sobota 7. března 2020

Co nás (ne)spojuje a mělo by


Jak se postavit k panice z obav před nákazou koronavirem? Mé rozhodování mělo své fáze. Napřed jsem měla snahu pojmout veškeré informování, ale to bych jednak nic jiného nedělala, jednak bych se zbláznila. Nastala tedy redukce zdrojů na ty, jimž věřím, protože staví na ověřených informacích. Nesleduju toto téma na sociálních sítích,  rádio a televizi už sleduju jen selektivně. 
Mám nicméně zdroj a jistotu, že mi nic podstatného neunikne, ale ani to není bez rizika - zbylo  víc času přemýšlet o tom, co se to s námi děje.
Hele, nic jiného než co se dělo dosud.
Nadále převažuje sobectví, jen se jakoby mění jeho význam.
Takřka bez reakce je stále poukazování na lhostejnost vůči možnosti skupování bytů  a zvyšování nájemného, čímž je odstavena většina od možnosti bydlet. Apely na zrůdnost nekontrolvatelného zbrojního průmyslu jsou naprosto, naprosto zbytečné, stejně jako apely na obchodníky s akvizicemi, podstatu daňových rájů a na politické populisty zneužívající každé lidské neštěstí. Tohle je přece to nejhorší, co nás potkalo.
Vypadá to ale, že momentálně je největším zlem koronavirus, neboť straší stejně zbohatlíky i chudáky, slušné i amorální...
Zatímco velké sobectví, ohrožující skutečně každého jedince na celém světě, nás nechává v klidu, nízké sobectví dovolenkářů v Itálii „zdravých, mladých, s dobrou imunitou“ neberoucích ohled na oslabené spoluobčany, nás spojuje v nenávisti k nim. Přitom tohle "malé sobectví" je jen důsledkem tolerance toho velkého. Pocit, co všechno si můžu dovolit, vychází z toho, co všechno si dovolí tamti a tamti... Jako by chyběla morální důslednost. Kam to vede, ponechám na každém, aby si to rozebral. 



pátek 21. února 2020

Máme tady jeden velký problém


Ano, velký oproti desítkám dalších, vzniklých v důsledku vzrůstající frustrace z nesplnění očekávání souvisejícího s naivismem, jímž poznamenal minulý režim naše myšlení. Vnucoval názor, že se nám všeho dostane podle našich potřeb. Mnozí si tu tragickou fikci vysvětlili tak, že dostanou všechno bez námahy a režim je v tom omylu udržoval. Nepřiznával, že jediná cesta, jak toho dosáhnout, je – přidat se ke komunistům. Výrazně. Nestačilo jen s nimi být. Takových bylo, ale bez šance dostat se ke žlabu. Někomu to však stálo aspoň za získání klidu.  Kdo chtěl víc, musel se zaprodat a podbízet se donášením, lokajstvím. Vyplatilo se to však jen v rámci tehdejších možností. Smutné je, že i tihle "vyvolení" strádali. Nenaplněná potěšení musely jejich rodiny saturovat v nenáviděných západních zemích a před občany to tajit.
Tohle souvisí s problémem, o němž chci psát. Jak nám čtyřicet let vymývali mozky, asi je ti vymytí vymyli i svým potomkům. Ať počítám, jak počítám, podle procent voličů, hlásících se ke stranám s totalitními sklony, v tom musejí jet i jiné generace než pouze ty, které převychoval totalitní režim.
A tak si tu žijeme bez smyslu a hlavně bez vůle ke smyslu (to jsem si vypůjčila, i když v poněkud jiném kontextu,  od Viktora Frankla. Tak nazval svoji asi nejznámější a zároveň nejinspirativnější, i když děsivou knihu).
Pokud někdo nedokáže radostně žít jen proto, že závidí těm, co mají odvahu se poprat, nebo mu vadí jiná etnika, jiné náboženství a vůbec, jakákoli jinakost, má problém a stává se z něj pouhá jednotka, s níž lze manipulovat. Vypadá to, že stranám s totalitní inklinací takoví voliči vyhovují. Netřeba klást důraz na vzdělání či osvětu v souvislostech. Nejjednodušší je začít slibovat přesně to, po čem příznivci touží a podporovat je v  nenávisti. Není nad to, najít oběť vlastní bezvýchodnosti!
Nikdo z populistů  ale nezdůrazní, že ti, co zbohatli díky své práci, nápadu, píli, talentu a vůli (tedy ne v divoké privatizaci a prostřednictvím korupce), PRO TO MUSELI UDĚLAT VÍC NEŽ JEN VOLIT A ČEKAT.
Čestné je tedy říct voličům, že si musejí sami jít za tím, o čem sní, a ONI ŽE JIM K TOMU VYTVOŘÍ IDEÁLNÍ PODMÍNKY. O to tu totiž jde!
Velké zklamání vzniklo i v důsledku ignorance procesu dekomunizace. Spousta lidí, kteří neudělali nic horšího, než že patřili ke komunistům, se cítí být na okraji. Někdo je vnímán jako viník a jiný ne, jak se to vždy hodí. Nevyzpytatelné reakce, mindrák, naštvanost mas jsou tím nejlepším podhoubím pro "zachránce" v podobě leadrů vůdcovského typu.
Koho tohle téma zajímá, ocení možná připomenutí jednoho filmu z roku 1961. Přiměje k zamyšlení o kolektivní vině, o tom, jak snadné je nechat se zmanipulovat a i navzdory vysokému vzdělání podporovat zlo. Je to film o totalitarismu a jeho tragických důsledcích. Fantasticky obsazený. Jmenuje se Norimberský proces. Nepleťte si ho se stejnojmenným filmem z roku 2000 s Alecem Baldwinem v roli soudce. V tom dřívějším filmu se jednak soudí jiné zločiny, jednak tu soudce hraje skvělý  Spencer Tracy. Mě dostal výkon Maximilliana Schella (na fotce) v roli obhájce obviněných nacistických soudců. Až pak jsem zjistila, že za tu roli dostal Oscara. 



