pátek 25. prosince 2020

Vzpomínkový a virtuální Boží hod



Tento den mám nejraději z celého roku. Začínají Vánoce. Všechno ztichne, svět je unavený z příprav na svátky, jimž předchází materiálnější Štědrý den. Však ani nebyl dlouho státním svátkem, pamatuji dobu, kdy jsem 24.12. musela do práce. Vzpomínám, jak mě jednou nadřízený pustil domů o dvě hodiny dřív, abych mohla připravit večeři. Běžela jsem vyzvednout děti ve školce, kde mě vítala učitelka se sprejem proti vším. Řádily tam tak, že se nevyhnuly ani nám. A tak jsem ty dvě nabyté hodiny zase ztratila vyčesáváním hmyzu z dětských vlásků, ale večer tím ani moc poznamenaný nebyl. Nevím, jak jsme to tenkrát mohly zvládat, ale zvládaly jsme. Navíc se těžko shánělo všechno potřebné k večeři, kterou jsme chtěly připravit krapet slavnostnější. Byly jsme vycvičené věčným improvizováním a všechny jsme všechno nakonec stihly. Jen jsme pak přemáhaly únavu, aby děti nic nepoznaly.

Teď je volno i na Štědrý den a zboží v obchodech nadbytek. E shopy fungují i za koronavirových karantén. Spíš je problém vymyslet něco, co není tak docela všední a ještě potěší. |Někdy to dá práci. Někdo to dokonce umí.

Jeden můj syn je ryze technicky založený. Moc si s ním nepopovídáte, nemáte-li detailní zálibu v počítačích a počítačové hudbě. Snažíme se doma dávat dárky hlavně pro radost, a tak pro jistotu stále píšeme Ježíškovi, což jsme zavedli, když byly děti malé. Ježíšek se snaží vyhovět, ale aby tu chvíli nad dárky zpestřil, přihodí vždy něco nečekaného. A tak jsem včera k přepěťovači – hlavnímu dárku, dostala taky DVD Mikea Olfielda Tubular Bells 2. Jde o živý koncert z Londýna z roku 1998. Na Štědrý večer ho z internetu sledujeme místo pohádky. Léta jsme neměli televizi a už jsme si na ni nezvykli.

Syn si ovšem uvědomil, že nemáme DVD přehrávač, a tak mi ještě přidal k dárkům usb s koncertem, který mi tam nahrál. To je zcela jiná kvalita než jen z internetu. A tak jsme si ho dali včera dvakrát.

Tak. Jedna tradice splněna. 

Druhá, na Boží hod, je kromě snídaňové vánočky, kterou peču den předtím, i poslech zcela jiného druhu hudby. A je to tradice nepříliš stará, protože tohle CD, které mi teď hraje, vydala Pavla Štěpničková před dvěma lety. Když jsme si je vloni na Boží hod pustili, bylo jasné, že se zařadí do zlatého fondu našich oblíbených. Je jich tam víc, dnes zůstanu u Pavlina Land of Soul a trochu zavzpomínám.

V roce 1996 mě zaměstnavatel poslal do jazykovky naučit se němčinu. Učila mě Pavla. Trávily jsme spolu dva roky dvakrát tři hodiny týdně. To je dobrý základ pro mnohaleté přátelství...

Pavla letos vydala další CD – Kruhy se točí, ale kvůli covidu jsme se ještě neviděly. Mám ho u ní, stejně jako má ona u mě knížku, kterou jsem vydala v říjnu.

Vánoce patří jak rodinným, tak i přátelským setkáváním. Některé Vánoce, jako ty letošní, jsou v mnoha rodinách o setkáních spíš vzpomínkových a virtuálních. I tento druh prožívání může být bohatý. Přinejmenším tak, jak bohatý jsme měli život před coronavirem...


čtvrtek 24. prosince 2020

Jiné Vánoce

Čtu si tu, jak jsem se vloni na Štědrý den rozplývala. Byli jsme pohromadě celá rodina, netušili, co nás čeká v novém roce, ó, blahá nevědomosti!

Rok se s rokem sešel. Opět sedím u částečně nazdobeného stolu. Je na něm v noci upečená vánočka, letos se mi výjimečně podařila. Z devíti! Poslouchám Zrunkovu mši v podání Hradišťanu, právě jsem ozdobila stromek hvězdičkami od jedné krásné dámy, kterou znám jen z Twitteru. Ohromila mě svým uměním, tak už je máme i my doma.

