Přeskočit na hlavní obsah

Jsem přece vlastenka :D



Nastoupily jsme do tramvaje zároveň. Ona očividně dáma z ciziny. Šperky, zajímavé oblečení, účes. Hádala jsem jí 70 let, i když dělala mladší dojem. Sedla si na čtyřku, já přes uličku, takže jsem neviděla plechovku od nápoje pohozenou na sedadle naproti ní. Ji to pohoršilo a spustila česky, jak jsme tady zaostalí. To by se ve Švýcarsku nemohlo stát. Jsme prasata.
Nikdo nereagoval, ona se však už rozjela. Jak jsme mohli volit Hamáčka – cituji. Pak si začala hrát na Libuši. ČR čekají strašné časy. A proč jsme neodsoudili Sobotku za privatizaci OKD. Snažila jsem se vysvětlit jí, že privatizovala vláda...
„Ale na Aeronetu píší...“
„Paní, to je proruský web, zrovna o tom čtu v Respektu,"ukazuju jí článek.
„Respekt“, prskla pohrdavě, ba až nenávistně. Byl to ode mne chapý pokus poučit ji, že Aeronet a Parlamentní listy ((PL) jsou neobjektivní média, obzvlášť když mě ani nenechala domluvit a dodala, že ještě čte - PL. Pro změnu jsem vytřeštila oči já.
Byla parádně napružená, pořád mlela o tom, jak jsme tady hloupí, tak jsem to nevydržela.
 „Kdyby tu nebyl čtyřicet let totáč, možná bychom si tu žili jako vy ve Švýcarsku.“ Vtom jsem si vzpomnělaje, jak mě nedávno pobavila kosmopolitní kamarádka, která odmítla práci v Zürychu. "Oli, je to tam  tak sterilní! Představ si, že tam ani kontejnery nesmrdí!," snažila se připodobnit mi prostředí. "Žádné dobrodružství, vše tak předvídatelné... Po pár dnech jsem umírala nudou.“
Vzpomínka mě pobavila, paní ovšem trhla hlavou. Asi myslela, že se směju jí.
Při výstupu jsem vzala plechovku a vhodila ji do koše na stanici.
Jasně, leccos tu není, jak by mělo být, ale na to, že nám tady skoro půl století vládli komunisté, zvládáme.
Mimochodem, sotva jsem před touto ženou informovanou trolly zmínila komunisty, nenechala mě domluvit. Sice by mě zajímalo, zda před nimi emigrovala, nebo se tam vdala, ale raději budu v tomto ohledu nepoučená. Jo, a pobavilo mě, jaká jsem vlastenka, ani jsem netušila, většinou říkám, že jsem národosti světové. 
Mimochodem, zajímalo by mě, proč jí tak vadil Hamáček. Myslím, že jsou tu jiní a mnohem, mnohem nebezpečnější politici. Asi na to nepřijdu, leda bych začala číst to co ona. Tak to budu raději dál nepoučená.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Perfect day

  Tak se i druhý díl série knih Jak to vidí Ivanka Adamcová dočkal křtu. „Dvojka“ vyšla za covidu, křest jsme musely s Ivou dvakrát odložit. Takže v sobotu 3. 12. 2022 na Novotného lávce měly knihy, my s Ivou i naše kmotry moc příjemný den.  Snad si to říkají i hosté, kteří zaplnili sál. Loučení bylo večer těžké, nikomu se nechtělo odcházet. Křtily: Terapeutka, hudebnice, autorka mnoha CD, Pavla Štěpničková, která poprvé rozezpívala plný sál. Podruhé se to povedlo hlasovému improvizátorovi Patriku Kee. Klára Issová nás čtením jedné z mých povídek z „trojky“ tak rozesmála, že jsme se i  na pódiu smíchy dusily. Jak se říká, užila jsem si svých pět minut slávy, ale kdo mě zná, ví, že raději sedím za počítačem. Někdo umí mluvit na jevišti, někdo zpívat a hrát, já raději píšu. A Iva? Jak jsme se včera přesvědčili, umí nejen mluvit, ale i zpívat. Patrik Kee jí při svém vystoupení předal mikrofon a my nestačili údivem valit oči. Protože mám ráda jazz, řekla bych to jeho slangem - Iva br

Bolševik v nás

Poznamenal nás, nečekala jsem, jak moc se obrovské části společnosti komunismus vepsal do krve. Celých dvaatřicet let od pádu komunismu určité voličské množině, ale potažmo ani nám, neb jsme s tím dosud nic neudělali, nevadí, že se do vrcholné politiky stále dostávají  PŘESVĚDČENÍ  komunističtí šíbři různého ražení a morálky.  Nevadí, že jsme sice komunistický režim vyhlásili za zločinný, ale dovolili komunistům, aby si udrželi stranu,  hlasovali ve volbě prvního, druhého a třetího i čtvrtého v jednom prezidenta. V předešlé vládě dokonce diktovali vládě, byť v ní přímo nebyli. Nevadí, že se tu nerespektují zákony, že se tu nedrží slovo, sliby, neplatí dohody. Však co, jsme na to zvyklí. Nevadí, že se současný prezident, ač se rád od komunismu distancuje, chová jako vysoce postavený komouš - podváděl v kampani, lhal a lže a lže. A lže. Není prezidentem „dolních deseti milionů“, nevyhodil kancléře, který nezískal prověrku, ač nám to slíbil, stručněji neuděl nic, aby nás přesvědčil, že je