Blog Oliny Táborské

Pocit provinění je jeden velký spouštěč frustrací, depresí, ničí nám kratší či delší období v životě a zbytečně. Každý člověk někdy udělá chybu. Většinou neúmyslně. Nehlásit se k vlastnímu omylu je nedostatek odvahy. Může to mít na svědomí i vliv výchovy, která nutí k dokonalosti, výlučnosti; „Musíš být nejlepší" je věta, za kterou bych vychovatelům dávala trestné body. "Nejlepší" totiž NESMÍ dělat chyby... Zdravější pro pocit sebevědomí dítěte je: „Dělej všechno, jak nejlépe umíš." Přiznávám, že je to jedna ze čtyř toltéckých dohod vedoucích ke spokojenosti. Tohle ještě moc neumíme, a tak se mnoho lidí nad vlastní chybou několik dní žere a  krčí v obavách, kdy se na to přijde. Však si vybavte okamžiky, v nichž jste se cítili podobně.   Mě život naučil neprotahovat moment přiznání. Je tak úlevné říct: „Jo, je to moje chyba.“ Nebo: „Spletla jsem se, nechtěla jsem, omlouvám se, přiznávám se…" Já jsem někdy řekla třeba: "Tak mě potrestejte, stalo se, mrzí

Už se to blíží. V březnu vychází v nakladatelství Motto. Jedná se o generační výpověď založenou na pravdivých událostech. Koukám, jak mi moc nejde psát o tom, co jsem napsala. Ale proč? Však jsem nad knihou strávila vlastně celý život. Děj začíná v roce 1947 a končí v současnosti. Celý život jsem sbírala informace a jak to bylo možné, potvrzovala si je - rozhovory, vyzvídáním, pátráním a naposledy nad dokumenty. Pravdu jsem tušila, ale jistota přišla až v badatelně  Ústavu pro výzkum totalitních režimů. Ještě pořád jsem však nevěděla, že to dokážu napsat, pomohli mi ( i nakopnutím) přátelé, příbuzní. Doufám, že se kniha bude líbit; je tak otevřeně napsaná, jak otevřený člověk jsem já sama. Vždy jsem učila své redaktorky, že jejich příběhy musí být věrohodné, na dálku vycítím prvoplánovost a konstrukci. Snažila jsem se těmto dvěma nešvarům vyhnout, tak uvidíme, zda jsem vyhověla čtenářově vkusu či nikoli. Naštěstí mě život naučil něco moc důležitého - je to věta, jíž si pomáhám v posle

Slovenské referendum proti homosexuálům nevyšlo. V sousední krásné zemi je "pouze" dvacet procent bigotních, pokryteckých anebo omezených. Uf. Mohlo to dopadnout hůř. Tohle totiž bylo referendum proti přírodě a tudíž proti Bohu. Bůh nás stvořil takové, jací jsme. Bílé, hnědé, žluté, malé, velké, heterosexuální, homosexuální, nadané, líné, pracovité, ustrašené, odvážné, zdravé, postižené... Mohla bych popsat nekonečné množství stránek, než bych vyjmenovala, jací jsme – my lidé od Boha. Zajímalo by mě, kolik z těch hrdých, kteří včera vhodili do urny hlas proti, si zakládá na svém křesťanství. Těžko doufat v jejich uvědomění, že zrovna tohle gesto nemá s křesťanstvím nic společného. Mysleme si o křesťanech, co chceme, hlavně při výpravě do jeho historie, není to však rozhodně náboženství vybízející k nesnášenlivosti. Co jiného je ale program referenda nazvaného 3x ANO, než nesnášenlivost? Nakonec, podívejte se na otázky: Souhlasíte s tím, aby 1.se manželstvím nemohlo