Blog Oliny Táborské

Včera jsem si jen tak na odlehčení napsala sloupek o zálibě ve špionážních románech a dnes mám k dispozici desítky tipů na další tituly v žánru. Spoustu z nich mám v knihovně, ale už jsem na ně zapomněla, tak jsem šla pohledat Istanbul, křižovatku cest od Josefa Kanona, zatím nečtenou, koupenou před... kolika lety? Anebo Ministerstvo strachu od Grahama Greena, díky za připomenutí, ráda si přečtu znovu, už ji vyndávám ze zasutého místa... Afgnánec od Forsytha, také mám... Tak se tu blaženě rozplývám nad doporučujícími seznamy, ale zarazila mě sebekritická poznámka: "Vím, že je to brak, ale..." Proč se omlouvat za něco, co mě baví a nikomu tím neškodím, nechápu. Není to poprvé, kdy se s červenáním za něco, co se nepovažuje za "in" setkávám, a tady už nejde jen o nechuť být literárním snobem. Je to i o tom, že se mnohdy ve virtuálním světě prezentujeme jinak, než jací jsme v reálném... Snažíme se vypadat... O to je pak cennější sundání této masky a věřím, že kdy

"To byla v noci bouřka, viď?" Já: "Jaká bouřka?" "Ty nevíš, co se dělo v noci?" "Spala jsem." To snad není možné, kroutí nesouhlasně hlavou a brblá si: "Ona to prospala!" Byly časy, kdy bych nejen moc dobře věděla o pořádné buřině, ale i o sebemenším pohybu kohokoli po bytě. Byly časy, kdy jsem jezdila do Budějovic ke známému lékaři, léčícímu podle čínské medicíny. K této terapii jsem se odhodlala poté, kdy mi také věhlasný psycholog po třetím pokusu zjistit příčinu absence mého spaní řekl: "Paní Táborská, já si s vámi nevím rady." No, já si s jeho metodou nevěděla rady od začátku. Potřebovala jsem pomoc, ne vyplňovat Roschachův test. Byla jsem unavená po stovkách bezesných nocí a ve skrvnách v sešitě jsem opravdu neviděla nic jiného než skvrny... Dnes nacházím v různých designových motivech obrazy všeho možného, dokonce kvituju dostatek vlastní kreativity i v mramorování koupelnových dlaždic. Pokaždé si na tu marnost

Skvělá práce serveru irozhlas.cz, který se zajímal o to, jak  na zveřejnění výsledků testování kvality výrobků na českých a západních trzích zareagovalo osmnáct přistižených firem.  https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/jak-vyrobci-vysvetluji-dvoji-kvalitu-potravin-odlisna-kultura-piti-kavy-i_1708161713_mos Napadlo mě, jak bychom i my mohli vycházet vstříc návštěvníkům ze zemí, v nichž arogantní výrobci potravin sídlí. Se stejnou ohleduplností vůči specifickým chutím turistů bychom mohli začít v restauracích nabízet Němcům ke svíčkové místo knedlíků špecle, Nizozemcům hutspot (šťouchané brambory s mrkví a cibulí), Američanům zase sladkou housku nebo chipsy a Britům puding. Jihočeský Budvar by rovněž mohl sem tam něco přidat do receptur pro dotyčné země, jistě by se mu také vyplatilo zřídit si speciální linky a ušetřit na nich, kde se dá.  Odpověď na udivenou otázku – proč, by jednotliví mluvčí deklamovali úplně stejně, jak to dělají mluvčí výrobců, přistižených při manipulaci

Právě jsem absolvovala dlouhý hovor se smutnou kamarádkou, budu jí říkat Anna. Nikdy nebyla single, stalo se a ona s tím prý nedokáže žít. Vyslechla jsem ji a krotila svoji snahu radit. (To je můj ošklivý zvyk, i když vím, že není nic horšího, než nevyžádané rady). Vím, že člověk někdy potřebuje jen to ucho nebo rameno, objetí, útěchu: „Bude to dobrý, neboj...“ Tentokrát jsem se držela, ale přece jen jsem něco vytáhla z alba vzpomínek na vlastní období single. Bylo to pětileté cestování po slovenských památkách chráněných Unesco. Každý rok jsme se s Andreou zdržely v jedné oblasti a tam poznávaly podle jejího detailního itineráře. Inu, vystudovaná socioložka, všechno muselo sedět. Šlo nám to spolu, jsem přizpůsobivá bohémka. Zkusila jsem, jak na to smutná Anna zareaguje. Vida, vstřícně, tak jsem jí tu pětiletou story popsala a skončily jsme smíchem. Pracovala jsem s Andreou na jedné chodbě, znaly jsme se z porad a z koutu s kávovarem. Obě jsme zrovna prožívaly vztah bez pe