úterý 18. února 2020

Doba bez kapesníčků i kapesníků



Některé věci se stávají artefakty nenávratné minulosti. V případě, že jsou technicky překonané, chápu, ale proč jsou mezi nimi i látkové kapesníky, se ptám. Zaměstnaný člověk asi nemá čas na jejich praní a žehlení, tak používá papírové. Pokud se snadno likvidují a nic po nich nezbude, dejme tomu. Já používám látkové, protože jsem alergická na prach a kupodivu i na ten z papírových. Ví se to o mně, a tak je dostávám i jako dárek.
Zkoumám kvalitu látky, zajímá mě design. Srovnávám s těmi, které už mám. Některé fakt mnoho let. Jsou už vetché, o to víc sají. Někdy si i vybavím, kterou sadu (hodně jich je neúplných) jsem od koho dostala. Mám je tedy i jako vzpomínku. Občas smutnou. Týká se ozdobných bílých kapesníků. Dala mi je teta. „Už je nepotřebuju, nikam nechodím,“ řekla ve svých sedmdesáti. To už byla vdovou.
„Ale proč? Vždyť máš krásné kostýmky, pamatuju si, že jsi v kapsičce saka vždycky měla bílý kapesník,“ snažím se jí naznačit, že…
„Olinko, s mým důchodem? Nemůžu si dovolit chodit do společnosti. Jsem ráda, že zaplatím za byt, jídlo a že mi něco zbude na dárky vnoučatům a...“
„Já vím, mně,“ dodala jsem a kapesníky si od ní vzala.
Nějaké k nim časem přibyly. Když na ně při rýmě dojde, nemám odvahu se do nich vysmrkat. Ostatně, ani k tomu nebyly určeny, a tak je nažehlené schovávám na dno komínků těch, co používám.
Vím, kdo mi dal ten s barevnou výšivkou a od koho jsem dostala tři s výšivkou zvanou madeira. A také si vzpomenu na dárce kapesníku s krajkovým lemováním.
Kdysi jsem dostala od kamarádky látkové prostírání rovněž s výšivkou. Je na ní ornament a harmonogram její babičky. Potěšilo by ji, vlastně potěší, protože si tento článek jistě přečte, že mi slouží celá ta léta. Nejen jako ubrousky při prostírání, do jiných balím chleba.
Jeden čas jsem žila v dnešním Petrohradu. Moc toho tam nebylo k dostání, ale látkové ubrousky ano. Přátelé se mě ptali, co bych ráda k narozeninám, a tak jsem si o ně řekla. Jsou kvalitní, damaškové. Používám je dosud a dlouho trvalo, než jsem si všimla, že mají v rohu logo olympijských her 1980, které byly v Moskvě.
Mám doma i papírové kapesníky. Pro kohokoli, kdo je potřebuje. Napadá mě, že je vlastně jedno, jaké kapesníky kdo používá, a že – aspoň to tak na mě působí – bych byla spokojena, kdyby někteří lidé, hlavně v městské dopravě, používali jakékoli. To bych považovala za happy end tohoto rozjímání.

