Přeskočit na hlavní obsah

Je to na nás

V souvislosti s panoptikem, jež nám předvádí pár politických leadrů, se skoro vytrácí podstata krize, která rozhodně nekončí výměnou jednoho ministra.
Když jsem dnes poslouchala na Plusu rozhovor s prezidentovým mluvčím, pochopila jsem pociťovanou marnost. Mlel a mlel, zcela bez ochoty něco říct doopravdy. Něco, čím by třeba zaujal pozornost oponentů. Ani se o to nesnaží, ví, že ho neberou, a tak osvěcuje osvícené a podněcuje je k nenávisti vůči všem, kdo názory instituce, kterou zastupuje, nesdílejí.
Dnes dostali oddaní poddaní pořádnou kost v podobě amnestie dvojnásobného vraha s pověstí hodně na hraně. Vrhli se na ni i někteří "novináři" - neřeší, že bulvární zpravodajství, silně kořeněné ingrediencemi senzací, vlastně s pořádnou novinařinou nemá nic společného. Poskytují pouze pobavení... Poněkud morbidní, řekla bych. Kdybychom tady měli všeobecně jasno, co je a není OK, stačila by zpráva o udělení milosti prezidentem tomu či onomou plus dvě, tři věty zdůvodnění.
Ovšem vzhledem k poněkud plytkému vnímání smyslu života  je z toho estráda, která zastiňuje spoustu zásadnějších informací.
Pro ty, kdo tuto podbízivost vnímají s obavami z šířícího se pachu žumpy, do níž se vejde víc a víc naschválů, a také pro ty, kdo mají chuť utéct od toho všeho, mám jediné povzbuzení. Jsou jím slova ruského opozičního bloggera a bojovníka proti korupci Alexeje Navalného:
"Každý z nás má tu nejmocnější a zároveň jedinou potřebnou zbraň - vědomí své vlastní hodnoty."
Mně se to líbí.
S gustem čtu knížku, kde jsem citát našla. Marc Bennets ji nazval: Zničím jim život. Podtitulek: Putinova válka s opozicí. (Vydal Vyšehrad).
Komu že má být zničený život? Drzým demonstrantům, kteří zkazili Putinovi den, kdy se stal poprvé prezidentem. Za to, že si to patřičně neužil, se rozhodl s opozicí bojovat...
Koukám, je to hodně příhodné čtení  a rozhodně mi nepřistálo v knihovně náhodou.
Štítky:

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat
Okomentovat
Další informace

Perfect day

  Tak se i druhý díl série knih Jak to vidí Ivanka Adamcová dočkal křtu. „Dvojka“ vyšla za covidu, křest jsme musely s Ivou dvakrát odložit. Takže v sobotu 3. 12. 2022 na Novotného lávce měly knihy, my s Ivou i naše kmotry moc příjemný den.  Snad si to říkají i hosté, kteří zaplnili sál. Loučení bylo večer těžké, nikomu se nechtělo odcházet. Křtily: Terapeutka, hudebnice, autorka mnoha CD, Pavla Štěpničková, která poprvé rozezpívala plný sál. Podruhé se to povedlo hlasovému improvizátorovi Patriku Kee. Klára Issová nás čtením jedné z mých povídek z „trojky“ tak rozesmála, že jsme se i  na pódiu smíchy dusily. Jak se říká, užila jsem si svých pět minut slávy, ale kdo mě zná, ví, že raději sedím za počítačem. Někdo umí mluvit na jevišti, někdo zpívat a hrát, já raději píšu. A Iva? Jak jsme se včera přesvědčili, umí nejen mluvit, ale i zpívat. Patrik Kee jí při svém vystoupení předal mikrofon a my nestačili údivem valit oči. Protože mám ráda jazz, řekla bych to jeho slangem - Iva br
Okomentovat
Další informace

Bolševik v nás

Poznamenal nás, nečekala jsem, jak moc se obrovské části společnosti komunismus vepsal do krve. Celých dvaatřicet let od pádu komunismu určité voličské množině, ale potažmo ani nám, neb jsme s tím dosud nic neudělali, nevadí, že se do vrcholné politiky stále dostávají  PŘESVĚDČENÍ  komunističtí šíbři různého ražení a morálky.  Nevadí, že jsme sice komunistický režim vyhlásili za zločinný, ale dovolili komunistům, aby si udrželi stranu,  hlasovali ve volbě prvního, druhého a třetího i čtvrtého v jednom prezidenta. V předešlé vládě dokonce diktovali vládě, byť v ní přímo nebyli. Nevadí, že se tu nerespektují zákony, že se tu nedrží slovo, sliby, neplatí dohody. Však co, jsme na to zvyklí. Nevadí, že se současný prezident, ač se rád od komunismu distancuje, chová jako vysoce postavený komouš - podváděl v kampani, lhal a lže a lže. A lže. Není prezidentem „dolních deseti milionů“, nevyhodil kancléře, který nezískal prověrku, ač nám to slíbil, stručněji neuděl nic, aby nás přesvědčil, že je
Okomentovat
Další informace