Covidové pábení

Za tento článek mě nebude mít rádo dost lidí, ale co nadělám, napsat to chci.

Co bych dělala, kdybych měla tu moc.

Covid nezná hranice. Zařídila bych, aby země, které ohrožujeme počtem nakažených, místo zavírání hranic poskytly vakcíny, aby se u nás masivněji očkovalo. A příště zase  tam, kde se situace zhorší. Očkovala bych lidi v produktivním věku, protože my, senioři, opravdu skoro nikam nemusíme. A když už musím, striktně dodržuji pravidlo 4 R – ruce, rozestupy, rozum, roušky (nosím respirátor od jara, nosila jsem ho i v létě všude tam, kde bylo víc lidí).

Požádala bych všechny, kdo mají moc (kterou já nemám), a kompetenci, aby teď BEZVÝHRADNĚ spojili síly.

Také bych nabídla lidem odpovědi na pár DŮLEŽITÝCH otázek. Třeba – máme dost testů na to, aby mohlo začít přísné testování na všech pracovištích, která nejsou v lockdownu?

Pokud ne – CO JE TŘEBA UDĚLAT, aby jich bylo dost a mohlo se ihned začít testovat?

Nebo: Které logistické společnosti kromě Liftago, jež se už nabídla, jsou ochotné ROZVÁŽET VAKCÍNY tam, kde je nutnost očkování akutní?

Dále bych poprosila moderátory, aby se ptali konstruktivně a ne destruktivně. Například co které SPRÁVNÉ opatření PŘINESE ve snaze zahnat covid a ne co způsobí těm, jichž se týká. My víme, že problémy, ale na jejich nápravu bude čas později.

Také bych vnesla do diskusí jiného ducha. Přičinlivého, optimistického. Jednou tahle katastrofa skončí, ti, co ji přežijí, dostanou šanci napravovat všechno, na co není kapacita ani čas. Děti nemohou chodit do školy, protože stát nezvládá testování. Byly v minulosti horší situace. Přesto bych řekla, že je na naší planete množství vzdělaných lidí odpovídající potenciálu.

Dnes bych nerozvíjela debatu na téma, jak budou děti nedovzdělané, ale plánovala bych, jak budou vznikat skupiny na doučování, jak se zapojí každý, kdo na to má. Možná tahle situace přinese i něco pozitivního do školství – třeba se vzchopíme k úpravě osnov, aby nutily učit jen to, co je důležité a ne to, na čem lpí pár dinosaurů. Nic se nestane, když školáci či studenti nedokáží BEZ SOUVISLOSTÍ memorovat něco, co si dnes každý najde na internetu a v učebnicích, stane se však mnoho, když děti a mládež nebudou chápat, jak důležité je pro právní stát dodržovat Ústavu, ovládat cizí jazyky a umět mluvit jasně, k věci, sebevědomě, zřetelně, hájit svůj názor, jít si za tím, k čemu mají talent, nebát se ptát na to, co jim není jasné, nestydět se zapojit do diskuse a nemít obavy z vyslovení jiného názoru. Je toho ve školství dost, co napravovat, možná, že roční pauza nabídne šanci ke změně.

Snad dojde i na zdravotníky a další profese, bez kterých bychom nepřežili, ale dosud jsme si jich dostatečně nevážili. Svědčí o tom u mnohých profesí jejich platové podhodnocení. Bude čas na nápravu.

Zpochybňovače, rebely, popírače a ty, co covid bagatelizují, kdo výsměšně porušují pravidla bych trestala. Povinně by museli na pohřby těch, které covid dostal. Nadřadila bych společenské úsilí porazit pandemii nad vynucenou korektnost, která někdy až škodí věci.

Pokud by se mi povedlo přiblížit zemi k normálnějšímu životu, než jaký tu vedeme už skoro rok, klidně bych se pak nechala pranýřovat za to, že jsem šla po populistech, kteří svým chováním zamířeným na manipulaci s občany méně obeznámenými (korektně řečeno), škodí CELÉ společnosti.

Protože však nemám jinou moc, než využít toho, co umím – píšu a dělám vše pro to, abych nepřidávala práci zdravotníkům. Starám se, aby se i mí blízcí chovali stejně ohleduplně. Mám za to, že to není málo. Pokud by KAŽDÝ dělal minimálně tohle, řekla bych, že bychom byli o krůček dál.

Kdyby každý DŮSLEDNĚ dělal to, co je v jeho možnostech či kompetenci,  od obyčejného seniora po vysoce postaveného politika nebo odborníka, byli bychom o kilometry dále...

DODATEK 1/ Ještě že tu moc nemám, netroufla bych si nést zodpovědnost za tuto krizi, ale domnívám se že ten, kdo si troufl, by měl MÍT PRIORITY a snad se i s lidmi kompetentnějšími než jsem já shodneme, že na první místě je nutnost potlačit pandemii

2/ Vakcinace: V ohlasech na tento článek stojí, že tady propaguju něco, čemu nerozumím a že nejsou vakcíny dostatečně prověřeny. Propaguju to, co vidím, že má v potlačování pandemii úspěch ve světě, například v Izraeli, kde je proočkována polovina populace a země rozvolňuje. Celý svět očkuje, sleduju dění a domnívám se, že vakcinace je momentálně jediná cesta, jak z toho ven. Opačné názory nacházím v mizivé menšině.

Maňana, vo co go?

Snad každý, kdo se o zajímá, dnes od rána přemýšlí, jak se mohla vláda včera v noci dopracovat k takovému bezvládí.  