úterý 24. prosince 2019

Světlo v nás



Polévka se vaří, kapr naporcován, salát hotový, ovoce a cukroví už se těší na to, jak ozdobí sváteční stoly. Ty budu chystat odpoledne. Mám čas. Poslouchám Franka Sinatru a je mi fajn. Předvánoční období nemusím, ne v současné podobě. Proto někdy pronesu, že bych Vánoce zrušila. Není to pravda, ověřila jsem si, že když nastane chvíle, jako je tahle, kdy je vše připraveno na oslavu zrození Ježíška, na setkání s blízkými, výměnu dárků a samozřejmě na hostinu, že té náladě podlehnu. A tak to u nás, stejně jako v ostatních domácnostech, voní typicky štědrovečerně a mysl už se ladí na radost.
Je to atmosféra očekávání zrodu. Příležitost uchopit svůj život tak, jak si to zatím mnohdy jen představujeme.
24. prosinec je mystický den. Nejkratší v roce, ale slibný, už se bude prodlužovat a stále naznačovat příchod světla, opouštění tmy.
Kdyby se všechna dnešní předsevzetí přeměnila v akci, ubylo by temných stínů, jimiž si dokážeme zošklivit životy. Mé přání je tedy nasnadě: Víc světla v našich myslích.
Užijte si Vánoce každý po svém. Každý máme potěšení z něčeho jiného. Pro mě je to příležitost sdílení v setkávání v jedinečné atmosféře. Vy se radujte z toho, co nabíjí vás. Spousty malých světýlek se spojí v jedno velké, obrovské a tmu porazí.


