Nemoci vznikají v hlavě, léčení však přichází od srdce

Jak poznáme, že jsme šťastní a vždycky jsme byli? Kupodivu to lze prokouknout v okamžiku, kdy o něco, na čem nám záleželo, přicházíme. Příklad? Tak třeba nám dojde, že opravdu nemáme na lepší, větší, luxusnější bydlení. Nebo že skutečně nebudeme mít děti... takového partnera, o jakém sníme... Ještě výraznějším příkladem je nefunkční vztah. Léta v něm mnohdy setrváváme jen kvůli pocitu, že jistota, byť mizerná, je lepší než nejistota. 

Ve společnosti je IN nebýt sám, spíše nepřiznat se k tomu. Setrváváním na mizerném statusu quo žijeme velmi nekomfortně. Energie nás táhnou dozadu, přitom chceme dopředu. Představa konce nás stále děsí. Tělo nevydrží napětí a frustraci, jejichž podstatou je rozdíl v tom, co si přejeme a co žijeme.

V 90. letech jsem četla o karmě od Alexandra Svijaše. Nejvíc mi utkvělo v hlavě, že přijde varování, nebudu-li žít v souladu těla a duše. A  že když nepochopím, vystřídá je vážnější varování, onemocnění. Jestliže ani to se mnou nehne, stane se mi úraz... Opět nic? Tak vážně onemocním. To už prý spousta lidí opravdu zpozorní a začne měnit. Někdo méně, jiný více, další z gruntu.

Změna, jaká nastane, dokážeme-li nemoc přijmout, pokojně se léčit a mít trpělivost, nám zakrátko otevře oči a my vidíme, že přišla, aby nám něco dala, ne vzala.

Tím darem je příležitost získat odstup a nový pohled na realitu. Začíná defilé toho, co je pro nás důležité. Co v něm chybí a my tím žili, patří minulosti.  Zjistíme také, kterým lidem na nás záleží, a třeba nám dojde, že jsme jim nevěnovali tolik pozornosti jako těm, na nichž jsme nesmyslně lpěli. Může jít jen o pozornost v mysli, je neuvěřitelné, kolik osobní kapacity nám odebírala.

Vlastně se přestaneme divit tomu, že jsme onemocněli. Lpění na něčem, co nemáme mít, je fakt sžíravé.

Pokud tohle dokážeme, začíná léčení. O tom mluví a píší erudovaní, známí, slavní. Stokrát jsme je četli, slyšeli, viděli, stokrát jako by nás dopad jejich učení míjel. Proto se musí stát něco zásadního, abychom pochopili, že naše nemoci vznikají v hlavě, léčení však přichází od srdce. Jen díky tomu jsme najednou schopní nahlédnout, jak jsme vždycky byli šťastní, jen jsme to pro balast, jehož nás zbavil až získaný odstup, nemohli nahlédnout. Toto prozření společně s úlevou, že jsme za sebou dokázali nechat nepotřebné, vyšumělé, nefunkční... nám poskytne takovou úlevu, že se vlastně začne tělo regenerovat. Napsané to vypadá jednoduše, že... No, ono to vlastně jednoduché je, složitá je cesta k tomuto poznání.