A pláče hodně – každý den někde někdo. Dnes třeba rodiny zabitých českých vojáků v Afghánistánu a rodiny 298 mrtvých, kteří byli v letadle sestřeleném nad Ukrajinou. Pláčou také pozůstalí po obětech izraelsko-palestinského konfliktu. Zprávy z bojišť tvoří kulisu našich snídaní a večeří a nám všem se chce plakat taky. Dějí se strašné věci – soudíc ze zpravodajství. Nemůžu se ani utěšovat, že žiju v zemi, kde se válčí jenom slovně či virtuálně anebo místně a v malém – aspoň ve srovnání se zmíněnými ohnisky.Těch 154 Nizozemců, 4 Belgičané, Kanaďan, Novozélanďan, 3 Filipínci, 12 Indonésanů, 43 Malajců, 9 Britů, 4 Němci a další zatím neznámí cestující malajsijského boeingu si to také mysleli. Letěli pracovně, s mírovými úmysly... Už si nemůžou myslet nic, protože se pár jedinců na kousíčku planety rozhodlo porvat se... Přitom se tahle rvačka obětí letecké katastrofy vůbec netýká. Jsem už dost stará, abych si brala osobně to, na co nemám páky. Naučila jsem se to i díky profesi. „
Píšu ráda, píšu celý život. Psaním si pokládám otázky a hledám odpovědi. Psaní je můj svět.