pátek 15. listopadu 2019

Mějte se fajn a hlavně pro to něco dělejte

Tu a tam čtu nebo slyším názory o promarněných třiceti letech a že není co slavit. Chápu ty, co neslaví nic. Nechápu ty, kdo vědí, jak zásadních je oněch třicet let svobody v zemi, kde jsme si jí užívali celkem pouhých padesát let. Poddanství, pak dvacet let demokracie, protektorát, okupace, jakž takž tři roky demokracie notně nahlodávané stalinisty, totalita, okupace a opět demokracie, už třicet let. 
To byl nápor! Místy krásný. Nikdy nezapomenu na „devadesátky“, na opojení z toho, jak jsme si sametově vydobyli svobodu. To nás, myslím, ve světě hodně pozitivně zviditelnilo.
A také Václav Havel. 
Dnes se mu vyčítá kde co. Je to však jen výsledek frustrace z osobního zklamání 
Když mi někdo  řekne „Havloidko“ a myslí si, jak mě urazil, poděkuju. Je mi ctí. 
Včera jsem se dozvěděla, že jsem „opravdu sluníčkářka“, která neuznává jiný názor, jen proto, že jsem odmítla poslouchat rozhovor na „alternativním“ médiu, který facebook dokonce zakázal pro lživost a manipulaci. 
Přesto nechci srážet každého, kdo má pocit, že promarnil příležitost. Bylo hodně těžké zorientovat se v demokracii, obzvláště pro ty, kdo v totáči prožili většinu života. Obávám se, že mnozí čekali nějaké štěstí, které se dostaví tak nějak samo, bez úsilí. Já patřím k lidem, kteří věděli, že mají co dohánět hlavně ve vzdělání, a tak jsem také brzy vystoupila z jásajícího davu a nastalo mi období učení. Vzpomínám na první lekce angličtiny v Bell School, jak se s námi americká lektorka rukama nohama snažila domluvit, jak nás pobízela, ať se nebojíme vyjádřit slovo jakýmkoli způsobem. 
My zaražení, bojácní, bez sebevědomí a odvahy upozornit na sebe nebo dát najevo neznalost, na ni závistivě koukali, když chtěla říct, že ji poštípal komár, a tak mávala rukama a bzučela... To bychom nedokázali... Nikdo nás nenaučil prosadit se. Ráda na ni vzpomínám, hodně mi dala.
Potom jsem četla zakázanou literaturu, která se objevila v knihovnách, a studovala kapitalistickou ekonomii, abych rozuměla tomu, co se děje. Pořád jsem se něco učila a učím se dodnes. 
Když jsem nastoupila do zahraničního vydavatelství, učila jsem se němčinu. Tři roky dvakrát týdne tři hodiny v jazykovce – po práci. Z té doby mám mně moc milou přítelkyni, tehdejší majitelku jazykovky. Je terapeutkou, mimo jiné i voice therapy, vydává vlastní CD. 
Asi nikdy nezapomenu na první cesty „na západ“. Na ten obrovský vztek. Rázem mi bylo jasné, proč jsme nesměli za železnou oponu. Dlouho jsem se však leskem spotřeby nenechala oslňovat, konzum není můj šálek kávy. Mě baví hlavně to, že jsme dokázali přejít od totality k demokracii, od státního vlastnictví k soukromému sice za cenu obrovského a bolestivého zklamání z charakterů mnohých spoluobčanů, ale bez krveprolití. (Upozorňuju, že nebýt zestátnění a čtyřiceti let komunistického "hospodaření", žádný privatizační Klondike tu nemusel být).
Nedělám si iluze o lidech a tudíž ani o politicích, jsou naším obrazem. Co volíme, to máme, konvenuje nám to. Kdo věděl, že je Vladimír Železný  souzen za podvod a volil ho do senátu, může dnes tvrdit, že promarnil, co se dalo. Jak mohli na Zlínsku zvolit senátorem Františka Čubu, který nechal své zaměstnance na holičkách, když zavřel krám a zmizel na Slovensku? Mimochodem, zklamal i své voliče, které reprezentoval v senátu tak, že tam nechodil. A co volba Miloše Zemana prezidentem – toho, který na vlastní lidi ze strany vymýšlel kauzy (Olovo), podepsal opoziční smlouvu s Václavem Klausem a chtěl zabetonovat demokratické procesy, což mu naštěstí neprošlo? Proč teď zrovna jeho voliči mluví o promarněných příležitostech obecně? Je to jejich problém.
Jak někdo mohl dát znovu hlas Klausovi po aféře s neexistujícími sponzory, jimiž ve skutečnosti byli kamarádi vděční za to, že jim přihrál v privatizaci majetek? Byli slepí a hluší, nebo jim to nevadilo? Pokud jim to nevadilo, proč dnes žehrají? Dostali, co chtěli. 
Jak může někdo volit Andreje Babiše a vědět o jeho predátorském chování a podnikání? Tak ať si nestěžuje na morálku a je spokojený, má, co si přál.
Je to tak prosté! Co jsme si zvolili, to máme. Inu, i to je demokracie. Pokud jsme se dost nezajímali a volili jak ovce, nezbývá, než si ty čtyři roky zaslouženě přetrpět. Je to jen na nás. Všechno je na nás. Chci se někam dostat? Musím pro to něco udělat. O tom je svoboda a demokracie, o osobní zodpovědnosti za svůj život. Politici se mají starat o věci státního a mezinárodního významu a také o své handicapované spoluobčany - je to samozřejmost, ne neustálá volební kampaň! Jen v nesebevědomé společnosti vyžaduje politik za práci vůči sociálně slabým vděk!!!
My, voliči, od nich máme profesionalitu a odbornost vyžadovat, tedy i svým hlasem ve volbách. Pokud jej dáme někomu, kdo se hodlá starat především o své statky, nezbude, než čtyři roky nest nasledky.
A tak končím slovy moderátora Petra Šimůnka v pořadu českého rozhlasu Plus Den s... Mějte se v dalších letech svobody fajn a hlavně pro to něco dělejte.


čtvrtek 14. listopadu 2019

Co jsme chtěli tenkrát, co chceme dnes?


