Blog Oliny Táborské

Nastoupily jsme do tramvaje zároveň. Ona očividně dáma z ciziny. Šperky, zajímavé oblečení, účes. Hádala jsem jí 70 let, i když dělala mladší dojem. Sedla si na čtyřku, já přes uličku, takže jsem neviděla plechovku od nápoje pohozenou na sedadle naproti ní. Ji to pohoršilo a spustila česky, jak jsme tady zaostalí. To by se ve Švýcarsku nemohlo stát. Jsme prasata. Nikdo nereagoval, ona se však už rozjela. Jak jsme mohli volit Hamáčka – cituji. Pak si začala hrát na Libuši. ČR čekají strašné časy. A proč jsme neodsoudili Sobotku za privatizaci OKD. Snažila jsem se vysvětlit jí, že privatizovala vláda... „Ale na Aeronetu píší...“ „Paní, to je proruský web, zrovna o tom čtu v Respektu,"ukazuju jí článek. „Respekt“, prskla pohrdavě, ba až nenávistně. Byl to ode mne chapý pokus poučit ji, že Aeronet a Parlamentní listy ((PL) jsou neobjektivní média, obzvlášť když mě ani nenechala domluvit a dodala, že ještě čte - PL. Pro změnu jsem vytřeštila oči já. Byla parád

Zajímala by mě statistika, jakou nikdy nikdo nenabídl. Týkala by se všech matek na světě. Otázka by zněla: Je víc těch, které se z mateřství radují, anebo těch, co trpí? Kdo sleduje dění ve světě, asi si odpoví sám. I já se přikláním k odpovědi B.    Všechny mámy mají stejné přání - aby byl jejich potomek šťastný. Všechny mámy (až na výjimky) zažily okamžik absolutního štěstí po porodu. Ještě že tak - jsou to mnohdy momenty, z nichž musejí čerpat po celý život, v němž dominuje zodpovědnost za člověka, kterého přivedly na svět. Už nikdy nebudou svobodné. Už nikdy nebudou myslet jen na sebe. (Nechci tyto pocity upírat mužům, ale dnes je Den matek, tak vzdávám hold jen nám, ženám). Netroufám si tvrdit, že majetné matky jsou šťastnější než ty chudé. Myslím, že mateřská láska je zcela jiná kategorie, k níž patří i zoufalství mámy, jejíž dítě onemocní, jde do války, nedokáže unést tíhu života. Zoufalství, kdy matky zjistí, že své syny   a dcery neochrání, si nevybírá sociální skupi

V Plzni oslavy osvobození ve velkém, my slavili na Boleváku - i u kávy. U mě rutinní zakončení jakékoli cesty, což zatím nikdy nevadilo komukoli, kdo jde se mnou. Témata různá. Krásný byl ten sváteční 8. květen. Kochali jsme se krajinou kolem rybníka, snahami ekologů jej vyčistit a zpříjemnit lidem i rybám, nezáludně záviděli přátelům, jejichž byt se už začíná rýsovat v novostavbách takřka u vody. Mluvilo se i o svobodě. Taková samozřejmost, že... Nikdo se o ni nebojí, ačkoli se důvody nabízejí stále častěji s tím, jak přibývá zkorumpovaných politiků, za které mluví lobbisté. Vlastně opačně - politici mluví jakoby jejich ústy. Jedná se o politiky vděčné, splácející dluhy. Mají jiné priority než jejich voliči. Jak to, že to voliči nepoznají? Tak...   Někteří to poznají, ale zatím jsou vždy v menšině... Takový menšinový volič se ani nemusí moc namáhat, aby rozeznal, kdo hýbe politikovými ústy, kdo spoléhá právě na posluchače, nevnímajícího nuance, neslyšícího nevyslov

Tato úvaha vznikla při posezení nad zmrzlinou v kavárně na zámku Kozel. Výlet do krásné přírody a mnoho líbezných podnětů k radosti ze  života jsem zakončila článkem, který vyšel v týdeníku Školství 2. května. Dobrá zpráva je, že od září budou studenti a důchodci jezdit jen za čtvrtinu jízdného. Špatná, že se tak stane na úkor peněz určených do školství. Koho hned napadne zvýšení platů pedagogů a pocítí osten závisti, nevole či nudy z omletého tématu posledních měsíců, ať se zklidní. Výplaty pedagogů jsou skutečně podměrečné, takže bych v tomto ohledu zarazila všechny diskuse a jednoduše jim přidala. Je z čeho brát. Třeba z peněz, určených na populistické dotace, jimiž se politici snaží zalíbit svým voličům, nebo na neefektivní reklamní akce typu Jezte více kaprů a podobné nesmysly. Kdo má ryby rád, jí je, kdo ne, neosloví ho stupidní kampaň za nemalé peníze, které inkasují agentury, jež ji produkují. Financování školství neznamená jen výplatu pedagogů, ale také dostatek na