Bude kapr i salát, polévka z hlav, to se nemění, akorát – bude nás o jednoho méně. Kvůli covidu. Jedno dítě se rozhodlo neriskovat a neohrozit starou matku. Je mi smutno, my jsme taková mikrorodina, když jeden chybí, je to hned znát. Ale vím, že i náš Adam bude poslouchat Rybovku, jak je u nás zvykem. Poslouchal ji s bratrem od malička a já mám radost, že se oběma dětem vryla do kůže a že si bez ní Vánoce nedovedou představit. To nás spojuje.

Poslouchám a myslím na něj, ale i na všechny, které mám ráda a letos je (ani v dohledné době) neuvidím. Většina mé rodiny žije na Moravě, stihli jsme se vidět akorát v létě. Adam u nás, pravda, za první vlny covidu pobyl čtyři měsíce, jak jsem psala už jinde. Přijel na jeden den a druhý den se zavřely hranice, a tak měl home office v Praze. Ale na Vánoce mi bude chybět a bráchovi taky.

Věřím, že všichni máme o těchto svátcích víc virtuální komunikace než jindy. Víc hovorů a zpráv na WhatsAppu. Jindy mám na Štědrý den ráda klid a odstup od těchto úžasných vymožeností, letos se vrhám po telefonu při každém zazvonění.

Tak to mají v mnoha rodinách. Všichni budeme mít letošní Vánoce zapsané víc v srdcích než jindy, protože jsou jiné. Poznamenané absencí mnohých blízkých, o to víc milovaných na dálku.

A to je ta optimističtější verze. V mnoha rodinách nebudou ti, kteří by u něj byli, nebýt covidu. Deset tisíc obětí... Mnohé mohly čekat ještě krásné měsíce i roky, ale tato nevyzpytatelná nemoc rozhodla jinak. Budeme si ji dlouho pamatovat.

Doufám, že nám i něco dala, ačkoli to, co vzala, už nikdo nenahradí. Třeba si večer u stromku uvědomíme, co je na světě nejcennější. Je to láska k bližnímu. Přeji vám jí co nejvíc, tolik, že ji ani nepoberete. Navzdory covidu – hezké svátky vám všem.

pátek 11. prosince 2020

Bilanční všehochuť

"Stavila jsem se za XX, teď toho lituji, je tak negativní, na všechno jenom nadává. Když jsem ho uviděla, myslela jsem, že je nemocný, jak je strhaný, ale jakmile spustil, jak ho všechno s..., vypila jsem  čaj a mazala domů. Olinko, to je tak nešťastný člověk, přitom mu nic nechybí, jen je prý děsně otrávený," napsala mi kamarádka. Vyjmenovala, na co všechno je XX naštvaný a já jsem si vzpomněla na Arménce z Náhorního Karabachu, kteří nevědí, kde a jak oslaví Vánoce, protože je nedávno skončená krátká válka vyhnala z domovů. Přesto se vsadím, že se o svátcích sejdou se svými blízkými a jakkoli improvizovaně je oslaví. Budou vděční, že žijí.

Kamarádka, která mi psala o svém otráveném příteli, má za sebou takovou story, že by spíš měl litovat on ji a ne si jí stěžovat na nic. Rozdíl mezi nimi je prostý. Ona má ráda lidi a on ne. Každý ji rád vidí. Od něj všichni utíkají.

On si z dění colem covidu vybírá jen to špatné. Odsuzuje lidi, že porušují nařízení, ale i vládu, že vytváří chaos. Těžko dospělému vysvětlovat, že svět není dokonalý a před covidem byl také plný podvodníků, grázlů a nezodpovědných elementů. Covid všechno jenom zdůraznil. Nastavil zvětšující stranu zrcadla. I v životě před letošním březnem jsme museli našlapovat mezi střepy nehorázností coby důsledků různé morální úrovně mnohých z nás, tak čemu se teď divit? 

Když skončila opatření vlády po první vlně a my mohly s kamarádkou opět na kafe, zeptala se mě, co mi covid vzal a co mi dal. "Musela jsem odložit pár akcí a imrpovizovat v práci s určitými ztrátami a těžkostmi. Vzal mi možnost vídat se s lidmi, ale zase jsem dopsala dvě knihy, viděla spoustu filmů a představení, přečetla pár knížek, na které dosud nebyl čas. Hlavně jsem si však užila syna, který si pobyt doma nedobrovolně prodloužil o tři měsíce. Ještě že patří k těm, kteří mohou pracovat z domu," odpověděla jsem. 