Třicet let od dvou týdnů, kdy jsem vystála dolík proti Melantrichu a prošla se stávkujícími ČKD Prahou, stojí za vzpominku. Poslouchám a čtu ruzne nazory, pár podnětů by tedy bylo. 
V první řadě jde o to, co jsme chtěli , když jsme se vystavovali nečasu, pochybujícím a hlavně komunistické zvůli, trvající až do generální stávky, kdy se právě zapojilo i ČKD.  Strana a vláda byla připravená použít horší násilí, než jakého se dopustila na Národní třídě onoho památného 17. listopadu1989. 
Když jsme v televizi uviděli záběry masakru z Národní, neváhali jsme. Kdo? My,  co se scházíme coby stávkový výbor ČKD už třicet let, naštěstí už jen v restauracích v Karlíně. Tenkrát nás nenapadlo, co se může stát, prostě jsme začali vzdorovat. Nebyl to jen Petr Miller, kdo chodil po fabrikách a vysvětloval dělníkům, proč je třeba jít do ulic, kdo svolával, moderoval mítinky s osobnostmi, které otevíraly lidem oči. Ostatně, ani si nepamatuju, že by s námi Petr šel Prahou z Vysočan, že by s námi vypískal v Lokomotivce Štěpána a před budovou Rudého práva svorně skandoval Rudé právo lže... Když jsme došli na Václavák, mával nám z balkonu Melantrichu... 
Pár lidí ze všech fabrik ČKD bez váhání utvořilo stávkový výbor, a tak jsem se v něm jako jedna ze dvou žen ocitla i já a to od prvních okamžiků nepokojů. Do generální stávky  jsme žili v neuvěřitelné euforii, na to se nedá zapomenout. Nikdy, bylo to fantastické. Byli jsme naštvaní, měli jsme plné zuby rezimu, coz  vyvrcholilo zbabělým násilím na studentech, a tak jsme coby rodiče chtěli dát najevo, že nastal čas, kdy už si od nich nenecháme nic líbit a kdy začínáme chránit aspoň své děti, když jsme dosud nedokázali chránit sami sebe.
Vydávala jsem bulletin stávkového výboru, redakce Kováku pracovala za mě. Měli jsme nejlepšího šéfredaktora, jakého jsme si v těch dnech mohli přát. Když my stávkovali, protože kolegové nechtěli stát stranou, on za nás dělal noviny a čelil poslednímu vzepětí skomírajících bolševiků. Po stávce jsme konečně mohli udělat noviny tak, jak jsme si přáli celá ta léta. 
Věděli jsme, že končíme, ale nevzdávali jsme to, jeli jsme na plný plyn - panečku, to bylo něco! Psát bez cenzury a bez autocenzury, o tom, co lidi zajímá!!! ČKD bylo centrem mnohé pozornosti zahraničních novinářů, nejednou jsem je provázela a záviděla jim, jak lehce si vedou, jak přirozeně... Ach jo! Nám chvíli trvalo, než jsme si zvykli, že opravdu ale opravdu už nemusíme nic obalovat, kamuflovat, že můžeme psát naplno o skutečných problémech.
V ČKD padaly hlavy ředitelů, jeden za druhým opouštěli své posty a my tenkrát netušili, že to nebude ani dlouho trvat a fabriku si koupí gauneři, kteří ji zlikvidují. To už jsem tam nebyla, brzy jsem se vydala do celostátních novin, což byl můj životní sen, ale ne do listopadu 89... I tak mi bylo líto, jak jde fabrika do kopru a hlavně, proč.
Psala jsem o privatizaci a o zakládání nových firem. Moji práci doprovázelo nadšení nejen z opravdivosti toho, o čem píšu, ale i nadšení z dění, z demokracie, z možnosti dělat co chci, myslet si, co chci (ehm, tak s tímhle jsem neměla problémy ani za komunistů), říkat, co chci, jet si, kam chci, s kým chci, číst si, co chci, začít uvažovat o psaní knih, což za komančů nepřipadalo v úvahu... Byla jsem šťastná, že si moje děti mohou vybrat školu, jaká je bude bavit, že naši rodinu nebude nikdo kádrovat, doporučovat nám pro syna vojenskou školu třeba... 
Brzy jsem samozřejmě věděla, že ne všichni žijí v bezelstné radosti z demokracie.  Měla jsem informace o mnoha nekalostech a velkých špínách při privatizaci, ztrácela jsem iluze a učila se být realistka, a tak 
pořád vstávám slovy Magdy Vášáryové s úsměvem. Jen jsem poněkud skeptičtější k morálce lidstva ha ha ha... Před třiceti lety jsme všichni chtěli jedno – zbavit se komunistů. Po třiceti letech jedni chtějí svobodu, bez komunistů, estébáků, zlodeju a podvodniku. Jiní chtějí víc výhod na úkor svobody, estébácka sebranka jim nevadí. Další touží po starých časech, protože už zapomněli a nejsou ochotní si připomínat. 
Nehledám viníka, je to jaké to je. Lidé nejsou dokonalí a nemůžou chtít, aby jimi byli politikové. To, že mnoho voličů naslouchá a věří populistům, je ovšem katastrofa. Populismus využívá lidské naivity.
Je toho mnoho, co je špatně, ale dokud máme demokracii, máme i šanci to změnit. Stačí jedny volby. Začít bychom měli vysvětlováním,  jak zhoubný je populismus a kam vede. To je, myslím, největší chyba, jíž jsme se dopustili, že jsme podcenili povahu estébáků a dalších gaunerů bez skrupulí. Zrovna čtu od Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě – zpráva o banalitě zla. Doporučuju všem, kdo dosud přehlíželi varování před populismem. Myslím, že tato kniha by měla být povinnou četbou od střední školy. Nejen ona, ale to už nechám na jiných, kteří  také pláčou nad výsledky anket, prozrazujících omezenost studentů,  týkající se novodobých dějin vlastní země.
Foto: Václav Stibor
1. Mě to tenkrát vážně moc bavilo... 
2. Diskutujeme v redakci s redaktorem Hlasu Ameriky

