Blog Oliny Táborské

Neprosadil se tu Děda Mráz ani Santa Klaus a jsme na svého Ježíška hrdí. To je ale asi vše, co se dá kolem Vánoc uhájit. S přibývajícími členy má jejich ráz v každé rodině jinou podobu. Vezmu to od svého dětství. Tak především byl 24. prosinec prožívaný čtyřmi dětmi na vesnici nejtajuplnější a nejkrásnější den v roce. Nevím, zda opravdu každý rok padal sníh, v mých vzpomínkách jo. A byla to čistá romantika. Co se vám vybaví ze Štědrovečerního dne jako první?  Mně stromek ozdobený hvězdičkami z korálků a "alternativní" kolekcí  z čokolády ze ztuženého tuku, kakaa a cukru. Každý den jsem si „nenápadně“ jednu utrhla, totéž dělali sourozenci, na Tři krále, kdy se stromek odstrojoval, jsem byli odhaleni. Prozradily nás háčky s kousky různobarevného staniolu.  Dnes bych takovou pochutinu nedala do pusy. Někdy se šlo na půlnoční, ale já už myslela jen na to, jak si s knížkami zalezu někam, kde mě nebude vidět. Jaká výhoda, že nás bylo tolik, každý dostal svoji a já mě

Nevím, kdy v historii (a   zdali) neplatilo, že se lidé dělí na ty, jimž matematika jde nebo nejde. Kdyby se z ní povinně maturovalo za mého mládí, nemám dodnes vzdělání. Nikdy bych se nedostala na vysokou a nedělala práci, která mě živí dodnes. Kdoví, kde bych skončila, možná by ze mne byla špatná účetní se střední ekonomickou, kde byl úžasný učitel matematiky. "Dám ti trojku, vím, že chceš být novinářka, tak ti nebudu kazit vysvědčení, ale zapřísahám tě, nikdy neber práci, kde bys matematiku potřebovala," řekl laskavě a já a na něj s láskou dodnes vzpomínám. Mně prostě šly humanistické předměty, spolužák Vladimír zase exceloval v exaktních. Seděli jsme vedle sebe, já mu psala slohovky, opravovala gramatické chyby, on za mě dělal pokusy v chemii a napovídal mi v matice i fyzice. On se myslím vyučil v nějakém elektrotechnickém oboru. Po revoluci začal  vyrábět paraboly a zbohatnul. Vzpomínám na setkání spolužáků v těch letech, kdy k němu všichni vzhlíželi, protože už t

I já jsem zažila sexuální obtěžování, pokud se tak dá nazvat otravování nadřízenými, kteří neflirtovali, jak se běžně flirtuje, což je krásné a bez toho by život nestál za nic (stejně jako je fajn, že existují galantní muži a elegantní ženy). Zmiňuji se o šéfech, kteří "na to" šli z pozice své nadřízenosti. Až na dvě epizody však tyto výpady nepřekročily hranici . O jedné příhodě píšu mimochodem v Hlasu pro vraha, tak asi musela stát za to...  Nechci zlehčovat kampaň MeToo a chápu dotyčné, že dřív nenašly odvahu zveřejnit to, ale významu slova kampaň se bojím, nezřídka se totiž najdou zneužívající příživníci, příživnice. Jistě to nejsou jenom muži, kdo zneužívají svého postavení...  Téma je to ovšem nosné. Vzpomínám, jak jsem j ednou kvůli vedoucímu rubriky, který se mi začal mstít poté, co jsem ho odmítla, musela odejít z redakce. Udělat peklo ze života podřízené redaktorce jde velmi snadno, každý článek se dá napsat jinak.  Dnes si připomenu sexuální obtěžování v kon

Kalendář dnes: Dvojí svátek hrdinství studentů, protestujících proti nesvobodě za protektorátu a v listopadu 1989. Oslavujeme svobodu. No, oslavujeme... Jak kdo. Jistě opět dojde na střety s jejími odpůrci. Otázka, kdo může demonstrovat proti svobodě, nabízí jedinou odpověď – frustrovaní outsideři a oportunisté, jimž se v nesvobodě žilo lépe. Po nesvobodě však touží i lidé, kteří jsou materiálně zajištění rozhodně lépe než například před osmadvaceti lety, ale i ti, co o životě v totalitním režimu nic nevědí. Ani jedněm nedochází, že si můžou křičet a povykovat, a nic se jim nestane. Za protektorátu padaly hlavy demonstrujících, za komunistů se věznilo. Dnes nic. Tak jim přeju, ať o možnost projevu odporu bez následků nikdy nepřijdou a dovolím si citaci z mého generačního románu Hlas pro vraha, který je, jak to tak v průběhu roku, kdy tu a tam zveřejním odstavec vztahující se k dějinám, něco jako zbeletrizovaná kronika let 1948 – 2010 v příbězích zavražděné matky a pátrající

Neunikají mi hanlivé odsudky voličů SPD, komunistů a ANO a uniká mi vzápětí položená otázka – PROČ? a následná analýza situace, která by logicky vyústila v pochopení. Neodsuzuju ty, kdo volí komunisty, protože tu bezmála třicet let žijeme ve schizofrenii, kdy je tato nedemokratická strana součástí demokratických institucí Poslanecké sněmovny a Senátu. Jednou se vládnoucím stranám spolupráce s nimi hodí, jindy ne.   Když svého času zvedali komunisté ruce při volbě prezidenta, byli žádoucí, pak zase nežádoucí. Jak se v tom má člověk, který politiku nesleduje, vyznat? Neexistuje objektivní názor na jejich účast ve volebním klání, protože se s nimi od počátku 90. let počítá jako s těmi, kdo jsou trpěni a využíváni. Nebylo dost odvahy, ani se nehodilo zakázat je, přesto, že prohlašujeme jejich režim za zločinecký. Nepřestávám se dodnes divit, proč naši politici nedokázali to, co jejich kolegové na Slovensku. Stejně tak jsem nezaznamenala objektivní diskusi o straně vůdcovského typu,