Přeskočit na hlavní obsah

Při psaní téhle knížky jsem se náramně bavila, hlavně při psaní kapitol z pohledu muže

Právě vyšla v audiopodobě v nakladatelství https://www.ctimi.cz/ moje předposlední knížka. Při jejím psaní jsem zúročila období, které jsem jako novinářka strávila v nakladatelství ženských časopisů. Bavila jsem se, obzvláště když jsem psala kapitoly za mužského protagonistu. Jednu a tutéž situaci popisují žena a muž.¨


Když vyšla v nakladatelství Motto, takřka se o ní nevědělo (na rozdíl od mé předešlé knihy v tomtéž nakladatelství Hlas pro vraha). Přesto si ji našlo i nakladatelství Čti mi. Když se ozvali, byla jsem popravdě překvapená, prostě o této knize se nemluvilo. Takže - děkuju a doufám, že i její audiopodoba si své posluchače našla, jako si je našla tištěná knížka. 

Příběh dvou čtyřicátníků, Ireny a Petra, které zcela nečekaně zasáhne vzájemný cit. Oba jsou velmi zranitelní a zároveň ochotní ještě jednou podstoupit martyrium lásky. Oba úspěšní, jeden pro druhého dostatečně atraktivní… Jak to, že ani tohle nestačí na udržení vztahu?, diví se zakrátko, každý svým osobitým způsobem. Každý ze své pozice je odhodlaný vidět pravdu o tom druhém, ale nikoli o sobě, každý ze svého pohledu popisuje jejich postupné sbližování a odcizování, hlavně však smiřování se s tím, jak jsou jim všechny manažerské schopnosti na nic. Během měsíce a půl prožijí tolik, co jiný pár za celý život. Je to jak na horské dráze a nechybí ani drama, v němž jde o život. Zátěž minulých zkušeností táhne oba ke dnu a málem se na vlnách jejich vztahové epizody neudrží ani jeden z nich. Oba vědí, že nestačí chtít a receptem není ani postel, kde to ti dva jedině zvládají (až záviděníhodně). Na jejich mindráky platí něco zcela jiného a ve společnosti, v níž se pohybují, mnohdy příliš vzácného – otevřenost.

Odkaz: https://www.ctimi.cz/downloads/co-ma-spolecneho-mala-nozka-s-kamasutrou/

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat
Okomentovat
Další informace

Perfect day

  Tak se i druhý díl série knih Jak to vidí Ivanka Adamcová dočkal křtu. „Dvojka“ vyšla za covidu, křest jsme musely s Ivou dvakrát odložit. Takže v sobotu 3. 12. 2022 na Novotného lávce měly knihy, my s Ivou i naše kmotry moc příjemný den.  Snad si to říkají i hosté, kteří zaplnili sál. Loučení bylo večer těžké, nikomu se nechtělo odcházet. Křtily: Terapeutka, hudebnice, autorka mnoha CD, Pavla Štěpničková, která poprvé rozezpívala plný sál. Podruhé se to povedlo hlasovému improvizátorovi Patriku Kee. Klára Issová nás čtením jedné z mých povídek z „trojky“ tak rozesmála, že jsme se i  na pódiu smíchy dusily. Jak se říká, užila jsem si svých pět minut slávy, ale kdo mě zná, ví, že raději sedím za počítačem. Někdo umí mluvit na jevišti, někdo zpívat a hrát, já raději píšu. A Iva? Jak jsme se včera přesvědčili, umí nejen mluvit, ale i zpívat. Patrik Kee jí při svém vystoupení předal mikrofon a my nestačili údivem valit oči. Protože mám ráda jazz, řekla bych to jeho slangem - Iva br
Okomentovat
Další informace

Bolševik v nás

Poznamenal nás, nečekala jsem, jak moc se obrovské části společnosti komunismus vepsal do krve. Celých dvaatřicet let od pádu komunismu určité voličské množině, ale potažmo ani nám, neb jsme s tím dosud nic neudělali, nevadí, že se do vrcholné politiky stále dostávají  PŘESVĚDČENÍ  komunističtí šíbři různého ražení a morálky.  Nevadí, že jsme sice komunistický režim vyhlásili za zločinný, ale dovolili komunistům, aby si udrželi stranu,  hlasovali ve volbě prvního, druhého a třetího i čtvrtého v jednom prezidenta. V předešlé vládě dokonce diktovali vládě, byť v ní přímo nebyli. Nevadí, že se tu nerespektují zákony, že se tu nedrží slovo, sliby, neplatí dohody. Však co, jsme na to zvyklí. Nevadí, že se současný prezident, ač se rád od komunismu distancuje, chová jako vysoce postavený komouš - podváděl v kampani, lhal a lže a lže. A lže. Není prezidentem „dolních deseti milionů“, nevyhodil kancléře, který nezískal prověrku, ač nám to slíbil, stručněji neuděl nic, aby nás přesvědčil, že je
Okomentovat
Další informace