čtvrtek 8. srpna 2019

Takovým dárkem neurazíte

Co je vedle květin bonboniér nebo čokolád nejrozšířenější dárek? 
Řekla bych hrnek. 
Hrníček. Šálek. Kafáč. 
Možná si pomyslíte – další pracholep. Pak si do něj ze slušnosti uvaříte svůj první nápoj a v tom okamžiku se hrnek stane součástí vašich dnů. 
Darovat hrnek má spoustu kladů. Rozbíjejí se, nový může být náhradou - mnohdy nečekaně radostnou. Brzy ho začnete používat zcela automaticky. Jindy na vás zbude, když jsou všichni jeho druhové v myčce.
Někdo má sady stejných, já ne. U mě  je každý originál. Sady hrnků jsem měla v celém životě jen dva, z jedné zbyly dva a z druhé jeden. To jsou ty nejodolnější po čtyřiceti letech používání.
Přivezla jsem si je z Petrohradu, tehdy Leningradu. Jsou z kostní moučky, takřka průsvitné, káva z nich vždycky chutnala fantasticky, ať to byl do roku 1989 pouze Standard nebo posléze desítky druhů káv z celého světa.
Část hrnků je u nás světových. Když jsme po sametové začali cestovat, nebylo moc peněz, a tak jsme se dohodli, že si každý užije zemi se vším všudy a nebude se trápit, co komu přivézt. Dovolen byl jenom hrnek. 
Několik jich mám z tiskovek. Tři se odstěhovaly s jedním členem rodiny a zase se společně vrátili. Před kolegy je dítě prý uhájilo vlastním tělem, takový o ně byl zájem. 
Kdo má který hrnek nejraději, poznám i podle toho, v jakém pořadí je nacházím v myčce. Některé se tam ani neobjeví, každý si je rovnou umyje (nebo taky ne). Jeden čas jsem si ty své hlídala, protože jsem je často nacházela po celém bytě. Jenže – to bych musela dávat bokem celou řadu hrnků, a tak jsou už skoro všechny rodině k dispozici. Díky tomu vím, který je u nás doma zcela nejoblíbenější. Jako první po něm sáhne i hostující člen rodiny. Přeju mu to, protože když se to tak vezme, mám svých nejoblíbenějších několik.  

Nabízím defilé těch, o kterých píšu. Třeba potěším dárce, kteří čtou můj blog. Poslední tři jsou z tiskovek. 