"Vítej v klubu spokojených," řekla. Prý ji mile překvapilo, že většina jejích známých brala situaci navzdory vědomí, jak to v příštích letech odneseme ekonomicky, takto. Každá krize někoho poznamená, někoho víc a někoho méně. Jde o to, co je dané, a co je ovlivnitelné.

Druhá vlna covidu bohužel postrádá solidaritu a sounáležitost první, protože jsme pozbyli důvěru ve schopnost vlády situaci zvládnout. Zdá se totiž, že její kroky řídí parta marketingových talentů, jimž nevadí, že musejí nadřadit touhu po znovuzvolení v brzkých volbách před důslednou ochranu obyvatelstva. Vláda se také nemůže soustředit na prvořadý problém pandemie, protože je roztěkaná nutností zachraňovat pověst premiéra, balancujícího stále na provaze plném smyček z jeho střetu zájmů. A tak tu zodpovědnost přenesla koalice na společnost a rozdělila ji na ty, kteří vědí a na ty, jež vědět nechtějí. My, co víme, žijeme s vědomím světové pandemie a nutností chránit se. Spoléháme především na sebe a podle toho se chovají i naši blízcí. Ti, co se nezajímají o pozadí mnohých nesmyslů v nařízení, se pak jen rozčilují a plni negativních emocí nezvládají řešit své vlastní problémy. 

Neděje se však nic nečekaného. Takový je svět nás, lidí. Bezohledných, škodících, hloupých, slabochů a zbabělců, korupčníků a chytrolínů, ale také lidí krásných duchem, moudrých, předvídavách, velkorysých, obětavých a zodpovědných. Je jedno, zda všichni dohromady žijeme v míru, ve válce nebo v pandemii, vždycky se budeme projevovat podle toho, zda patříme do první nebo do druhé skupiny. Podstatné je, že vždycky, ale opravdu vždycky a za každé situace, je třeba začínat pořádkem u sebe. Dalším krokem je ochota hledat možnosti, jak neškodit. A co dál? Ti, co vědí, přece vědí a ti, co ne, by stejně nepochopili...

středa 28. října 2020

Nehroutit se, nežít v představách a problém "jenom" VYŘEŠIT...

Vyšla "dvojka" Jak to vidí Ivanka Adamcová.
Byly to nervy! Což o to, psalo se mi lehce jako vždy, jen jsme musely s Ivou Adamcovou pořád improvizovat. Od jara nám nic nevycházelo, rušily jsme jedno setkání  za druhým (kvůli nahrávání jejích komentářů k mým příběhům). Musely jsme zrušit benefici, kde už měla být knížka představena, i můj pobyt na Statku Slunečnice, kde bych Ivě nastavila diktafon. A když už jsme našly způsob, jak to zvládnout na dálku a můj nemocný syn, grafik, měl zrovna dobré období a mohl na knížce pracovat, došlo na nejsložitější problém. Termín v tiskárně. Objednávám ho po zkušenostech z dřívějška, až když mám jistotu, že jej pak stihnu. A tak jsem v srpnu získala říjnové datum, dvacátého. Jupíí, to se do Vánoc bude prodávat! 
No, i v tiskárně mají své starosti s covidem, tak abychom to neměli moc jednoduché, tento termín nakonec nevyšel. Jenže! Abych odnosila haldy knih, které mi řidič složí na zem před dům, potřebuju pár lidí na výpomoc. Ti, co by měli čas onoho dvacátého, už jej neměli později, někteří by už ani přijet nemohli, protože zrovna bojují s covidem a taky nám vláda povolila společnost pouze dvou lidí. Jak normálně dobře spím, pár bezesných nocí mě neminulo.

