Blog Oliny Táborské

Můj věrný každodenní společník. Už pár let. Až dnes jsem se přiměla napsat o mé cestě za dobrou kávou.  Do roku 1989 jsme většinou pili turka nebo instantní kávu v domnění, že je lepší než spařená porce hrubě mletých zrn. Neměla lógr, ale nevoněla.   Já jsem si už v roce 1980 přivezla z Maďarska nádobku na vaření kávy pod tlakem se systémem na výrobu espressa, které odkapávalo do nádoby, postavené na plotně. Vy-ni-ka-jí-cí! Pokud se ke mně dostal balíček kvalitnější kávy, než Standard, jediné to značky, jež byla běžně k dostání, zažívala jsem už tenkrát kávové blaho. Na Maďarsko nedám dopustit, aspoň co se jeho kuchyně týká. Do zemí na západ od hranic jsem se dostala až v devadesátých letech. Úplně první byl zájezd do Benátek, kde jsem podruhé zjistila, jak dobrý nápoj lze z kávy připravit. Následovalo Španělsko, Chorvatsko, Maroko a co se chuti kávy týká, nikde jinde jsem lepší nepila. Ani v Turecku či v Gruzii, kde jsme pili kávu z dževy, vařenou v horkém písku... O kávě

Je to klišé, vím, vím, ale dnes se mi hodí. Ještě teď se bavím, když si vzpomenu, jak jsem se včera ztrapnila, ale vůbec mi to nevadilo.  Byla jsem na pivu s kamarádkami o generaci mladšími. Dlouholetými, aby bylo jasno. Z toho vyplývá, že si rozumíme. Že buďto jsem já mladá duchem nebo ony... Platí to první, samozřejmě. Vcelku jsem v debatě nezaostávala, až přišla řeč na idoly. Neušel mi jejich shovívavý výraz ve tvářích, když jsem poněkud zaníceněji hájila Antonia Banderasse, pro ně pravda, asi už dědka. Korunu jsem tomu nasadila, když jsem se zeptala, kdo je Eros Ramazzotti, o kterém šla řeč. "To je automobilový závodník?" ptám se. Chvíle ticha, rozpaky kamarádek a pak všeobecné veselí, jen co zjistily, že se neurazím. Směju se ještě dnes. Holky vědí, že popík jde dost mimo mě. Tu a tam je totiž zkouším nadchnout pro politiku, to je zase můj „kůň“, ale vždy si zavčasu uvědomím, že je dost témat, která máme společná. A těch je pořád dost, takže jak vidíte, p

A jaj, pár podzimních dní a já už se musím kurýrovat. Než něco zásadního provedu s imunitou, sahám po rakytníku. Mám ho osvědčený nejen z vlastní zkušenosti, ale i díky Hance Synkové, odbornici na životní styl. V předposlední knížce nazvané Všechno je dobré, má kapitolku o rakytníku a píše tam: Rakytníku si cením, že je to téměř multivitamin, který nám dala příroda. Píšu «téměř»; když se ale k rakytníkové šťávě dodají vitaminy skupiny B, může vzniknout unikátní kombinace, kdy se spojila věda s přírodou. V sirupu, příznačně pojmenovaném Ra–vit, vlastně jsou všechny potřebné vitaminy a enzymy, které tvoří speciální «zásahovou jednotku», která si poradí i s «velkým davem», tedy s nadměrným množstvím homocysteinu. To je látka, která sice do těla patří, ale nesmí jí být moc. Je-li jí moc, signalizuje to, že v těle není něco v pořádku a že máme zaděláno na civilizační choroby od únavy, cukrovky, obezity, potíží se srdíčkem či cévami přes Alzheimera až po rakovinu. Tak a ještě malé opáč

Svého času jsem hltala romány od Nelsona DeMille. Jsou napínavé, autor je veterán války ve Vietnamu, vyzná se v mezinárodní politice a píše jak Bůh. Vydávalo je nakladatelství BB Art, časem se daly koupit za 90 korun v Levných knihách. Mám je všechny a hlídám každé jeho nové dílo. I zpozorněla jsem vloni, vidíc v Neoluxoru jeho román nazvaný Hra se lvem. Vida, asi volné pokračování Hry pro lvy, říkám si a jak ten závislák beru knížku bez ostražitosti z regálu a jdu rovnou k pokladně. Ty čtyři stovky dávám na pult bez mrknutí oka, zajímalo mě jen jediné – abych se mohla už už začíst. Otevřu ji a po prvních řádcích zpozorním. Až moc povědomé... Jdu dál – ach jo, vždyť já ji mám doma, jen se jinak jmenuje a stála mě zmíněných 90 korun. Dobře mi tak, říkám si   a jdu ji vyměnit za jinou a bohužel ne od něj. Ještě že mám své další favority. To, že jsem naletěla změně v názvu, pokladní uznává bez připomínky. Podruhé, když místo Pádu za soumraku vyšel Noční pád, už jsem se jen chytře

Je to už dávno, i když se mi ty postřehy vybavily, nevím proč, až teď v souvislosti s volebními mítinky stran. Proč na ně lidi chodí, to by mě fakt zajímalo. Jestli je to nějak obohatí, pomůže se rozhodnout... Mně se to těžko chápe, protože vím, koho a proč volím, takže mítink je pro mne ztráta času. Nicméně se mi vybavil Václavák, kde jsme měli redakci. Měla jsem ráda naše noviny i kolegy a práci a vůbec. Václavák je centrum dění, a tak mě jednou kolegyně zatáhla na mítink, které v devadesátých letech frčely – dnes jde o akce šmejdů. Ona ale věřila, že je možné se obohatit účastí v nějakém tom letadle či jak se byznysu, kdy na sebe nabalujete lidi, říká. Já jsem už tenkrát tvrdila, že nevěřím, že by mi jen koruna spadla do klína jen tak. Nevěřím na loterie, na sázení, na bonusy, odměny, ba ani na slevy. Jsem v tomto ten nejpřízemnější člověk a stydím se, že se tak odděluju. Tenkrát ještě nebyla pracovní morálka tak napjatá jak dnes, kdy ji hlídají „japíci“ na manažerských p