čtvrtek 27. června 2019

O co tu jde

Včerejší vedro jsem přežila díky panoptiku ve Sněmovně. Vydržela jsem poslouchat do půlnoci. Když se prezentovali členové vlády s nudnými výčty toho, co (ne)dokázali, zívala jsem a asi si i zdřímla, zato mě nabily některé projevy opozičních poslanců, kteří jednání o vyjádření nedůvěry vládě vyvolali. 
Za mě vše vyjádřil Vít Rakušan (STAN), podstatu problému vystihl i Petr Fiala z mnou neoblíbené ODS. Dojímají mě však  Piráti, jak to myslí vážně. Neztrácím optimismus, že jednou bude lépe. Třeba i když tu už nebudu. 
Jsem vděčná za to, co nám zanechali předkové z dob mimo léta 1948 až 1989 (a nejde mi jen o materiální statky).  Teď si přeju, aby po mé generaci zbylo víc než pachuť čtyřicetiletého vymývání mozků a třicetiletého Klondike. Nakonec, oni to ti opoziční poslanci všechno řekli. Nevím, kolik bláznů jako já je poslouchalo. Selektivně, jsem pamětnice. Vím, proč je, jak je. Byla jsem u toho i jako novinářka. Vím, o čem jsem opět nesměla psát i proč zkrachovalo několik novin. 
Jsem neutuchající nadšenec pro demokracii. Těžko chápu, že tolika lidem nevadí arogance moci, zneužívání postavení, informací. Že nemají hrdost a nechají sebou manipulovat. Jako by toho neměli dost za čtyřicet let totality. 
Po půlnoci jeden z Pirátů vysvětloval členům stále nic nechápající vlády, co mu vadí. Že je to stará vláda pro staré lidi. A že on je mladý a má dítě. A že chce žít v progresivnější zemi, než v jaké musí žít kvůli fosiliím, co tu vládnou postaru. Souzněla jsem s ním. Přeju si totéž. Ne pro sebe, ale pro ty, co nás budou hodnotit v budoucnu.
Pirát Mikuláš Ferjenčík pomocí grafu poukázal,  co víme všichni, kdo se zajímáme, takže spíš připomněl, že nárok na zvyšování důchodů máme ze zákona. Ti, co to nevědí, se nechají uplatit dvěma stovkami navíc, aniž je zajímá, že kdyby byl stát odborněji a svědomitěji řízen, nebudeme takové milodary vůbec potřebovat. Bohužel má české Malá domů stále magický vliv.
Ty nádherné celostátní demonstrace nejsou ani tak o jednom či dvou politicích, i když obavy z jejich nástupu či jednání byly spouštěčem. Demonstrantům, jichž přibývá, jde také o budoucnost. Vyjadřují touhu po životě ve státě, kde se bude každý moci s důvěrou ve vládu věnovat svému oboru a rodině. A že těch, jichž si lze vážit, nebude hrstka. Podmínkou je takové vzdělávání, aby absolventi všech stupňů škol prokoukli každou manipulaci a sebevědomě ji okamžitě odmítli. 
Mladí lidé nemají peníze, nemohou utéct od všeho amorálního, co se na nás valí z vysoké politiky. Nechtějí si zvykat, jako si zvykla moje generace. Chtějí mít tady to, co by hledali v emigraci. 
Co? Ó, jak je to vlastně prosté a ani to moc nestojí, jen čest a svědomí: Respekt, důstojnost, vzájemná důvěra. To tady bohužel chybí, mimořádně za této politické konstelace. 

neděle 16. června 2019

Radosti těchto dnů

Snažím se být pozitivní, ale jak je vidět podle četnosti psaní, moc námětů nenacházím. Mohla bych psát o soukromých radostech, o lidech z okolí, z příbuzenstva a o přátelích - byla by to nuda. Každý si jistě vytvořil podobně vyhovující kruh. Příbuzné si, pravda, nevybíráme, ale i to se dá většinou ukočírovat. V tomto jsem měla štěstí, tedy mám. Možná jim někdy jdu spíš já na nervy podrobným sledováním politiky – oni to tak nemají. Ponadávají si, cítí-li důvod, jinak si jí nevšímají. Nechválí. Nikdy. 
Já jsem včera chválila při sledování inaugurace slovenské prezidentky. Bylo to důstojné po všech stránkách. Různé výtky – na její účes, nervozitu, na to, že projev četla, mě pobavily. Kdo z kritiků dokázal to co ona? A pak – určitá nervozita je lidská. 
Obsah projevu mě dojal. Nejen mě. 
Shodli jsme se, že ji Slovákům přejeme, ne že jim ji závidíme. Oni si ji zaslouží za ty zlé časy, o nichž paní prezidentka ostatně hovořila. Přiznali jsme, že bychom si také přáli, aby nás reprezentovali lidé tak mravní. Asi je zatím neumíme rozpoznat (měli jsme hodně příležitostí, byli i mezi kandidáty na prezidenta). Asi na ně ještě nemáme nárok. 
Druhou dojemnou událostí posledních dnů byla sbírka na elektrický vozík pro jednu mladou ženu na Twittru. Něco tak spontánního a neokázalého! 
Tohle nám jde. Umíme poslat pár korun a ukázat, že jsme v jádru dobří lidé, tak proč, sakra, tak blbě volíme? Co je to za výhybku u většiny voličů, která to nakonec hodí těm nejhorším? Jak to, že se nedokážeme poučit nejen z historie, ale i pohledem k sousedům? Napadá mě jediné, jsme masochisté. V tom případě nám nezbude, než opravdu jen tiše závidět...

pondělí 13. května 2019

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda.
Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty. 
Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž. 
Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde. 
Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota. 
Naštvaná rodina. Klid už není ani doma. 
Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství. 
Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a? 
Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat, přátelé uvolňovat.
Někde se něco zaseklo a dál to už nejde. Zastav se.
Rozhlédneš se. Stojíš sám/sama v prázdné krajině. Nikdo nablízku. Kudy dál? 
Ke komu nejdřív?