Další termín od tiskárny byl, řekněme klouzavý. Prý buď 27. nebo 29.10. A tak nezbylo, než v sobě objevit  logistické sklony. Já, nepraktická bohémka. A hlídat a hlídat termín, neustále si jej potvrzovat, ujišťovat se a ujišťovat se, že ti, co slíbili, fakt přijedou a pomohou a do toho trnout, s jakým zákazem spolčování ještě vláda přijde (pozor, tohle nekritizuji, jen konstatuji). Stejně jsem nakonec nevěděla ani dvě hodiny před příjezdem auta s knihami, že to klapne (tak jako to nevědí ani v tiskárně, kdo jim kdy kvůli covidu odpadne). Z původní sestavy ochotníků zbyl jeden. A já se synem. Protože se část knih hned odvážela prodejcům, pozvala jsem je, ať si je přijedou vyzvednout před barák. Jeden z nich, protože měl v době příjezdu nákladu knih jednání, nám aspoň chytře zaparkoval auto a dal mi od něj klíče, a tak jsme první tisícovku knih naložili k němu. To jsme ještě měli energii. Pak přijel můj oblíbený knihkupec, s nímž je fantastická spolupráce, nabral si, co potřeboval, už už se chystal odjet prodávat, ale začalo mrholit. A tak ještě pomohl nanosit knihy z chodníku pod stříšku, odkud je kamarád s rudlem vozil výtahem. Při této akci jsme museli hlídat rozestupy a dbát na to, aby se u auta pohybovali vždy jen dva státem povolení lidé. Všichni jsme měli roušky nebo respirátory, to se nám dýchalo! 
Knihami jsem obložila každé volné místo v bytě. Teď to u mne vypadá úžasně, pozitivní (založením) Ivanka na mě kouká, kam vejdu. Nevadí mi to, naopak, protože ji mám ráda a její učení taky. Naučila mě zvládat horší situace, než byla ta včerejší. Ovládat emoce, nebrat se vážně, nedělat z komára velblouda a přijímat realitu takovou, jaká je a neztrácet čas marnými představami, jaké to chci mít a pak následným zklamáním, že to nevychází.

Ve "dvojce" jsou tak jako v "jedničce" příběhy lidí. Co člověk, to originál, stejně jako jeho problémy. Iva k nim namluvila komentáře, které, když jsem je přepisovala a redigovala, mě opět pobavily a nejen to. Potvrdily mi, co stále nezvládám - posuzování. Pořád jsem při psaní myslela na to, že Iva popisovaný problém nebo situaci odsoudí, označí jako špatnost. No, vyvedla mě z omylu a posunula zase o krok dál. Prostě ne, nic není špatné, všechno je dobré takové, jaké to je. Prostě to je a mi nezbývá, než to jednak přijmout, druhak se s tím porvat. VYŘEŠIT TO.

To je celé. Přeju i této knize, ať jde na odbyt a pomáhá čtenářům v jejich rozhodování, zda se hroutit a bědovat, nebo jen prachobyčejně věci řešit, jednu po druhé. Maximum informací ke knize i k prodeji zde: https://www.jak-to-vidi-ivanka-adamcova.cz/

čtvrtek 15. října 2020

Při psaní téhle knížky jsem se náramně bavila, hlavně při psaní kapitol z pohledu muže

Právě vyšla v audiopodobě v nakladatelství https://www.ctimi.cz/ moje předposlední knížka nazvaná Co má společného malá nožka s Kámasútrou. Při jejím psaní jsem zúročila období, které jsem jako novinářka strávila v nakladatelství ženských časopisů. Bavila jsem se, obzvláště když jsem psala kapitoly za mužského protagonistu. Jednu a tutéž situaci popisují žena a muž.¨


Když vyšla v nakladatelství Motto, takřka se o ní nevědělo (na rozdíl od mé předešlé knihy v tomtéž nakladatelství Hlas pro vraha). Přesto si ji našlo i nakladatelství Čti mi. Když se ozvali, byla jsem popravdě překvapená, prostě o této knize se nemluvilo. Takže - děkuju a doufám, že i její audiopodoba si své posluchače našla, jako si je našla tištěná knížka. 

Příběh dvou čtyřicátníků, Ireny a Petra, které zcela nečekaně zasáhne vzájemný cit. Oba jsou velmi zranitelní a zároveň ochotní ještě jednou podstoupit martyrium lásky. Oba úspěšní, jeden pro druhého dostatečně atraktivní… Jak to, že ani tohle nestačí na udržení vztahu?, diví se zakrátko, každý svým osobitým způsobem. Každý ze své pozice je odhodlaný vidět pravdu o tom druhém, ale nikoli o sobě, každý ze svého pohledu popisuje jejich postupné sbližování a odcizování, hlavně však smiřování se s tím, jak jsou jim všechny manažerské schopnosti na nic. Během měsíce a půl prožijí tolik, co jiný pár za celý život. Je to jak na horské dráze a nechybí ani drama, v němž jde o život. Zátěž minulých zkušeností táhne oba ke dnu a málem se na vlnách jejich vztahové epizody neudrží ani jeden z nich. Oba vědí, že nestačí chtít a receptem není ani postel, kde to ti dva jedině zvládají (až záviděníhodně). Na jejich mindráky platí něco zcela jiného a ve společnosti, v níž se pohybují, mnohdy příliš vzácného – otevřenost.

