Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Důchodce se vždycky hodí, stejně jako samoživitelka

Krátce po listopadu 89 jsem nastoupila do Lidové demokracie a pamatuju na jednu z prvních tiskovek na Ministerstvu práce a sociálních věcí na téma nutnost důchodové reformy. Brzy nato jsem pracovala v Telegrafu a šla na tiskovku dalšího ministra práce a sociálních věcí. I on se zapřísahal, že připraví důchodovou reformu.   Potom jsem začala chodit na tiskovky politických stran a tam se toho probíralo víc, ale vždy byla jedním z témat podmínka důchodové reformy.   Za socialismu totiž platy pouze udržovaly člověka při životě. Z malých mezd se odváděla nízká procenta na sociální pojištění. Přesto byl krátce po revoluci důchodový účet aktivní,   brzy poté - dodnes - naopak. Pravda, s výjimkami. Mimo jiné i kolem roku 1996, kdy se dokonce zvažovalo, že se přebytečné peníze použijí na učňovské školství (https://ekonom.cz/c1-64816190-jak-jsme-projedli-penize-na-duchody-aneb-pohadka-o-prijmech-z-privatizace). Nějaké pokusy o reformu proběhy, ale problém s financováním důchodů přetrvává a má na
Nejnovější příspěvky

Lokajství bez hrdosti

Jaký  člověk se nechá ponižovat mocnými, kteří mu občas shodí drobeček ze svého bohatého stolu? Je prost obyčejné lidské hrdosti i vzteku na systém, který toto dovoluje.  Čím víc takhle manipulovatelných lidí v zemi, tím víc si bezcharakterní politici dovolují.   Příklady: V Rusku Bývalá ministryně zemědělství Jelena Skrynniková si koupila ve Francii vilu za osm milionů eur a švýcarská justice ji vyšetřovala v souvislosti s šedesátimilionovým kontem.   V Rusku jí bylo uděleno vyznamenání za to, že významně přispěla k obnově spirituality. Oligarcha Konstantit Malofejev   zbohatl podnikáním v bankovnictví a telekomunikaci. Ví se o něm, že figuroval ve dvou kriminálních aférách.   Oblbuje občany tím, že řídí pravoslavnou dobročinnou nadaci pojmenovanou po svatém Basilovi a bojuje za tradiční rodinné hodnoty /proti západnímu liberálnímu totalitarismu/, financuje na internetu etický spolek a hraje si na filantropického ochránce ruskojazyčných obyvatel východní Ukrajiny, ačkoli je ve skutečn

Jak můžeme pomoci vyhrát válku

Nejsem proti pomoci slabším jedincům státem. Ten má pomáhat lidem jakkoli handicapovaným, kteří si nemohou obstarat prostředky na existenci. Opuštěným dětem taky. Nenapadá mě už nikdo, o koho by se stát měl starat. Jeho úlohou je poskytovat svým obyvatelům bezpečí – proto je třeba investovat do armády, dobré podmínky k nalezení zaměstnání – proto by měl podporovat zaměstnavatele kvalitními zákony.   Na státu je poskytování veřejné dopravy a zdravotní péče na úrovni, na jakou má. Ještě je snad v možnostech státu a jeho úředníků udělat maximu pro to, aby si lidé bez zaměstnání nezvykali na dávky, ale aby brzy získali práci – takže by stát měl podporovat Úřady práce, od nichž bych očekávala snahu zaměstnat co nejvíc svých klientů. Když budou mít obyvatelé práci, budou platit daně a sociální a zdravotní pojištění. Jak s těmito penězi stát naloží, to už je i věc společnosti. Jde o to, koho si zvolí. A tady je problém. Babišova vláda tady se socany osm let přesvědčovala část obyvatel, mezi v

Ztratila jsem slova

Vždycky jsem se ptala, proč se věci dějí tak, jak se dějí, a proč lidi dělají to, co dělají. Ráda jsem d iskutovala na sociálních sítích a psala tento blog. Poslední dny se mi nedostává slov. Neznám taková, která by vyjádřila, co cítím. Nechce se mi jen tak oznamovat, že nenávidím válku. Že jsem zděšená z toho, co se děje na Ukrajině. Zděšení mě provázelo i při válkách v Zálivu, ve Rwandě, na Balkáně, v Afghánistánu, v Iráku, v Gruzii,  v Libyi, v Libanonu, v Sýrii, v Barmě – a to jsem vyjmenovala jen ty, které mě právě napadly. Pořád se někde válčilo a válčí, po celý můj život. Dosud to bylo NĚKDE. Teď je to VEDLE a přesto jsme i nadále nuceni čelit lidem, kteří  zpochybňují odporná zvěrstva, páchaná z podstaty zrůdnosti. Vidí záběry v televizi a budou stále tvrdit, že se nic neděje. Zajímám se o politiku a historii a přesto mě někteří přesvědčují, že se věci dějí tak, jak to vnímají oni pohledem dosahujícím pouze za plot nejbližšího domu, než já, která se nepřestala ptát proč.   Ješt