Začíná to špatnou volbou. Důvody pominu, popsala jsem je v předešlých článcích. Frustrovaná část společnosti zvolila a za nic na světě nepřizná pochybení. V hnutí ANO možná bylo pár lidí ochotných být prospěšní, ale jako by je poté někdo naprogramoval. Hlasují jak roboti. Nezvedají ruce pro konstruktivní návrhy opozice, jen aby se zavděčili soudně trestanému zakladateli hnutí, oligarchovi, který kličkuje mezi zákony s nebývalou bravurou. Dělají, že to nevidí, nebo ho za to obdivují? O co jde jim? O dočasný pobyt na výsluní? Ale za jakou cenu! Mnozí se za sebe později budou stydět.

Nejsou snad tak neinteligentní, aby nevěděli. Mnohokrát se odhalil. Naposled v uplynulých dnech, kdy zesměšnil spolupracující komunisty. V lednu mu pomohli k prodloužení nouzového stavu a on je krátce na to podrazil. 

Okamžiky, kdy nedodržel slovo, by vydaly na přílohu časopisu. Vloni  roušky - komu je poté, kdy se v březnu  kasal, že je jich dost, osobně dovezl? 

Pak převzal odpovědnost za řešení covidové krize. Později i za očkování. Když se situace vyvíjela nepříznivě, vyměnil ministra zdravotnictví, později to vylepšil jeho nastrčením, kdykoli jde o přihlášení se k zodpovědnosti.

A co starší podraz vůči koaličním partnerům ohledně osoby ministra zahraničí a posléze kultury? 

Ono to vlastně nevadilo ani ČSSD.

Maňána, život jde dál, vo co go?

Saze bouchly opozici i komunistům, když jim dal najevo, jak o ně nestojí. V den, kdy je potřeboval přinejmenším tak zoufale, jako člověk s infarktem lékaře, odjel do Srbska, místo aby v pokleku prosil a sliboval. 

Zřejmě si uvědomuje, jak těžké je jeho slibům věřit. Za osm let v nejvyšší politice  je profláknutý jako ten, jehož slovo rozhodně není slovo chlapa. 

Komu vadí jeho bagatelizace problémů?

Maňana, vo co go?

V klídku nechávají část společnosti i zcela nedávné excesy poslanců ANO. J. Faltýnek měl letět po kauze Vyšehrad, stejně jako musel odejít ministr zdravotnictví. M. Hnilička rovněž. Jak to, že je oba premiér napřed slovně odsoudil a pak ponechal ve funkcích? Co za tím vězí?

A co my? Jsme už tak okoralí, že nedomýšlíme hloubku ubohosti, s jakou se provinilec zbaví hříchu desátkem na charitu nebo opuštěním jedné z mnoha funkcí, přičemž tu, na které záleží, si s posvěcením premiéra ponechá?

Kolika lidem dochází, že je důležité pro morálku v zemi morálku vyžadovat od sebe navzájem? Já to nevím, ptám se, ale nezdá se mi, že by to byla většina. 

Totiž - komu nevadí nedůslednost, nevyžadování držení slova a zásad, nevadí mu ani premiér,  který popravdě pro své vlastní trestné kauzy ani nemůže jednat rovně.

Jsme v háji, v loji...

Ále - vo co go???

Vzpomínkový a virtuální Boží hod

Tento den mám nejraději z celého roku. Začínají Vánoce. Všechno ztichne, svět je unavený z příprav na svátky, jimž předchází materiálnější Štědrý den. Však ani nebyl dlouho státním svátkem, pamatuji dobu, kdy jsem 24.12. musela do práce. Vzpomínám, jak mě jednou nadřízený pustil domů o dvě hodiny dřív, abych mohla připravit večeři. Běžela jsem vyzvednout děti ve školce, kde mě vítala učitelka se sprejem proti vším. Řádily tam tak, že se nevyhnuly ani nám. A tak jsem ty dvě nabyté hodiny zase ztratila vyčesáváním hmyzu z dětských vlásků, ale večer tím ani moc poznamenaný nebyl. Nevím, jak jsme to tenkrát mohly zvládat, ale zvládaly jsme. Navíc se těžko shánělo všechno potřebné k večeři, kterou jsme chtěly připravit krapet slavnostnější. Byly jsme vycvičené věčným improvizováním a všechny jsme všechno nakonec stihly. Jen jsme pak přemáhaly únavu, aby děti nic nepoznaly.

Teď je volno i na Štědrý den a zboží v obchodech nadbytek. E shopy fungují i za koronavirových karantén. Spíš je problém vymyslet něco, co není tak docela všední a ještě potěší. |Někdy to dá práci. Někdo to dokonce umí.

Jeden můj syn je ryze technicky založený. Moc si s ním nepopovídáte, nemáte-li detailní zálibu v počítačích a počítačové hudbě. Snažíme se doma dávat dárky hlavně pro radost, a tak pro jistotu stále píšeme Ježíškovi, což jsme zavedli, když byly děti malé. Ježíšek se snaží vyhovět, ale aby tu chvíli nad dárky zpestřil, přihodí vždy něco nečekaného. A tak jsem včera k přepěťovači – hlavnímu dárku, dostala taky DVD Mikea Olfielda Tubular Bells 2. Jde o živý koncert z Londýna z roku 1998. Na Štědrý večer ho z internetu sledujeme místo pohádky. Léta jsme neměli televizi a už jsme si na ni nezvykli.

Syn si ovšem uvědomil, že nemáme DVD přehrávač, a tak mi ještě přidal k dárkům usb s koncertem, který mi tam nahrál. To je zcela jiná kvalita než jen z internetu. A tak jsme si ho dali včera dvakrát.

Tak. Jedna tradice splněna. 

Druhá, na Boží hod, je kromě snídaňové vánočky, kterou peču den předtím, i poslech zcela jiného druhu hudby. A je to tradice nepříliš stará, protože tohle CD, které mi teď hraje, vydala Pavla Štěpničková před dvěma lety. Když jsme si je vloni na Boží hod pustili, bylo jasné, že se zařadí do zlatého fondu našich oblíbených. Je jich tam víc, dnes zůstanu u Pavlina Land of Soul a trochu zavzpomínám.