Odkaz: https://www.ctimi.cz/downloads/co-ma-spolecneho-mala-nozka-s-kamasutrou/

pondělí 28. září 2020

Senioři nejsou hlupáci, pozor na paušalizování

Ani třicet let nestačilo na vytvoření důstojné a motivující důchodové reformy

Je mi 69, jsem tedy seniorka. Vadí mi paušalizování v éteru, pojetí seniorů v této zemi a bohorovnost, s jakou se tady o seniorech mluví, píše a přemýšlí. Zavinily to všechny vlády od roku 1989. Včetně té současné. Nedokázaly vytvořit důchodovou reformu, která bude respektovat důstojnost současných důchodců a motivovat budoucí. Myslím, že hlavní příčinou je jejich zbabělost a populismus.
Kdyby měla aspoň jedna vláda strategii, jíž by občané mohli důvěřovat, z mnohých penzí by se vyžít dalo, zdraví senioři se nebrání přivýdělku k přilepšení. Pokud se však inflace kymácí jak větrná růžice, o spolehnutí se na vlastní rozpočet nemůže být ani řeč. Ostatně, tohle nelze ani v souvislosti se státním rozpočtem...


Jen prací si nikdo ze seniorů na slušnou penzi nemohl vydělat

Já se zatím cítím skvěle. Jsem životní optimistka. Profesí novinářka si roky předplácím Respekt a nově Deník N. Sleduju veřejnoprávní rozhlas a čt 24. Trochu podnikám. Drobně si tak přilepšuju ke směšnému důchodu, ačkoli jsem kromě mateřské se dvěma dětmi 43 let pracovala a odváděla státu  takřka bez "marodění". 
Po celý produktivní život jsem měla normální plat, jako většina vysokoškoláků. Bylo to na udržení existence. Spíš nizká než vyšší úroveň. Až před padesátkou jsem se zmohla na slušnou částku, ale opět to nebylo na velké úspory, protože jsem musela kompenzovat vše, co jsem do té doby kvůli nedostatku peněz zanedbávala. Vzpomínám, jak jsem zuřila, když jsem z platu 35 000 ve smlouvě dostala čistého 22 000 korun. Důchod, který mi pak stát vyměřil, mě šokoval zklamáním. Od té doby si přivydělávám. Mě si žádná strana nekoupí.
Nicméně tak, jak si každou korunu, kterou získají ze státních peněz, ponechají politici, lobbisté a vůbec tento okruh lidí, nemám v plánu vracet ani já případné přilepšení a obávám se, že to neudělají ani ti, kdo na sociálních sítích slovně protestují. Dala bych napořád přednost strategičtějším krokům. Nelíbí se mi atmosféra ve společnosti ani to, že se na státním rozpočtu mnohem víc než senioři přiživují jiné vrstvy společnosti, kolem nichž je však ticho.
Chybí mi tu také systematická podpora vzdělanosti, vědy a výzkumu a také zaměstnavatelů a OSVČ. Oni určují, jaká tu bude životní úroveň.  

Úvaha nad volebním folklórem

Neznám nikoho z okruhu přátel - jsou o dost mladší i v mém věku - kdo by volil ANO. Nebo je volit bude. 
Když se v devadesátkách ukázalo, jak je ODS klientelisticky orientovaná, přestali jsme ji volit a já nikdy nevolila ani ČSSD, která ruku v ruce s ODS cynicky uzavřela opoziční smlovu. Už třetí volební období dám hlas Pirátům. První dvě volební období jsem se smířila s neúspěchem, věřila jsem jim však.
Jsou chytří, pracovití, nezkorumpovaní, mají tah na branku. Jsou féroví, na nic si nehrají. Mají rodiny a chtějí tu žít. To je pro mne dost velká devíza, abych jim dávala hlasy a věřila, že vnesou do politiky to, co v ní chybí už 70 let. ASPOŇ POCIT ZODPOVĚDNOSTI A MORÁLKY... A PROFESIONALITU BEZ OKECÁVÁNÍ. Kdo je sleduje, musí vidět, jak na sobě zapracovali, jak se učí, jak řeší problémy, jak se nevytáčejí, ale napravují. Nikdo není dokonalý, ani oni ne, ale snaží se na kritiku reagovat bez vytáčení. Ty pokroky nevidí jen zavilec.