Tihle Rusové si jdou tvrdě za svým

Právě jsem doposlouchala podcast Vinohradská 12 o tom, jak se Rusové, žijící v České republice, bojí vyjádřit svůj názor, protože podezírají ruské tajné služby ze špionáže a obávají se nejen o svůj život, ale i o životy svých blízkých, žijících v Rusku. Přemýšlím, kolik odvahy měli ti, kteří se rozhodli žít v jiné zemi, třeba u nás. Nemyslím tím zbohatlíky, o jejichž poctivém nabytí majetku lze silně pochybovat. Mám na mysli obyčejné Rusy, kteří se tu v ypracovávali pomalu a nenápadně a nyní s námi souzní i názorově.  Pár takových znám. Žila jsem v Rusku tři roky a vždy jsem se o život tam zajímala.   Jako novinářka jsem se později s některými seznámila a dnes mám s nimi obavy, aby se jim něco nestalo jen kvůli omezenosti některých spoluobčanů s potřebou podněcovat nesváry, nenávist a xenofobii.   Vím o manželském páru, který v 90. letech pracovně cestoval po světě a našetřil nějaké peníze. Ačkoli dnes Rusům nevadí superbohatí oligarchové, dokonce je vo lí, tehdy mít něco pen ěz zname

Trapně bylo nám oběma

I dnes ještě narazíme na názory, že máme být Rusku vděční, protože nás Sověti osvobodili. Vždy si přitom vzpomenu na zkoušku ze zahraničních vztahů na vysoké.  O vylodění v Normandii jsme se toho na přednáškách moc nedozvěděli, možná padlo několik vět podaných tak, aby neubylo na slávě Rudé armády. V předepsané učebnici taky nic moc, přesto jsem u zkoušky, týkající se konce druhé světové války, chtěla mluvit i o Dni D. Něco málo jsem o tématu věděla ze zakázané literatury, něco z ústního podání pamětníků. Spustila jsem tedy, pyšná na své vědomosti. Zkoušející valil oči, kroutil se a pak mě zastavil. Nemám prý pravdu. Místo abych dodržela úzus, že stačí odpapouškovat těch pár vět z učebnice, jsem ještě byla drzá:  „ Jak to tedy bylo, mohl byste mi to, prosím, říct, nikde jsem se toho moc nedočetla.“ Neodpověděl, zkoušku ukončil. Mohl mě vyrazit, ale dal mi trojku. Nikdy se po studentech nevozil, dokonce mezi řádky jako kdyby dával najevo, že ví, že i my víme. A kdoví, třeba mu bylo

Co by se mělo stát, aby to vření u nás přestalo?

  Existuje tady něco, co lze použít jako hozenou rukavici k usmíření rozhádané společnosti? Obraz světa podávaný médii a sociálními sítěmi je tak deprimující, že nemít své informace, hledám si terapeuta a prosím, ať mě naučí přežívat v nesmiřitelném prostředí, které vyhrocují některé osobnosti, mající přístup do sdělovacích prostředků.  Mimochodem, je to jen můj pocit, že převládají ty bulvární? Štěkající moderátorky, umanutí moderátoři tlačí na své hosty, aby jejich odpovědi zapadaly do bulvárního rámce složeného z otázek, často opsaných ze sociálních sítí nebo od konkurence, místo aby divákům a posluchačům dopřáli trochu radosti z profesionálně vedeného rozhovoru, který je ještě víc nenamíchne, ale naopak poučí. Moderátoři, kteří znají pravdu a přesto použijí jako zbraň slova „psali o vás“ by měli působit v médiích, která ani tak nechtějí informovat, jako spíš působit na lidské pudy. Sociální sítě pro mě nejsou tím pravým zdrojem podkladů pro interwiev. Přestávám totiž vidět rozdíl