V roce 1996 mě zaměstnavatel poslal do jazykovky naučit se němčinu. Učila mě Pavla. Trávily jsme spolu dva roky dvakrát tři hodiny týdně. To je dobrý základ pro mnohaleté přátelství...

Pavla letos vydala další CD – Kruhy se točí, ale kvůli covidu jsme se ještě neviděly. Mám ho u ní, stejně jako má ona u mě knížku, kterou jsem vydala v říjnu.

Vánoce patří jak rodinným, tak i přátelským setkáváním. Některé Vánoce, jako ty letošní, jsou v mnoha rodinách o setkáních spíš vzpomínkových a virtuálních. I tento druh prožívání může být bohatý. Přinejmenším tak, jak bohatý jsme měli život před coronavirem...

Jiné Vánoce

Čtu si tu, jak jsem se vloni na Štědrý den rozplývala. Byli jsme pohromadě celá rodina, netušili, co nás čeká v novém roce, ó, blahá nevědomosti!

Rok se s rokem sešel. Opět sedím u částečně nazdobeného stolu. Je na něm v noci upečená vánočka, letos se mi výjimečně podařila. Z devíti! Poslouchám Zrunkovu mši v podání Hradišťanu, právě jsem ozdobila stromek hvězdičkami od jedné krásné dámy, kterou znám jen z Twitteru. Ohromila mě svým uměním, tak už je máme i my doma.

Bude kapr i salát, polévka z hlav, to se nemění, akorát – bude nás o jednoho méně. Kvůli covidu. Jedno dítě se rozhodlo neriskovat a neohrozit starou matku. Je mi smutno, my jsme taková mikrorodina, když jeden chybí, je to hned znát. Ale vím, že i náš Adam bude poslouchat Rybovku, jak je u nás zvykem. Poslouchal ji s bratrem od malička a já mám radost, že se oběma dětem vryla do kůže a že si bez ní Vánoce nedovedou představit. To nás spojuje.

Poslouchám a myslím na něj, ale i na všechny, které mám ráda a letos je (ani v dohledné době) neuvidím. Většina mé rodiny žije na Moravě, stihli jsme se vidět akorát v létě. Adam u nás, pravda, za první vlny covidu pobyl čtyři měsíce, jak jsem psala už jinde. Přijel na jeden den a druhý den se zavřely hranice, a tak měl home office v Praze. Ale na Vánoce mi bude chybět a bráchovi taky.

Věřím, že všichni máme o těchto svátcích víc virtuální komunikace než jindy. Víc hovorů a zpráv na WhatsAppu. Jindy mám na Štědrý den ráda klid a odstup od těchto úžasných vymožeností, letos se vrhám po telefonu při každém zazvonění.

Tak to mají v mnoha rodinách. Všichni budeme mít letošní Vánoce zapsané víc v srdcích než jindy, protože jsou jiné. Poznamenané absencí mnohých blízkých, o to víc milovaných na dálku.

A to je ta optimističtější verze. V mnoha rodinách nebudou ti, kteří by u něj byli, nebýt covidu. Deset tisíc obětí... Mnohé mohly čekat ještě krásné měsíce i roky, ale tato nevyzpytatelná nemoc rozhodla jinak. Budeme si ji dlouho pamatovat.

Doufám, že nám i něco dala, ačkoli to, co vzala, už nikdo nenahradí. Třeba si večer u stromku uvědomíme, co je na světě nejcennější. Je to láska k bližnímu. Přeji vám jí co nejvíc, tolik, že ji ani nepoberete. Navzdory covidu – hezké svátky vám všem.

Bilanční všehochuť

"Stavila jsem se za XX, teď toho lituji, je tak negativní, na všechno jenom nadává. Když jsem ho uviděla, myslela jsem, že je nemocný, jak je strhaný, ale jakmile spustil, jak ho všechno s..., vypila jsem  čaj a mazala domů. Olinko, to je tak nešťastný člověk, přitom mu nic nechybí, jen je prý děsně otrávený," napsala mi kamarádka. Vyjmenovala, na co všechno je XX naštvaný a já jsem si vzpomněla na Arménce z Náhorního Karabachu, kteří nevědí, kde a jak oslaví Vánoce, protože je nedávno skončená krátká válka vyhnala z domovů. Přesto se vsadím, že se o svátcích sejdou se svými blízkými a jakkoli improvizovaně je oslaví. Budou vděční, že žijí.

Kamarádka, která mi psala o svém otráveném příteli, má za sebou takovou story, že by spíš měl litovat on ji a ne si jí stěžovat na nic. Rozdíl mezi nimi je prostý. Ona má ráda lidi a on ne. Každý ji rád vidí. Od něj všichni utíkají.

On si z dění colem covidu vybírá jen to špatné. Odsuzuje lidi, že porušují nařízení, ale i vládu, že vytváří chaos. Těžko dospělému vysvětlovat, že svět není dokonalý a před covidem byl také plný podvodníků, grázlů a nezodpovědných elementů. Covid všechno jenom zdůraznil. Nastavil zvětšující stranu zrcadla. I v životě před letošním březnem jsme museli našlapovat mezi střepy nehorázností coby důsledků různé morální úrovně mnohých z nás, tak čemu se teď divit? 

Když skončila opatření vlády po první vlně a my mohly s kamarádkou opět na kafe, zeptala se mě, co mi covid vzal a co mi dal. "Musela jsem odložit pár akcí a imrpovizovat v práci s určitými ztrátami a těžkostmi. Vzal mi možnost vídat se s lidmi, ale zase jsem dopsala dvě knihy, viděla spoustu filmů a představení, přečetla pár knížek, na které dosud nebyl čas. Hlavně jsem si však užila syna, který si pobyt doma nedobrovolně prodloužil o tři měsíce. Ještě že patří k těm, kteří mohou pracovat z domu," odpověděla jsem. 

