Blog Oliny Táborské

Když jsem před napsáním románu Hlas pro vraha zjišťovala v archivu StB, jací grázlové získávali po válce pozice - čím větší zločinec, tím rychlejší výstup na funkcionářský vrchol - těšilo mě, že už je to pryč. Uplynulo několik let a je to tady zpátky... Navzdory tomu, že mnozí z nás ještě pamatují, kam vede vláda omezenců.   Část společnosti  začíná být agresivní a podpora myšlenkového a nezřídka i fyzického násilí  vůči menšinovým názorům jde shora.  Přibývá excesů.  Tím nejhrozivějším je ústup komunistům, od nichž se očekává podpora vlády. To je prostě dno, na němž se toleruje i lhaní poslance Filipa před kamerami české televize. Tvrdil, že sociálně-demokratický kandidát na post ministra zahraničí M. Poche v Evropském parlamentu hlasoval tak,  jak nehlasoval . Že je podstata úplně někde jinde? Koho zajímá, že se v podhoubí skrývá touha po pomstě všech, kdo volili jinak,  než volit měli. Víme to a není nám to nic platné. Totalitně smýšlející politici plíživě anektují pros

Ne, nestydím se za ty slzy. Slzy smíchu i dojetí. Stálo to za to. Kamarádka mě pozvala do divadla ABC na veřejnou generálku představení Tančírna. „Máš kapesník?“ zeptala se, když jsme pohodlně usedly v desáté řadě (skvělá sedadla mimochodem  J ). „Jasně že mám, proč se ptáš?“ „Budeš ho potřebovat,“ odpověděla Přemýšlet, k čemu, už nebyl čas, pomyslně jsem se ocitla na jevišti s tanečníky a hudebníky. Tanec je vášeň. I moje. Pomyslně jsem si podupávala (jednou jsem se neudržela a prožívala koncert v divadle Archa nepomyslně. Sousedka mi vysvětlila, jak je to neslušné, dávám si tudíž pozor).  Naladěná v rytmu tance dvacátých let dvacátého století jsem si v ABC poskakovala v radosti nad vznikem republiky... Podívala jsem se na kamarádku s otazníkem v očích. „Brzy, uvidíš,“ řekla. Vtom to na jevišti zadunělo a já už věděla, co přijde.  Ještě okamžik a... Nebyla jsem jediná, kdo muchlal zmáčený kapesník v ruce. Ještě že jsem měla v tašce celý balíček papírových.   "Za

Promiňte, že se chci dnes pobavit zážitky zdánlivě malichernými, někdy k vzteku, ale v jádru směšnými. K návštěvám kaváren patří i zastaveníčko na toaletě. Můj problém začíná. Pokud není na dveřích zřetelně ŽENY – MUŽI, tápu. Před vtipnými nápisy v podobě obrázků, náznaků, mnohdy cílených na lidi s vyšším IQ, než mám já, ztrácím sebevědomíobzvlášť když někdy otevřu opačné dveře než mám...  Když dobudu hrad, neraduju se, vím, že mě čeká další souboj. Hledání splachovadla třeba. Člověk se pořádně rozhlédne, zmáčkne tohle a tamto, až se trefí. Pak si jde ovšem mýt ruce. Úspěch napoprvé navrhuju na medaili. Tak předně jde o správné použití dávkovače mýdla. Buď je naplněn, nebo není. Buď má páčku, nebo nemá. Buď spustí, jen co mu nabídnu své ruce, nebo nespustí. Vždy je to pokus - omyl a vždy je mi to trapné. A teď voda! Spustí dnes díky fotobuňce, anebo ne? Mávám rukama, dělám, to co dámy... Jak to, že jim teče a mně ne? Nikdy ten pohyb rukou nezvládnu na první dobrou. Pak při