jsem udělala něco, co si dovolím oslavit až letos, protože mám konečně čas. Před rokem vyšla neobyčejná knížka. I když  jsem spokojená se spoluprací s nakladatelstvím, kde mi vyšly poslední tituly, tuhle jsem si s velkou odvahou vydala sama. Jmenuje se Jak to vidí Ivanka Adamcová - vytvořila jsem k ní webovou stránku:  http://www.jak-to-vidi-ivanka-adamcova.cz/ , kde je všechno podstatné o knize i obou autorkách. Je to dílko o životě. Jeho hrdinové jsou jedni z nás. Jsem pozorovatelka a dvaadvacet příběhů této publikace to dokazuje. Každý příběh, který Ivanka okomentovala, se opravdu stal, pozměnila jsem ale všechno, co by mohlo jakkoli poukazovat na konkrétní osoby. Hodnotu publikace ovšem netvoří pouze beletristická část, jsou to ve velké míře Ivančiny cenné komentáře. Kdo je Ivanka? Je kouč života a já si dovolím trochu nadneseně říct, že knížku lze nazvat návodem na spokojený život. Ne na šťastný život - štěstí je záležitost prchavá a nepojmenovatelná. Být spokojeným člov

... a vy doufáte, že bude svítit hodně dlouho. Jako přijde po každé noci den a po zimě jaro, probudíte se i vy po mnohadenním smutku a nestačíte se divit, jak je svět krásný. Ještě včera vám připadal nesnesitelný, bolela i myšlenka na jakoukoli jinou aktivitu než ležení a civěni do stropu. Takhle se cítí lidé trpící depresemi. Nikdy jsem nevěřila, že je to nemoc, v mém vnímání  to byla otázka vůle. Nechápala jsem, že s tím nemocní nebojují. Kamarádka před časem upadla do deprese každé jaro,  probrala se z ní až na konci léta. Většinou přišla o místo, tenkrát jsem se šéfům nedivila. Pak si našla skvělého terapeuta, svou nemoc zvládá a já už vím, jak jsem jí v myšlenkách křivdila. Tehdy jsem netušila, že budu mít ještě bližší příležitost se s touto nemocí seznámit a pochopit, že tady úsilí velkou roli nehraje. Může být pomocníčkem, ne však hlavním hybatelem návratu do života. Lidé v depresi z něj utíkají, je to jejich způsob obrany. Kamarádku mám moc ráda, je  součástí mého života

Co je normální? Podle mě všechno, co neubližuje druhým. Takže: gayové a lesbičky nikomu neubližují, spíš je ubližováno jim nekorektností. Jsou vydělováni z toho, co je nám, „normálním“ automaticky povoleno. Můžeme například adoptovat dítě, homosexuálové ne. Hrajeme si tady na rodinu, přitom se víc jak polovina manželství rozvádí a děti trpí vším, co je s rozvodem dvou rozhádaných jedinců spojeno. To je ale „normální“. Homosexuální páry a lidi ze skupiny LGBT tato společnost diskriminuje. Invektivami vůči nim nešetří ani tzv. křesťané. „Tzv“. píšu proto, že kdyby to byli skuteční křesťané věřící v Boha, nemohli by vydělovat žádnou skupinu lidstva. Věděli by, že Bůh nás stvořil takové, jací jsme. Že stvořil i homosexuály. Kdyby byli tzv. křesťané víc sečtělí, věděli by, že homosexuálové jsou mezi námi odjakživa a že mnozí z nich byli a jsou velmi prospěšnými jedinci pro společnost, ať jde namátkou třeba o umělce či vynálezce. Například matematik, Alan Turing prolomil německou