"Vítej v klubu spokojených," řekla. Prý ji mile překvapilo, že většina jejích známých brala situaci navzdory vědomí, jak to v příštích letech odneseme ekonomicky, takto. Každá krize někoho poznamená, někoho víc a někoho méně. Jde o to, co je dané, a co je ovlivnitelné.

Druhá vlna covidu bohužel postrádá solidaritu a sounáležitost první, protože jsme pozbyli důvěru ve schopnost vlády situaci zvládnout. Zdá se totiž, že její kroky řídí parta marketingových talentů, jimž nevadí, že musejí nadřadit touhu po znovuzvolení v brzkých volbách před důslednou ochranu obyvatelstva. Vláda se také nemůže soustředit na prvořadý problém pandemie, protože je roztěkaná nutností zachraňovat pověst premiéra, balancujícího stále na provaze plném smyček z jeho střetu zájmů. A tak tu zodpovědnost přenesla koalice na společnost a rozdělila ji na ty, kteří vědí a na ty, jež vědět nechtějí. My, co víme, žijeme s vědomím světové pandemie a nutností chránit se. Spoléháme především na sebe a podle toho se chovají i naši blízcí. Ti, co se nezajímají o pozadí mnohých nesmyslů v nařízení, se pak jen rozčilují a plni negativních emocí nezvládají řešit své vlastní problémy. 

Neděje se však nic nečekaného. Takový je svět nás, lidí. Bezohledných, škodících, hloupých, slabochů a zbabělců, korupčníků a chytrolínů, ale také lidí krásných duchem, moudrých, předvídavách, velkorysých, obětavých a zodpovědných. Je jedno, zda všichni dohromady žijeme v míru, ve válce nebo v pandemii, vždycky se budeme projevovat podle toho, zda patříme do první nebo do druhé skupiny. Podstatné je, že vždycky, ale opravdu vždycky a za každé situace, je třeba začínat pořádkem u sebe. Dalším krokem je ochota hledat možnosti, jak neškodit. A co dál? Ti, co vědí, přece vědí a ti, co ne, by stejně nepochopili...

Nehroutit se, nežít v představách a problém "jenom" VYŘEŠIT...

Vyšla "dvojka" Jak to vidí Ivanka Adamcová.

Byly to nervy! Což o to, psalo se mi lehce jako vždy, jen jsme musely s Ivou Adamcovou pořád improvizovat. Od jara nám nic nevycházelo, rušily jsme jedno setkání  za druhým (kvůli nahrávání jejích komentářů k mým příběhům). Musely jsme zrušit benefici, kde už měla být knížka představena, i můj pobyt na Statku Slunečnice, kde bych Ivě nastavila diktafon. A když už jsme našly způsob, jak to zvládnout na dálku a můj nemocný syn, grafik, měl zrovna dobré období a mohl na knížce pracovat, došlo na nejsložitější problém. Termín v tiskárně. Objednávám ho po zkušenostech z dřívějška, až když mám jistotu, že jej pak stihnu. A tak jsem v srpnu získala říjnové datum, dvacátého. Jupíí, to se do Vánoc bude prodávat! 

No, i v tiskárně mají své starosti s covidem, tak abychom to neměli moc jednoduché, tento termín nakonec nevyšel. Jenže! Abych odnosila haldy knih, které mi řidič složí na zem před dům, potřebuju pár lidí na výpomoc. Ti, co by měli čas onoho dvacátého, už jej neměli později, někteří by už ani přijet nemohli, protože zrovna bojují s covidem a taky nám vláda povolila společnost pouze dvou lidí. Jak normálně dobře spím, pár bezesných nocí mě neminulo.

Další termín od tiskárny byl, řekněme klouzavý. Prý buď 27. nebo 29.10. A tak nezbylo, než v sobě objevit  logistické sklony. Já, nepraktická bohémka. A hlídat a hlídat termín, neustále si jej potvrzovat, ujišťovat se a ujišťovat se, že ti, co slíbili, fakt přijedou a pomohou a do toho trnout, s jakým zákazem spolčování ještě vláda přijde (pozor, tohle nekritizuji, jen konstatuji). Stejně jsem nakonec nevěděla ani dvě hodiny před příjezdem auta s knihami, že to klapne (tak jako to nevědí ani v tiskárně, kdo jim kdy kvůli covidu odpadne). Z původní sestavy ochotníků zbyl jeden. A já se synem. Protože se část knih hned odvážela prodejcům, pozvala jsem je, ať si je přijedou vyzvednout před barák. Jeden z nich, protože měl v době příjezdu nákladu knih jednání, nám aspoň chytře zaparkoval auto a dal mi od něj klíče, a tak jsme první tisícovku knih naložili k němu. To jsme ještě měli energii. Pak přijel můj oblíbený knihkupec, s nímž je fantastická spolupráce, nabral si, co potřeboval, už už se chystal odjet prodávat, ale začalo mrholit. A tak ještě pomohl nanosit knihy z chodníku pod stříšku, odkud je kamarád s rudlem vozil výtahem. Při této akci jsme museli hlídat rozestupy a dbát na to, aby se u auta pohybovali vždy jen dva státem povolení lidé. Všichni jsme měli roušky nebo respirátory, to se nám dýchalo! 

Knihami jsem obložila každé volné místo v bytě. Teď to u mne vypadá úžasně, pozitivní (založením) Ivanka na mě kouká, kam vejdu. Nevadí mi to, naopak, protože ji mám ráda a její učení taky. Naučila mě zvládat horší situace, než byla ta včerejší. Ovládat emoce, nebrat se vážně, nedělat z komára velblouda a přijímat realitu takovou, jaká je a neztrácet čas marnými představami, jaké to chci mít a pak následným zklamáním, že to nevychází.

