Blog Oliny Táborské

A pláče hodně – každý den někde někdo. Dnes třeba rodiny zabitých českých vojáků v Afghánistánu a rodiny 298 mrtvých, kteří byli v letadle sestřeleném nad Ukrajinou. Pláčou také pozůstalí po obětech izraelsko-palestinského konfliktu. Zprávy z bojišť tvoří kulisu našich snídaní a večeří a nám všem se chce plakat taky. Dějí se strašné věci – soudíc ze zpravodajství. Nemůžu se ani utěšovat, že žiju v zemi, kde se válčí jenom slovně či virtuálně anebo místně a v malém – aspoň ve srovnání se zmíněnými ohnisky.Těch 154 Nizozemců, 4 Belgičané, Kanaďan, Novozélanďan, 3 Filipínci, 12 Indonésanů, 43 Malajců, 9 Britů, 4 Němci a další zatím neznámí cestující malajsijského boeingu si to také mysleli. Letěli pracovně, s mírovými úmysly... Už si nemůžou myslet nic, protože se pár jedinců na kousíčku planety rozhodlo porvat se... Přitom se tahle rvačka obětí letecké katastrofy vůbec netýká.  Jsem už dost stará, abych si brala osobně to, na co nemám páky. Naučila jsem se to i díky profesi. „

Mateřská je fajn. Říká se jí dovolená. S tou má ale tento pobyt doma společné jen jedno - maminka nemusí vstávat do práce. Vstávat však musí, dokonce časněji. Krmit je třeba podle potřeb mimina. Je fakt, že se může za chvíli vrátit (na chvíli) do postele, pokud si nezpovykovala muže tak, že mu musí vychystávat. Ale i on odejde do práce a žena má pro sebe celé teritorium domácnosti. Jak si to udělá, tak... Pokud je dítě zdravé. Pokud nemá ještě jedno. Pokud si to jedno nebo dvě nerozmazlí. Pokud ji nechodí kontrolovat vlastní matka nebo tchyně. Pokud není přezodpovědná. Pokud se má ráda a ví, že nic není tak důležité, jako její psychická pohoda. Ta je nutná, aby byla dost silná na povinnosti, které zbudou, vyloučíme-li všechna zmíněná i další "pokud". Ty je nutné plnit vlastně také podle harmonogramu. Jak v práci. Skoro žádný rozdíl, jen v tom pomyslném diáři stojí zaznamenáno něco jiného - krmení, přebalování, praní ev. namáčení a praní, procházka, nákup, vaření, krmení, p

Ubytovali jsme se nedaleko chrámu Haghia Sophia. V nepředraženém hotýlku jsme měli všechno, co je potřeba – pohodlnou postel, klimatizaci, minibalkonek a snídani. To nám stačilo. Každý den jsme vyráželi vybaveni mapou, fotoaparátem, kamerou a tureckými lirami. Plán byl jasný – chodit po místech nám důvěrně známých z knihy. Někdy jsme viděli realitu úplně jinak, než jaká byla představa, ale o to se stalo naše putováné napínavější. Také jsme zkoumali, zda je Istanbul skutečně melancholický, jak to krásně Pamuk popisuje, a číhali jsme, zda se projeví jím zmíněná nálada hüzün, což je turecké slovo označující právě melancholii. Kapitola v knize nás fascionovala natolik, že jsme se chtěli vcítit podobně jako při četbě. A tak jsme čekali na večerní západ slunce, v němž jsme – podle toho, kde jsme zrovna byli - s nadšením sledovali dění na vodě, na protějším břehu, anebo ve starých čtvrtích, a snažili se vnímat to podobně jako on. Pro nás mělo tohle město samozřejmě zcela jiné kouzlo na

Už se tomu směju, dřív jsem jen nechápavě kroutila hlavou, proč to některým lidem tak vadí. Když si můžu vybrat, zda potravinu bez zbytečné chemie, dám jí přednost. Tak třeba slanina. Čtu v obchodě složení o pěti řádcích a mimoděk se zeptám prodavačky, zda nemají nějakou, kde je jen sůl a špek. „Já za to nemůžu!“ mračí se a  ladí bojovně. „Však vás z ničeho neobviňuju, jen se ptám. Vy to tu přece balíte, kdo jiný by měl vědět, zda nemáte něco, co by mi víc vyhovovalo? Nechci slaninu s pěti řádky éček, to je celé.“ „Nemáme!“ nafrní se. No nic, počkám si na farmářský trh, však jednou v týdnu je u nás na sídlišti, jednou na Andělu, o nic nejde a dnes to holt bude bez slaniny. Jen nechápu tu její nepřátelskou neloajalitu. Cestou domů se mi vybavila vzpomínka na návštěvu u milých lidí, kterým doslova vadí můj postoj ke zbytečné chemii v jídle. Jak škodolibě mě zvali k televizi, kde nějaká redaktorka papouškovala zástupce řetězců, jak je bio vlastně škodlivé a jak je dokázáno,