Ideály mládí? Jen do toho!

Zažila jsem toho hodně. Třicet osm let života v totalitní zemi, kdy jsem neměla právo žít si svůj život, myslet si, co chci, cestovat, kam chci, číst co chci, dělat si ve volném čase, co chci. Naději na kvalitní demokracii brzy vystřídalo poznání, že materiál, který komunisté čtyřicet let formovali, jí škodí. Klondike, který se v devadesátkách zformoval, nás pronásleduje dosud. Vyprodukoval nespokojenost, frustraci části obyvatel, hnutí ANO a touhu mladých lidí založit si svoje hnutí nebo stranu. Dělat to líp. Mládí má na právo na iluze a experimenty.
Nevadí mi, že se Mikuláš Minář rozhodl jít do politiky. Ať to zkusí. Mrzí mě, že se nepřipojil k Pirátům a bude tříštit nadějné síly, ale držím mu palce, ať dá dohromady lidi schopné a ochotné nést odpovědnost za zemi, v níž zatím obyvatelé nejsou moc šťastní. Zasloužíme si být. 


Historická poučení

Vedle psaní knih mě baví historie. Nacházím v ní spoustu paralel a zůstávám v klidu. Pokud naši předkové přežili obě světové války a my komunisty, přežijeme i tento Klondike a klientelismus, což především hnutí ANO stále udržuje při životě, ačkoli tvrdí, že vzniklo kvůli tomu, aby ho porazilo. 
Když narazím na člověka, který volí ANO, a zdůrazňuji, že to nejsou jen senioři!, ptám se, proč. Odpovědi respektuju, i když s nimi nesouhlasím. Ti lidé mají vlastně podobný pocit jako já - jde o ten Klondike - ale většinou se zapouzdřili. Už toho mají plné zuby. 
Nemá cenu je shazovat, je třeba jim dávat příklady a tím pádem i naději, že se z toho marasmu dá vyškrábat. Nikdo jim zatím nedokázal odpovědět na otázky týkající se zvláštního stylu vedení této země, kde je všeho dost, jen ne jistoty, že někam opravdu směřuje. Výsledek je stupňování zdražování a odpor k politice. Lidé, kteří třeba nemají moje schopnosti, mé vzdělání, moji odvahu, nechtějí připustit, že mohou jen volbami ovlivnit špatné nastavení hospodaření s energiemi, vodou, topením, DPH, v sociálních a zdravotních službách, ve školství, v bytové politice, rozdělování státních peněz ne podle potřeb země, ale podle potřeb politiků, vracejících svým sponzorům dluh (to není jen problém ANO, že...). A že je třeba politiku trochu sledovat,  mít vlastní názor a nenechat si ho zprostředkovávat sociálními sítěmi, médii a P.R. 
Přemýšlela jsem, v čem je problém a napadá mě, že v prioritách. Máme poněkud jiné hodnoty než země, jimž závidíme. Chceme víc, než na co máme, ale neumíme si to přiznat.


čtvrtek 24. září 2020

To byl rok!

Strašně dlouho jsem tady nepsala. Soustředila jsem se na psaní dvou knížek. Jedna, kterou jsem měla rozepsanou nějaký čas, vyjde koncem letošního října, druhá na jaře příští rok. To však neznamená, že jsem nevnímala a nesledovala, co se děje. Hlavní téma je samozřejmě Covid 19. Zkrátím na C19.

To tedy byl rok!

Nejsem tak prozíravá jako moje sestra, která když viděla v televizi, jak čínský Wu-chan zachvátila pandemie, pořídila pro celou rodinu roušky, respirátory a dezinfekci. Já byla v březnu jedna z těch, jimž nezbývalo, než začít šít. Nemám šicí stroj, a tak jsem šila v rukou, z ubrusu. A syn byl první, kdo s rouškou vyrazil na nákup, vrátil se domů rozesmátý z reakce lidí. Zírali na něj prý buď jako na cvoka nebo na nemocného. Druhý den dostali nařízeno nosit roušky i oni.

Kamarádky, které nemohly chodit do práce, začaly šít, jedna si dokonce koupila i stroj. A jiná mi roušky posílala z Moravy, já je rozdávala v obchodech a na poště. V první dny je ode mne lidé přijímali s vděkem. Za čas jsem nakoupila profesionální roušky i respirátory, a tak jsme zásobeni.

