Blog Oliny Táborské

Tento den mám nejraději z celého roku. Začínají Vánoce. Všechno ztichne, svět je unavený z příprav na svátky, jimž předchází materiálnější Štědrý den. Však ani nebyl dlouho státním svátkem, pamatuji dobu, kdy jsem 24.12. musela do práce. Vzpomínám, jak mě jednou nadřízený pustil domů o dvě hodiny dřív, abych mohla připravit večeři. Běžela jsem vyzvednout děti ve školce, kde mě vítala učitelka se sprejem proti vším. Řádily tam tak, že se nevyhnuly ani nám. A tak jsem ty dvě nabyté hodiny zase ztratila vyčesáváním hmyzu z dětských vlásků, ale večer tím ani moc poznamenaný nebyl. Nevím, jak jsme to tenkrát mohly zvládat, ale zvládaly jsme. Navíc se těžko shánělo všechno potřebné k večeři, kterou jsme chtěly připravit krapet slavnostnější. Byly jsme vycvičené věčným improvizováním a všechny jsme všechno nakonec stihly. Jen jsme pak přemáhaly únavu, aby děti nic nepoznaly. Teď je volno i na Štědrý den a zboží v obchodech nadbytek. E shopy fungují i za koronavirových karantén. Spíš je

Čtu si tu, jak jsem se vloni na Štědrý den rozplývala. Byli jsme pohromadě celá rodina, netušili, co nás čeká v novém roce, ó, blahá nevědomosti! Rok se s rokem sešel. Opět sedím u částečně nazdobeného stolu. Je na něm v noci upečená vánočka, letos se mi výjimečně podařila. Z devíti! Poslouchám Zrunkovu mši v podání Hradišťanu, právě jsem ozdobila stromek hvězdičkami od jedné krásné dámy, kterou znám jen z Twitteru. Ohromila mě svým uměním, tak už je máme i my doma. Bude kapr i salát, polévka z hlav, to se nemění, akorát – bude nás o jednoho méně. Kvůli covidu. Jedno dítě se rozhodlo neriskovat a neohrozit starou matku. Je mi smutno, my jsme taková mikrorodina, když jeden chybí, je to hned znát. Ale vím, že i náš Adam bude poslouchat Rybovku, jak je u nás zvykem. Poslouchal ji s bratrem od malička a já mám radost, že se oběma dětem vryla do kůže a že si bez ní Vánoce nedovedou představit. To nás spojuje. Poslouchám a myslím na něj, ale i na všechny, které mám ráda a letos je (ani v d

"Stavila jsem se za XX, teď toho lituji, je tak negativní, na všechno jenom nadává. Když jsem ho uviděla, myslela jsem, že je nemocný, jak je strhaný, ale jakmile spustil, jak ho všechno s..., vypila jsem  čaj a mazala domů. Olinko, to je tak nešťastný člověk, přitom mu nic nechybí, jen je prý děsně otrávený," napsala mi kamarádka. Vyjmenovala, na co všechno je XX naštvaný a já jsem si vzpomněla na Arménce z Náhorního Karabachu, kteří nevědí, kde a jak oslaví Vánoce, protože je nedávno skončená krátká válka vyhnala z domovů. Přesto se vsadím, že se o svátcích sejdou se svými blízkými a jakkoli improvizovaně je oslaví. Budou vděční, že žijí. Kamarádka, která mi psala o svém otráveném příteli, má za sebou takovou story, že by spíš měl litovat on ji a ne si jí stěžovat na nic. Rozdíl mezi nimi je prostý. Ona má ráda lidi a on ne. Každý ji rád vidí. Od něj všichni utíkají. On si z dění colem covidu vybírá jen to špatné. Odsuzuje lidi, že porušují nařízení, ale i vládu, že vytváří

Vyšla "dvojka" Jak to vidí Ivanka Adamcová. Byly to nervy! Což o to, psalo se mi lehce jako vždy, jen jsme musely s Ivou Adamcovou pořád improvizovat. Od jara nám nic nevycházelo, rušily jsme jedno setkání  za druhým (kvůli nahrávání jejích komentářů k mým příběhům). Musely jsme zrušit benefici, kde už měla být knížka představena, i můj pobyt na Statku Slunečnice, kde bych Ivě nastavila diktafon. A když už jsme našly způsob, jak to zvládnout na dálku a můj nemocný syn, grafik, měl zrovna dobré období a mohl na knížce pracovat, došlo na nejsložitější problém. Termín v tiskárně. Objednávám ho po zkušenostech z dřívějška, až když mám jistotu, že jej pak stihnu. A tak jsem v srpnu získala říjnové datum, dvacátého. Jupíí, to se do Vánoc bude prodávat!  No, i v tiskárně mají své starosti s covidem, tak abychom to neměli moc jednoduché, tento termín nakonec nevyšel. Jenže! Abych odnosila haldy knih, které mi řidič složí na zem před dům, potřebuju pár lidí na výpomoc. Ti, co by měli