Ve "dvojce" jsou tak jako v "jedničce" příběhy lidí. Co člověk, to originál, stejně jako jeho problémy. Iva k nim namluvila komentáře, které, když jsem je přepisovala a redigovala, mě opět pobavily a nejen to. Potvrdily mi, co stále nezvládám - posuzování. Pořád jsem při psaní myslela na to, že Iva popisovaný problém nebo situaci odsoudí, označí jako špatnost. No, vyvedla mě z omylu a posunula zase o krok dál. Prostě ne, nic není špatné, všechno je dobré takové, jaké to je. Prostě to je a mi nezbývá, než to jednak přijmout, druhak se s tím porvat. VYŘEŠIT TO.

To je celé. Přeju i této knize, ať jde na odbyt a pomáhá čtenářům v jejich rozhodování, zda se hroutit a bědovat, nebo jen prachobyčejně věci řešit, jednu po druhé. Maximum informací ke knize i k prodeji zde: https://www.jak-to-vidi-ivanka-adamcova.cz/

Při psaní téhle knížky jsem se náramně bavila, hlavně při psaní kapitol z pohledu muže

Právě vyšla v audiopodobě v nakladatelství https://www.ctimi.cz/ moje předposlední knížka nazvaná Co má společného malá nožka s Kámasútrou. Při jejím psaní jsem zúročila období, které jsem jako novinářka strávila v nakladatelství ženských časopisů. Bavila jsem se, obzvláště když jsem psala kapitoly za mužského protagonistu. Jednu a tutéž situaci popisují žena a muž.¨

Když vyšla v nakladatelství Motto, takřka se o ní nevědělo (na rozdíl od mé předešlé knihy v tomtéž nakladatelství Hlas pro vraha). Přesto si ji našlo i nakladatelství Čti mi. Když se ozvali, byla jsem popravdě překvapená, prostě o této knize se nemluvilo. Takže - děkuju a doufám, že i její audiopodoba si své posluchače našla, jako si je našla tištěná knížka. 

Příběh dvou čtyřicátníků, Ireny a Petra, které zcela nečekaně zasáhne vzájemný cit. Oba jsou velmi zranitelní a zároveň ochotní ještě jednou podstoupit martyrium lásky. Oba úspěšní, jeden pro druhého dostatečně atraktivní… Jak to, že ani tohle nestačí na udržení vztahu?, diví se zakrátko, každý svým osobitým způsobem. Každý ze své pozice je odhodlaný vidět pravdu o tom druhém, ale nikoli o sobě, každý ze svého pohledu popisuje jejich postupné sbližování a odcizování, hlavně však smiřování se s tím, jak jsou jim všechny manažerské schopnosti na nic. Během měsíce a půl prožijí tolik, co jiný pár za celý život. Je to jak na horské dráze a nechybí ani drama, v němž jde o život. Zátěž minulých zkušeností táhne oba ke dnu a málem se na vlnách jejich vztahové epizody neudrží ani jeden z nich. Oba vědí, že nestačí chtít a receptem není ani postel, kde to ti dva jedině zvládají (až záviděníhodně). Na jejich mindráky platí něco zcela jiného a ve společnosti, v níž se pohybují, mnohdy příliš vzácného – otevřenost.

Odkaz: https://www.ctimi.cz/downloads/co-ma-spolecneho-mala-nozka-s-kamasutrou/

Senioři nejsou hlupáci, pozor na paušalizování

Ani třicet let nestačilo na vytvoření důstojné a motivující důchodové reformy

Je mi 69, jsem tedy seniorka. Vadí mi paušalizování v éteru, pojetí seniorů v této zemi a bohorovnost, s jakou se tady o seniorech mluví, píše a přemýšlí. Zavinily to všechny vlády od roku 1989. Včetně té současné. Nedokázaly vytvořit důchodovou reformu, která bude respektovat důstojnost současných důchodců a motivovat budoucí. Myslím, že hlavní příčinou je jejich zbabělost a populismus.

Kdyby měla aspoň jedna vláda strategii, jíž by občané mohli důvěřovat, z mnohých penzí by se vyžít dalo, zdraví senioři se nebrání přivýdělku k přilepšení. Pokud se však inflace kymácí jak větrná růžice, o spolehnutí se na vlastní rozpočet nemůže být ani řeč. Ostatně, tohle nelze ani v souvislosti se státním rozpočtem...

Jen prací si nikdo ze seniorů na slušnou penzi nemohl vydělat

Já se zatím cítím skvěle. Jsem životní optimistka. Profesí novinářka si roky předplácím Respekt a nově Deník N. Sleduju veřejnoprávní rozhlas a čt 24. Trochu podnikám. Drobně si tak přilepšuju ke směšnému důchodu, ačkoli jsem kromě mateřské se dvěma dětmi 43 let pracovala a odváděla státu  takřka bez "marodění". 

Po celý produktivní život jsem měla normální plat, jako většina vysokoškoláků. Bylo to na udržení existence. Spíš nizká než vyšší úroveň. Až před padesátkou jsem se zmohla na slušnou částku, ale opět to nebylo na velké úspory, protože jsem musela kompenzovat vše, co jsem do té doby kvůli nedostatku peněz zanedbávala. Vzpomínám, jak jsem zuřila, když jsem z platu 35 000 ve smlouvě dostala čistého 22 000 korun. Důchod, který mi pak stát vyměřil, mě šokoval zklamáním. Od té doby si přivydělávám. Mě si žádná strana nekoupí.

Vánočních a hlavně předvolebních pět tisíc pro seniory vnímám docela jako urážku, protože si zasloužíme víc než tohle ponížení. Zasloužíme si strategičtější kroky do budoucnosti a lepší vládu. Nelíbí se mi atmosféra ve společnosti ani to, že se na státním rozpočtu mnohem víc než senioři přiživují jiné vrstvy společnosti, kolem nichž je však ticho. Vzpomínám na spousty agentur, které mi coby novinářce nabízely spolupráci - byl to čirý marketing. Bylo by zajímavé odhalit, kolik peněz se státního rozpočtu jde přes různé agentury mimo skutečné potřeby státu.