V březnu v očekávání dlouhé pauzy, kdy se neuvidíme, přijel na jednu noc druhý syn, žijící v zahraničí. Další den zavřeli hranice, a tak zůstal do konce června. Je akademik, psal knihu a s pracovištěm se „stýkal“ přes videokonference.

Máme spolu narozeniny v jeden den. Netušili jsme, že je spolu oslavíme, tohle už se nám léta nepodařilo. Bylo to krásné. A snad se můžu pochlubit, že pro nás byly ty čtyři měsíce, kdy u nás pobýval, každodenní slavností. Já se zdokonalila ve vaření veganských jídel v kombinaci s jídlem běžným, v ohleduplnosti vůči dospělému děcku, které bylo doma, ale potřebovalo pracovat, a znáte matky, ty by nejraději okupovay veškerý jeho volný čas.

No, to značně přeháním, já jsem totiž taky psala knihu. A druhý syn mi ji coby grafik zalamoval.

Učila jsem se objednávat potraviny v online obchodech – nejsem na to zvyklá, ráda si vybírám sama a nakupuju intuitivně. Takhle jsem musela myslet hodně dopředu, protože termíny dodávek byly někdy nadměrně vzdálené. Vystřídali jsme všechny online obchody, objevili další, ale v žádném neměli některé pro nás důležité potraviny, jako například ovesné vločky, droždí a dětská krupice. Zachránili nás (jakož i jindy) Vietnamci ve svém malém krámku. 

Měla jsem vstupenky do Matu na přenosy z Metropolitní opery, na prohlídku Tugendhadtovy vily v Brně. Všechno padlo. Tugenhadtovu vilu jsem nakonec udala kamarádce, která se vloni odstěhovala do Brna, s Matem jsme se rozdělili o peníze za vstupné napůl.

Vzpomínám, jak jsem ještě 6. března odcházela z Matu z přenosu Agrippiny a cestou domů přemýšlela o lidech, kteří se dostali do MET. Zpívají v nejslavnější opeře světa, jistě ne za malý plat. Jsou nádherní, mají skvělé hlasy,. Pár dní předtím jsem byla na Porgy and Bess a nemohla se z toho zážitku vzpamatovat několik dní… No a v půlce března přišli všichni tihle úžasní velkolepí lidé o práci. MET byla první, kdo uzavřel sezónu a propustil zpěváky. A tak jsem pak sledovala na facebooku, jak se kupříkladu Anna Netrebko snaží aspoň o komorní vystoupení pro menší skupinky posluchačů a moc jsem jí držela palce, stejně jako jejím kolegům nejen z USA, ale z celého světa. Před pár dny Anna na facebooku oznámila, že má C19, držím jí stále palce, jako je symbolicky držím všem, kdo ze sebe od toho března vydali víc než tušili, že jsou schopni vydat. Nejen umělci – sledovala jsem online různá představení a podpořila protagonisty. Obdivovala jsem a obdivuju všechny, kteří museli náhle v těžkých podmínkách improvizovat: lékaře, sociální pracovníky, hygieniky, hasiče, pedagogy, prodavačky, řidiče, rodiče školáků, lidi na poštách, vojáky, komunální politiky, zaměstnavatele, podnikatele; všechny, kteří se zapojili. Mladí pomáhali starším, starší třeba šili jen ty roušky, ale chtěli být a byli také užiteční. Neprudili, byli tiší. Mnozí sice vystrašení, ale stateční.

Myslím, že jsme tady v České republice fajn lidi a že si dokážeme poradit i navzdory špatným politikům. To, co převedli a předvádějí, je pro mě k nepochopení. Jsem ráda, že se nakonec jako vždy v hraničních situacích vyloupnou lidé, kteří vědí, co a jak – oddělí se a prosadí. Jen to někdy trvá. Tím, co se dělo na Hradě, v Lánech a místy ve Strakovce, jsem zpočátku byla zděšená víc než z faktu, že C19 není chřipečka. 