Právě vyšla v audiopodobě v nakladatelství https://www.ctimi.cz/ moje předposlední knížka . Při jejím psaní jsem zúročila období, které jsem jako novinářka strávila v nakladatelství ženských časopisů. Bavila jsem se, obzvláště když jsem psala kapitoly za mužského protagonistu. Jednu a tutéž situaci popisují žena a muž.¨ Když vyšla v nakladatelství Motto, takřka se o ní nevědělo (na rozdíl od mé předešlé knihy v tomtéž nakladatelství Hlas pro vraha ). Přesto si ji našlo i nakladatelství Čti mi. Když se ozvali, byla jsem popravdě překvapená, prostě o této knize se nemluvilo. Takže - děkuju a doufám, že i její audiopodoba si své posluchače našla, jako si je našla tištěná knížka.  Příběh dvou čtyřicátníků, Ireny a Petra, které zcela nečekaně zasáhne vzájemný cit. Oba jsou velmi zranitelní a zároveň ochotní ještě jednou podstoupit martyrium lásky. Oba úspěšní, jeden pro druhého dostatečně atraktivní… Jak to, že ani tohle nestačí na udržení vztahu?, diví se zakrátko, každý svým osobitým způ

Ani třicet let nestačilo na vytvoření důstojné a motivující důchodové reformy Jsem seniorka. Vadí mi paušalizování v éteru, pojetí seniorů v této zemi a bohorovnost, s jakou se tady o seniorech mluví, píše a přemýšlí. Zavinily to všechny vlády od roku 1989. Nedokázaly vytvořit důchodovou reformu, která vezme v potaz situaci socialistických platů a tudíž i nízkých odvodů do systému. Zároveň bylo nutné okamžitě nastavit reformu tak, aby motivovala pracující k osobní zodpovědnosti a umožnila jim způsob šetření si na penzi. Jenže - tohle bylo a snad i je neřešitelné vzhledem k tomu, že velká část pracujících stále nedosahuje průměrné výše platu.  Je tohle důvod, proč se žádné z komisí, snažící se o důchodovou reformu, nic nepodařilo? Ale nejsme jediná postkomunistická země, která tohle musela řešit. Jak si s tím poradili jinde?  Důsledkem je současná situace s vysokou inflací, enormním zdražováním. Přijde mi ovšem smutné, že si někteří senioři za vlády ANO tak zvykli přijímat finanční dáre

Strašně dlouho jsem tady nepsala. Soustředila jsem se na psaní dvou knížek. Jedna, kterou jsem měla rozepsanou nějaký čas, vyjde koncem letošního října, druhá na jaře příští rok. To však neznamená, že jsem nevnímala a nesledovala, co se děje. Hlavní téma je samozřejmě Covid 19. Zkrátím na C19. To tedy byl rok! Nejsem tak prozíravá jako moje sestra, která když viděla v televizi, jak čínský Wu-chan zachvátila pandemie, pořídila pro celou rodinu roušky, respirátory a dezinfekci. Já byla v březnu jedna z těch, jimž nezbývalo, než začít šít. Nemám šicí stroj, a tak jsem šila v rukou, z ubrusu. A syn byl první, kdo s rouškou vyrazil na nákup, vrátil se domů rozesmátý z reakce lidí. Zírali na něj prý buď jako na cvoka nebo na nemocného. Druhý den dostali nařízeno nosit roušky i oni. Kamarádky, které nemohly chodit do práce, začaly šít, jedna si dokonce koupila i stroj. A jiná mi roušky posílala z Moravy, já je rozdávala v obchodech a na poště. V první dny je ode mne lidé přijímali s vděk

Ano, velký oproti desítkám dalších, vzniklých v důsledku vzrůstající frustrace z nesplnění očekávání souvisejícího s naivismem, jímž poznamenal minulý režim naše myšlení. Vnucoval názor, že se nám všeho dostane podle našich potřeb. Mnozí si tu tragickou fikci vysvětlili tak, že dostanou všechno bez námahy a režim je v tom omylu udržoval. Nepřiznával, že jediná cesta, jak toho dosáhnout, je – přidat se ke komunistům. Výrazně. Nestačilo jen s nimi být. Takových bylo, ale bez šance dostat se ke žlabu. Někomu to však stálo aspoň za získání klidu.  Kdo chtěl víc, musel se zaprodat a podbízet se donášením, lokajstvím. Vyplatilo se to však jen v rámci tehdejších možností. Smutné je, že i tihle "vyvolení" strádali. Nenaplněná potěšení musely jejich rodiny saturovat v nenáviděných západních zemích a před občany to tajit. Tohle souvisí s problémem, o němž chci psát. Jak nám čtyřicet let vymývali mozky, asi je ti vymytí vymyli i svým potomkům. Ať počítám, jak počítám, podle proce

Některé věci se stávají artefakty nenávratné minulosti. V případě, že jsou technicky překonané, chápu, ale proč jsou mezi nimi i látkové kapesníky, se ptám. Zaměstnaný člověk asi nemá čas na jejich praní a žehlení, tak používá papírové. Pokud se snadno likvidují a nic po nich nezbude, dejme tomu. Já používám látkové, protože jsem alergická na prach a kupodivu i na ten z papírových. Ví se to o mně, a tak je dostávám i jako dárek. Zkoumám kvalitu látky, zajímá mě design. Srovnávám s těmi, které už mám. Některé fakt mnoho let. Jsou už vetché, o to víc sají. Někdy si i vybavím, kterou sadu (hodně jich je neúplných) jsem od koho dostala. Mám je tedy i jako vzpomínku. Občas smutnou. Týká se ozdobných bílých kapesníků. Dala mi je teta. „Už je nepotřebuju, nikam nechodím,“ řekla ve svých sedmdesáti. To už byla vdovou. „Ale proč? Vždyť máš krásné kostýmky, pamatuju si, že jsi v kapsičce saka vždycky měla bílý kapesník,“ snažím se jí naznačit, že… „Olinko, s mým důchodem? Nemůžu si do