Jak poznáme, že jsme šťastní a vždycky jsme byli? Kupodivu to lze prokouknout v okamžiku, kdy o něco, na čem nám záleželo, přicházíme. Příklad? Tak třeba nám dojde, že opravdu nemáme na lepší, větší, luxusnější bydlení. Nebo že skutečně nebudeme mít děti... takového partnera, o jakém sníme... Ještě výraznějším příkladem je nefunkční vztah. Léta v něm mnohdy setrváváme jen kvůli pocitu, že jistota, byť mizerná, je lepší než nejistota. Ve společnosti je IN nebýt sám, spíše nepřiznat se k tomu. Setrváváním na mizerném statusu quo žijeme velmi nekomfortně. Energie nás táhnou dozadu, přitom chceme dopředu. Představa konce nás stále děsí. Tělo nevydrží napětí a frustraci, jejichž podstatou je rozdíl v tom, co si přejeme a co žijeme. V 90. letech jsem četla o karmě od Alexandra Svijaše. Nejvíc mi utkvělo v hlavě, že přijde varování, nebudu-li žít v souladu těla a duše. A že když nepochopím, vystřídá je vážnější varování, onemocnění. Jestliže ani to se mnou nehne, sta
Píšu ráda, píšu celý život. Psaním si pokládám otázky a hledám odpovědi. Psaní je můj svět.