V souvislosti s tragédií čtyř rodin padlých vojáků v Afhánistánu jsem zas o něco víc přesvědčena, že každý, kdo si troufá rozhodovat o misích vojáků kdekoli, by se měl upsat, že v první řadě tam pošle své dítě. Zástupci veřejnosti ve všech zemích by mu měli před předáním funkce dát otázku, zda je ochoten to udělat. Taky by mě zajímalo, co by se dělo, kdyby se dejme tomu u nás nikdo nepřihlásil dobrovolně. Vzpomněla jsem si na hrůzu, kterou jsme prožili s kamarádkou, ruskou  lékařkou v roce 1978 - kdy nám řekla, že bude asi vyslaná s okupantskými sovětskými vojsky do Afghánistánu. Celé tři týdny do rozhodnutí jsme "nežili" a kdo to nezažil, neví, jaké to je. Je to strašné. Na den, kdy nám sdělila, že nemusí, nikdy nezapomenu. Od té doby nemůžu přijmout fakt, že si politici dovolí rozhodovat o osudech lidí - vždycky z mocenských a prospěchářských důvodů.  Napadá mě jediné řešení, jak to akceptovat : Ať jdou příkladem. To se netýká jen expedice mladých mužů do válek, ale

Nabíráme je postupně. Mají velkou zásluhu na pestrosti našeho života. Přátelé. Jedni s námi jdou od dětství, jiní se objeví v období přípravy na profesi a  během hledání se. Další přibudou společně s partnerem, později s dětmi a najednou jich máte tolik, že si řeknete – už přece nemůžu nikoho pojmout, nevejde se. Ale vejde – nejde o množství, jde o kvalitu.  Na rozhovor se Zapálenou kuchařkou Lenkou jsem se chystala už nějaký čas, její série kuchařek Což takhle dát si... mě „dostávala“. V době, kdy vydala poslední z řady oceněné světovým Oscarem, a také v době, kdy jsem se chystala odejít ze všech redakcí a psát si už jen to, co chci, jsme se sešly. Rozhovor vyšel v příloze Práva Styl pro ženy. Bude tomu asi pět let. Přesně tak dlouho jsme kamarádky. Nevím, co z toho má ona, já se z toho mám! Patřím do řady jejích ochutnávaček a ochutnávačů. Stála jsem za ta léta u zrodu mnoha receptů a jednou pronesla: „Lenko, kdybych byla chlap, dostala bys mě na své kulinární výtvory...“ Vždy

Máte ve své blízkosti člověka, z něhož se vám dělá zle, aniž by vám vědomě ubližoval? Neokradl vás, nezmlátil, nenadává ani nekřičí, dokonce tvrdí, že vás má rád, a vy přesto nestojíte o jeho společnost, protože vás unavuje? Pak je to váš citový upír a vy si od něj nic nemusíte nechat líbit. Když vidí Leona na displeji mobilu číslo kamarádky Petry, ztěžkne jí žaludek a váhá - vzít, nebo nevzít hovor? Nakonec vezme, ještě se nedostala do fáze, kdy by dokázala Petřino volání ignorovat. Znají se dlouho a bylo jim fajn do té doby, než si Petřin manžel našel jinou. Od té doby, trvá to už rok a půl, má Leona z kamarádky divný pocit. „Po každém hovoru s ní, i telefonickém, strašně zeslábnu. Nějaký čas trvalo, než jsem si uvědomila, že ty pocity oslabení má na svědomí Petra,“ přiznává Lea a pokračuje: „Jednou jsme se kvůli něčemu pohádaly a asi půl roku jsme nekomunikovaly. Tehdy jsem se cítila skvěle. Byla jsem čilá a dobře spala. Pak jsme obnovily kamarádství a od té doby je mi z Petry