Přece k sobě! Nastal čas zjistit, co ti dosud unikalo: 
Každý je postradatelný.  I ty. Vyzkoušej si to. 
Každý dělá chyby, můžeš si je občas dovolit. Nic se nestane.
Každý má rád sám sebe, zkus to taky. Dej si přednost. Neboj, nic se nestane.
Vzpomeň si, co pro tebe bylo důležité, než se tvůj vlak neřízeně rozjel. 
Ještě máš možnost ho přibrzdit. 
Srovnej si priority. Použij mozek i srdce. 
Začni ten chaos harmonizovat.
Obrať všechno naruby. Začínej tím, co jsi odsouval/a. Dej si čas...
Stojí to za to, fakt.

Haló! Jak je?
Ú-žas-ně.
Skvělé! Už víš, co je nejdůležitější pro tebe. Každý to má jinak, to, na co jsi přišel/přišla, je jen tvoje. Nepokaž si to už. 








neděle 28. dubna 2019

Jen tak si vyrazit

Bydlení v Praze, spousta přátel a příbuzných daleko.
Přesto nikdy nebudu sama, i kdybych třeba osaměle žila. Už vůbec ne v sezóně výletů.
„Projíždím Prahou, mohly bychom se vidět?“
„Tradice je tradice,“ píšu kamarádce, s níž chodíme na kafe po Vánocích a Velikonocích, kdykoli se vrací z Vysočiny do svého domovského Dublinu. Velikonoční přejezd Prahou se konal dopoledne a do odletu času dost. „Co oběd u mě? Bude chřest s holandskou omáčkou.“ 
To je zase moje tradice, sezóny potravin. Skončila mi česnekovo-medvědí a začala chřestová. Nepustím přece kamarádku přes vodu hladovou.
„Oli, jedu na setkání se spolužačkami do Prahy, mohly bychom se také vidět?“ stálo v dalším mailu. „Snad se po těch pětačtyřiceti letech poznáme,“ směju se spolu se smajlíky a pro jistotu popisuju, jak mě pozná. 
Někdy s někým v mládí prožijte úžasné věci. Třeba vás ten někdo naučí milovat hory a lyže, jenže pak se navzájem jeden druhému vytratíte, ale když se vidíte i po desítkách let, jako by ta prodleva ani nebyla. Tak jsme to cítily s Julií. Už jsme o sobě posledních pět let, kdy nás spojil internet, zase věděly. 
Opatrovala těžce nemocného manžela. Mnoho let nikam nemohla.
Spolu jsme po Praze chodily a chodily. A povídaly, vzpomínaly. Opět jsme lezly dolů lednovou Svišťovkou, hňácaly v kleči ve Vyšných Hágách, lyžovaly v Belankách a Beskydech, slavily silvestra v Tatranské Lomnici, vyrážely pěšky ze Zlína do Luhačovic a zpět, na Kudlov a tak. Nožky svalnaté a tělo mladé... 
Pak jsme si vzpomněly, že mi překládala dopisy ctitele z Itálie a také jsme probraly jeden její podobně nedokončený vztah, až konečně přišla řada i na manžely a děti, vnoučata a výhody i nevýhody současného věku.
Sotva jsem ji vyprovodila na vlak, už jsem odpovídala na další návrh výletu. Na statek Slunečnice v Mnichově pod Oblíkem, který vznikl fantastickou rekonstrukcí zříceniny. Hlavně je tam moc fajn.  A když už pozitivní energie, tak ještě Panenský Týnec a také menhir v Klobukách. 
Souhlas. Pak i nadšení. 
Vřelá setkání s lidmi, z nichž některé jsem znala jen virtuálně. 
A ta příroda! Všude už zeleň, ta nejšťavnatější. V Týnci jsme natrefily na konec svatby. Pár se fotil. Dlouho, předlouho, fotoreportérka i na zem lehla, aby si zasloužila výplatu. Nakonec jsme nevydržely čekat a nenápadně se vmísily, abychom si také užily panenských energií, což jsme dorazily u mehhiru. Vracely jsme se v blaženém opojení. 
Sezóna výletů a setkání začíná.


Co nás (ne)spojuje a mělo by

Jak se postavit k panice z obav před nákazou koronavirem? Mé rozhodování mělo své fáze. Napřed jsem měla snahu pojmout veškeré informová...