky, i jiní. Třeba velvyslanec v Afghánistánu Jiří Baloun. Není spojen se žádnou stranou, zato zachránil desítky životů. Při navrhování osobností do kampaně však nestačí říct koho, je nutné ještě dodat a zdůraňovat, proč. Kampaň hledání osobnosti s těmito zásadami by mohla být prospěšná.  Zdá se však, že hrdiny nepotřebujeme. Nabízíme kandidáty a kandidátky, kteří mlčky přihlíželi kritizovanému Klondike zejména v 90. letech, anebo osoby trestně stíhané.

  V titulku jsem použila otázky ze sociálních sítí, kde běží polemika na toto téma. Podobně jsem uvažovala i já před šesti lety, otrávená politikou, kterou sleduji, protože se cítím být její součástí coby přímá účastnice dějů v době od listopadu 1989 do současnosti. Článek z té doby najdete na mém blogu zde:  https://olina-taborska.blogspot.com/search/label/17.%20listopad%201989 Ale na něco jsem v něm zapomněla a něco můžu dodat zkušená o dalších šest roků. Zapomněla jsem, a to mě mrzí, zmínit, že 17. listopadu je přímo nutností vzpomínat hrdinství vysokoškoláků a jejich oběti z podzimu roku 1939, kdy se demonstrativně postavili na odpor proti nacistické okupaci. Jak víme, účastníci průvodu z Albertova na Národní třídu chtěli 17. listopadu 1989 vzdát hold jak nacisty zabitým studentům Janu Opletalovi a Václavu Sedláčkovi, tak připomenout tristní vyhlášku říšského protektora o uzavření vysokých škol a tragickou šikanu studentů. Souhrou mnoha okolností, dějů v okolních zemích, k