Chybí mi tu také systematická podpora vzdělanosti, vědy a výzkumu a také zaměstnavatelů a OSVČ. Oni určují, jaká tu bude životní úroveň.  

Úvaha nad volebním folklórem

Neznám nikoho z okruhu přátel - jsou o dost mladší i v mém věku - kdo by volil ANO. Nebo je volit bude. 

Když se v devadesátkách ukázalo, jak je ODS klientelisticky orientovaná, přestali jsme ji volit a já nikdy nevolila ani ČSSD, která ruku v ruce s ODS cynicky uzavřela opoziční smlovu. Už třetí volební období dám hlas Pirátům. První dvě volební období jsem se smířila s neúspěchem, věřila jsem jim však.

Jsou chytří, pracovití, nezkorumpovaní, mají tah na branku. Jsou féroví, na nic si nehrají. Mají rodiny a chtějí tu žít. To je pro mne dost velká devíza, abych jim dávala hlasy a věřila, že vnesou do politiky to, co v ní chybí už 70 let. ASPOŇ POCIT ZODPOVĚDNOSTI A MORÁLKY... A PROFESIONALITU BEZ OKECÁVÁNÍ. Kdo je sleduje, musí vidět, jak na sobě zapracovali, jak se učí, jak řeší problémy, jak se nevytáčejí, ale napravují. Nikdo není dokonalý, ani oni ne, ale snaží se na kritiku reagovat bez vytáčení. Ty pokroky nevidí jen zavilec.

Ideály mládí? Jen do toho!

Zažila jsem toho hodně. Třicet osm let života v totalitní zemi, kdy jsem neměla právo žít si svůj život, myslet si, co chci, cestovat, kam chci, číst co chci, dělat si ve volném čase, co chci. Naději na kvalitní demokracii brzy vystřídalo poznání, že materiál, který komunisté čtyřicet let formovali, jí škodí. Klondike, který se v devadesátkách zformoval, nás pronásleduje dosud. Vyprodukoval nespokojenost, frustraci části obyvatel, hnutí ANO a touhu mladých lidí založit si svoje hnutí nebo stranu. Dělat to líp. Mládí má na právo na iluze a experimenty.

Nevadí mi, že se Mikuláš Minář rozhodl jít do politiky. Ať to zkusí. Mrzí mě, že se nepřipojil k Pirátům a bude tříštit nadějné síly, ale držím mu palce, ať dá dohromady lidi schopné a ochotné nést odpovědnost za zemi, v níž zatím obyvatelé nejsou moc šťastní. Zasloužíme si být. 

Historická poučení

Vedle psaní knih mě baví historie. Nacházím v ní spoustu paralel a zůstávám v klidu. Pokud naši předkové přežili obě světové války a my komunisty, přežijeme i tento Klondike a klientelismus, což především hnutí ANO stále udržuje při životě, ačkoli tvrdí, že vzniklo kvůli tomu, aby ho porazilo. 

Když narazím na člověka, který volí ANO, a zdůrazňuji, že to nejsou jen senioři!, ptám se, proč. Odpovědi respektuju, i když s nimi nesouhlasím. Ti lidé mají vlastně podobný pocit jako já - jde o ten Klondike - ale většinou se zapouzdřili. Už toho mají plné zuby. 

Nemá cenu je shazovat, je třeba jim dávat příklady a tím pádem i naději, že se z toho marasmu dá vyškrábat. Nikdo jim zatím nedokázal odpovědět na otázky týkající se zvláštního stylu vedení této země, kde je všeho dost, jen ne jistoty, že někam opravdu směřuje. Výsledek je stupňování zdražování a odpor k politice. Lidé, kteří třeba nemají moje schopnosti, mé vzdělání, moji odvahu, nechtějí připustit, že mohou jen volbami ovlivnit špatné nastavení hospodaření s energiemi, vodou, topením, DPH, v sociálních a zdravotních službách, ve školství, v bytové politice, rozdělování státních peněz ne podle potřeb země, ale podle potřeb politiků, vracejících svým sponzorům dluh (to není jen problém ANO, že...). A že je třeba politiku trochu sledovat,  mít vlastní názor a nenechat si ho zprostředkovávat sociálními sítěmi, médii a P.R. 

Přemýšlela jsem, v čem je problém a napadá mě, že v prioritách. Máme poněkud jiné hodnoty než země, jimž závidíme. Chceme víc, než na co máme, ale neumíme si to přiznat.

To byl rok!

Strašně dlouho jsem tady nepsala. Soustředila jsem se na psaní dvou knížek. Jedna, kterou jsem měla rozepsanou nějaký čas, vyjde koncem letošního října, druhá na jaře příští rok. To však neznamená, že jsem nevnímala a nesledovala, co se děje. Hlavní téma je samozřejmě Covid 19. Zkrátím na C19.

To tedy byl rok!

Nejsem tak prozíravá jako moje sestra, která když viděla v televizi, jak čínský Wu-chan zachvátila pandemie, pořídila pro celou rodinu roušky, respirátory a dezinfekci. Já byla v březnu jedna z těch, jimž nezbývalo, než začít šít. Nemám šicí stroj, a tak jsem šila v rukou, z ubrusu. A syn byl první, kdo s rouškou vyrazil na nákup, vrátil se domů rozesmátý z reakce lidí. Zírali na něj prý buď jako na cvoka nebo na nemocného. Druhý den dostali nařízeno nosit roušky i oni.

Kamarádky, které nemohly chodit do práce, začaly šít, jedna si dokonce koupila i stroj. A jiná mi roušky posílala z Moravy, já je rozdávala v obchodech a na poště. V první dny je ode mne lidé přijímali s vděkem. Za čas jsem nakoupila profesionální roušky i respirátory, a tak jsme zásobeni.

