Blog Oliny Táborské

Když máš všeho dost, vypadni z domu, změň na chvíli prostředí. Poznáš něco nového, vzdálíš se problémům, které na tebe sice počkají, ale máš možnost se k nim postavit s odstupem. Mně prospělo pár dní v západních Čechách. Mariánky jsem znala, kdo taky ne, ale objevila jsem Cheb. Představovala jsem si ho jinak, malé náměstí se Špalíčkem budov. Je to obrovské náměstí, pěší zóna lemovaná zrekonstruovanými historickými budovami...  Až na tu kávu v kavárně ve Špalíčku! Byla příšerná, stejně jako „domácí“ lívance. Vypadaly napohled chutně, i když já bych si je dala bez šlehačky, ale proti gustu... Jenže je asi ohřáli v mikrovlnce, záhy poskakovaly po talíři jak hokejové puky. Na fotce to ovšem vypadá svůdně, ale možná to tak německým turistům chutná. Dobrovolně bych si do cappuccina nedala čokoládu ani skořici, protože tam nepatří a také bych přidala do stroje víc kávy.  Vše odpuštěno, Cheb je nádherný, máme v plánu „pobejt“ tam příště déle.  A na kávu budeme chodit jinam. Cestou do Pr

17. listopad je pro mě nejdůležitější státní svátek. Slavíme demokracii a připomínáme si tragédie dvojího násilí na studentech. Dvě totalitní moci dvakrát ničily elity národa. První demonstraci studentů proti okupační fašistické moci jsem nezažila, té druhé, proti komunistické zvůli, jsem se účastnila. Kdyby mi někdo tenkrát řekl, že za devětadvacet let se bude premiér bát lidí a půjde položit věnec v noci, nevěřila bych. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že budeme mít prezidenta, který místo ve veřejnoprávní televizi raději promlouvá v poněkud bizarní komerční s jistotou, že ho sleduje hrstka jeho věrných, nevěřila bych. Kdyby mi někdo řekl, že ve vedení sněmovny bude xenofob a politický byznysmen, měla bych ho za škarohlída. Kdyby mi někdo řekl, že se komunisté budou podílet na vládě, podezírala bych ho ze zapšklosti. To všechno tu nyní máme a také hon na intelekt vedený z Hradu. Vybavuju si podobnost z třicátých let a je mi úzko. Jakmile jde stát proti inteligenci, hrozí totalitarismus