V březnu v očekávání dlouhé pauzy, kdy se neuvidíme, přijel na jednu noc druhý syn, žijící v zahraničí. Další den zavřeli hranice, a tak zůstal do konce června. Je akademik, psal knihu a s pracovištěm se „stýkal“ přes videokonference.

Máme spolu narozeniny v jeden den. Netušili jsme, že je spolu oslavíme, tohle už se nám léta nepodařilo. Bylo to krásné. A snad se můžu pochlubit, že pro nás byly ty čtyři měsíce, kdy u nás pobýval, každodenní slavností. Já se zdokonalila ve vaření veganských jídel v kombinaci s jídlem běžným, v ohleduplnosti vůči dospělému děcku, které bylo doma, ale potřebovalo pracovat, a znáte matky, ty by nejraději okupovay veškerý jeho volný čas.

No, to značně přeháním, já jsem totiž taky psala knihu. A druhý syn mi ji coby grafik zalamoval.

Učila jsem se objednávat potraviny v online obchodech – nejsem na to zvyklá, ráda si vybírám sama a nakupuju intuitivně. Takhle jsem musela myslet hodně dopředu, protože termíny dodávek byly někdy nadměrně vzdálené. Vystřídali jsme všechny online obchody, objevili další, ale v žádném neměli některé pro nás důležité potraviny, jako například ovesné vločky, droždí a dětská krupice. Zachránili nás (jakož i jindy) Vietnamci ve svém malém krámku. 

Měla jsem vstupenky do Matu na přenosy z Metropolitní opery, na prohlídku Tugendhadtovy vily v Brně. Všechno padlo. Tugenhadtovu vilu jsem nakonec udala kamarádce, která se vloni odstěhovala do Brna, s Matem jsme se rozdělili o peníze za vstupné napůl.

Vzpomínám, jak jsem ještě 6. března odcházela z Matu z přenosu Agrippiny a cestou domů přemýšlela o lidech, kteří se dostali do MET. Zpívají v nejslavnější opeře světa, jistě ne za malý plat. Jsou nádherní, mají skvělé hlasy,. Pár dní předtím jsem byla na Porgy and Bess a nemohla se z toho zážitku vzpamatovat několik dní… No a v půlce března přišli všichni tihle úžasní velkolepí lidé o práci. MET byla první, kdo uzavřel sezónu a propustil zpěváky. A tak jsem pak sledovala na facebooku, jak se kupříkladu Anna Netrebko snaží aspoň o komorní vystoupení pro menší skupinky posluchačů a moc jsem jí držela palce, stejně jako jejím kolegům nejen z USA, ale z celého světa. Před pár dny Anna na facebooku oznámila, že má C19, držím jí stále palce, jako je symbolicky držím všem, kdo ze sebe od toho března vydali víc než tušili, že jsou schopni vydat. Nejen umělci – sledovala jsem online různá představení a podpořila protagonisty. Obdivovala jsem a obdivuju všechny, kteří museli náhle v těžkých podmínkách improvizovat: lékaře, sociální pracovníky, hygieniky, hasiče, pedagogy, prodavačky, řidiče, rodiče školáků, lidi na poštách, vojáky, komunální politiky, zaměstnavatele, podnikatele; všechny, kteří se zapojili. Mladí pomáhali starším, starší třeba šili jen ty roušky, ale chtěli být a byli také užiteční. Neprudili, byli tiší. Mnozí sice vystrašení, ale stateční.

Myslím, že jsme tady v České republice fajn lidi a že si dokážeme poradit i navzdory špatným politikům. To, co převedli a předvádějí, je pro mě k nepochopení. Jsem ráda, že se nakonec jako vždy v hraničních situacích vyloupnou lidé, kteří vědí, co a jak – oddělí se a prosadí. Jen to někdy trvá. Tím, co se dělo na Hradě, v Lánech a místy ve Strakovce, jsem zpočátku byla zděšená víc než z faktu, že C19 není chřipečka. 

Když už jsme mysleli, že jsme to dali, přišel pád. Co se pokazilo? Hlavně nám chyběla pokora a mnoho lidí v tom ještě podpořilo chvastounství vlády, která, jak se ukázalo, sama nejistá a tím pádem chaotická, znejistěla i občany. Snad už nám dojde, že se nestačí vypnout k výkonům krátkodobě, což víme, že umíme. Chce to však víc – mít STRATEGII a systém, spoléhat na odborníky, být důslední a trpěliví a opustit osobní zájmy.  Jde tu o víc. Ještě něco - potřebujeme si ujasnit, zda jsme opravdu pány Vesmíru my, není-li to tak trošku naopak. 

Máme tady jeden velký problém

Ano, velký oproti desítkám dalších, vzniklých v důsledku vzrůstající frustrace z nesplnění očekávání souvisejícího s naivismem, jímž poznamenal minulý režim naše myšlení. Vnucoval názor, že se nám všeho dostane podle našich potřeb. Mnozí si tu tragickou fikci vysvětlili tak, že dostanou všechno bez námahy a režim je v tom omylu udržoval. Nepřiznával, že jediná cesta, jak toho dosáhnout, je – přidat se ke komunistům. Výrazně. Nestačilo jen s nimi být. Takových bylo, ale bez šance dostat se ke žlabu. Někomu to však stálo aspoň za získání klidu.  Kdo chtěl víc, musel se zaprodat a podbízet se donášením, lokajstvím. Vyplatilo se to však jen v rámci tehdejších možností. Smutné je, že i tihle "vyvolení" strádali. Nenaplněná potěšení musely jejich rodiny saturovat v nenáviděných západních zemích a před občany to tajit.

Tohle souvisí s problémem, o němž chci psát. Jak nám čtyřicet let vymývali mozky, asi je ti vymytí vymyli i svým potomkům. Ať počítám, jak počítám, podle procent voličů, hlásících se ke stranám s totalitními sklony, v tom musejí jet i jiné generace než pouze ty, které převychoval totalitní režim.

A tak si tu žijeme bez smyslu a hlavně bez vůle ke smyslu (to jsem si vypůjčila, i když v poněkud jiném kontextu,  od Viktora Frankla. Tak nazval svoji asi nejznámější a zároveň nejinspirativnější, i když děsivou knihu).
Pokud někdo nedokáže radostně žít jen proto, že závidí těm, co mají odvahu se poprat, nebo mu vadí jiná etnika, jiné náboženství a vůbec, jakákoli jinakost, má problém a stává se z něj pouhá jednotka, s níž lze manipulovat. Vypadá to, že stranám s totalitní inklinací takoví voliči vyhovují. Netřeba klást důraz na vzdělání či osvětu v souvislostech. Nejjednodušší je začít slibovat přesně to, po čem příznivci touží a podporovat je v  nenávisti. Není nad to, najít oběť vlastní bezvýchodnosti!
Nikdo z populistů  ale nezdůrazní, že ti, co zbohatli díky své práci, nápadu, píli, talentu a vůli (tedy ne v divoké privatizaci a prostřednictvím korupce), PRO TO MUSELI UDĚLAT VÍC NEŽ JEN VOLIT A ČEKAT.

Čestné je tedy říct voličům, že si musejí sami jít za tím, o čem sní, a ONI ŽE JIM K TOMU VYTVOŘÍ IDEÁLNÍ PODMÍNKY. O to tu totiž jde!

Velké zklamání vzniklo i v důsledku ignorance procesu dekomunizace. Spousta lidí, kteří neudělali nic horšího, než že patřili ke komunistům, se cítí být na okraji. Někdo je vnímán jako viník a jiný ne, jak se to vždy hodí. Nevyzpytatelné reakce, mindrák, naštvanost mas jsou tím nejlepším podhoubím pro "zachránce" v podobě leadrů vůdcovského typu.
Koho tohle téma zajímá, ocení možná připomenutí jednoho filmu z roku 1961. Přiměje k zamyšlení o kolektivní vině, o tom, jak snadné je nechat se zmanipulovat a i navzdory vysokému vzdělání podporovat zlo. Je to film o totalitarismu a jeho tragických důsledcích. Fantasticky obsazený. Jmenuje se Norimberský proces. Nepleťte si ho se stejnojmenným filmem z roku 2000 s Alecem Baldwinem v roli soudce. V tom dřívějším filmu se jednak soudí jiné zločiny, jednak tu soudce hraje skvělý  Spencer Tracy. Mě dostal výkon Maximilliana Schella (na fotce) v roli obhájce obviněných nacistických soudců. Až pak jsem zjistila, že za tu roli dostal Oscara. 

Doba bez kapesníčků i kapesníků

Některé věci se stávají artefakty nenávratné minulosti. V případě, že jsou technicky překonané, chápu, ale proč jsou mezi nimi i látkové kapesníky, se ptám. Zaměstnaný člověk asi nemá čas na jejich praní a žehlení, tak používá papírové. Pokud se snadno likvidují a nic po nich nezbude, dejme tomu. Já používám látkové, protože jsem alergická na prach a kupodivu i na ten z papírových. Ví se to o mně, a tak je dostávám i jako dárek.

Zkoumám kvalitu látky, zajímá mě design. Srovnávám s těmi, které už mám. Některé fakt mnoho let. Jsou už vetché, o to víc sají. Někdy si i vybavím, kterou sadu (hodně jich je neúplných) jsem od koho dostala. Mám je tedy i jako vzpomínku. Občas smutnou. Týká se ozdobných bílých kapesníků. Dala mi je teta. „Už je nepotřebuju, nikam nechodím,“ řekla ve svých sedmdesáti. To už byla vdovou.

„Ale proč? Vždyť máš krásné kostýmky, pamatuju si, že jsi v kapsičce saka vždycky měla bílý kapesník,“ snažím se jí naznačit, že…

„Olinko, s mým důchodem? Nemůžu si dovolit chodit do společnosti. Jsem ráda, že zaplatím za byt, jídlo a že mi něco zbude na dárky vnoučatům a...“

„Já vím, mně,“ dodala jsem a kapesníky si od ní vzala.

Nějaké k nim časem přibyly. Když na ně při rýmě dojde, nemám odvahu se do nich vysmrkat. Ostatně, ani k tomu nebyly určeny, a tak je nažehlené schovávám na dno komínků těch, co používám.

Vím, kdo mi dal ten s barevnou výšivkou a od koho jsem dostala tři s výšivkou zvanou madeira. A také si vzpomenu na dárce kapesníku s krajkovým lemováním.

Kdysi jsem dostala od kamarádky látkové prostírání rovněž s výšivkou. Je na ní ornament a harmonogram její babičky. Potěšilo by ji, vlastně potěší, protože si tento článek jistě přečte, že mi slouží celá ta léta. Nejen jako ubrousky při prostírání, do jiných balím chleba.

Jeden čas jsem žila v dnešním Petrohradu. Moc toho tam nebylo k dostání, ale látkové ubrousky ano. Přátelé se mě ptali, co bych ráda k narozeninám, a tak jsem si o ně řekla. Jsou kvalitní, damaškové. Používám je dosud a dlouho trvalo, než jsem si všimla, že mají v rohu logo olympijských her 1980, které byly v Moskvě.

Mám doma i papírové kapesníky. Pro kohokoli, kdo je potřebuje. Napadá mě, že je vlastně jedno, jaké kapesníky kdo používá, a že – aspoň to tak na mě působí – bych byla spokojena, kdyby někteří lidé, hlavně v městské dopravě, používali jakékoli. To bych považovala za happy end tohoto rozjímání.