Když už jsme mysleli, že jsme to dali, přišel pád. Co se pokazilo? Hlavně nám chyběla pokora a mnoho lidí v tom ještě podpořilo chvastounství vlády, která, jak se ukázalo, sama nejistá a tím pádem chaotická, znejistěla i občany. Snad už nám dojde, že se nestačí vypnout k výkonům krátkodobě, což víme, že umíme. Chce to však víc – mít STRATEGII a systém, spoléhat na odborníky, být důslední a trpěliví a opustit osobní zájmy.  Jde tu o víc. Ještě něco - potřebujeme si ujasnit, zda jsme opravdu pány Vesmíru my, není-li to tak trošku naopak. 


pátek 21. února 2020

Máme tady jeden velký problém


Ano, velký oproti desítkám dalších, vzniklých v důsledku vzrůstající frustrace z nesplnění očekávání souvisejícího s naivismem, jímž poznamenal minulý režim naše myšlení. Vnucoval názor, že se nám všeho dostane podle našich potřeb. Mnozí si tu tragickou fikci vysvětlili tak, že dostanou všechno bez námahy a režim je v tom omylu udržoval. Nepřiznával, že jediná cesta, jak toho dosáhnout, je – přidat se ke komunistům. Výrazně. Nestačilo jen s nimi být. Takových bylo, ale bez šance dostat se ke žlabu. Někomu to však stálo aspoň za získání klidu.  Kdo chtěl víc, musel se zaprodat a podbízet se donášením, lokajstvím. Vyplatilo se to však jen v rámci tehdejších možností. Smutné je, že i tihle "vyvolení" strádali. Nenaplněná potěšení musely jejich rodiny saturovat v nenáviděných západních zemích a před občany to tajit.
Tohle souvisí s problémem, o němž chci psát. Jak nám čtyřicet let vymývali mozky, asi je ti vymytí vymyli i svým potomkům. Ať počítám, jak počítám, podle procent voličů, hlásících se ke stranám s totalitními sklony, v tom musejí jet i jiné generace než pouze ty, které převychoval totalitní režim.
A tak si tu žijeme bez smyslu a hlavně bez vůle ke smyslu (to jsem si vypůjčila, i když v poněkud jiném kontextu,  od Viktora Frankla. Tak nazval svoji asi nejznámější a zároveň nejinspirativnější, i když děsivou knihu).
Pokud někdo nedokáže radostně žít jen proto, že závidí těm, co mají odvahu se poprat, nebo mu vadí jiná etnika, jiné náboženství a vůbec, jakákoli jinakost, má problém a stává se z něj pouhá jednotka, s níž lze manipulovat. Vypadá to, že stranám s totalitní inklinací takoví voliči vyhovují. Netřeba klást důraz na vzdělání či osvětu v souvislostech. Nejjednodušší je začít slibovat přesně to, po čem příznivci touží a podporovat je v  nenávisti. Není nad to, najít oběť vlastní bezvýchodnosti!
Nikdo z populistů  ale nezdůrazní, že ti, co zbohatli díky své práci, nápadu, píli, talentu a vůli (tedy ne v divoké privatizaci a prostřednictvím korupce), PRO TO MUSELI UDĚLAT VÍC NEŽ JEN VOLIT A ČEKAT.
Čestné je tedy říct voličům, že si musejí sami jít za tím, o čem sní, a ONI ŽE JIM K TOMU VYTVOŘÍ IDEÁLNÍ PODMÍNKY. O to tu totiž jde!
Velké zklamání vzniklo i v důsledku ignorance procesu dekomunizace. Spousta lidí, kteří neudělali nic horšího, než že patřili ke komunistům, se cítí být na okraji. Někdo je vnímán jako viník a jiný ne, jak se to vždy hodí. Nevyzpytatelné reakce, mindrák, naštvanost mas jsou tím nejlepším podhoubím pro "zachránce" v podobě leadrů vůdcovského typu.
Koho tohle téma zajímá, ocení možná připomenutí jednoho filmu z roku 1961. Přiměje k zamyšlení o kolektivní vině, o tom, jak snadné je nechat se zmanipulovat a i navzdory vysokému vzdělání podporovat zlo. Je to film o totalitarismu a jeho tragických důsledcích. Fantasticky obsazený. Jmenuje se Norimberský proces. Nepleťte si ho se stejnojmenným filmem z roku 2000 s Alecem Baldwinem v roli soudce. V tom dřívějším filmu se jednak soudí jiné zločiny, jednak tu soudce hraje skvělý  Spencer Tracy. Mě dostal výkon Maximilliana Schella (na fotce) v roli obhájce obviněných nacistických soudců. Až pak jsem zjistila, že za tu roli dostal Oscara. 



úterý 18. února 2020

Doba bez kapesníčků i kapesníků



Některé věci se stávají artefakty nenávratné minulosti. V případě, že jsou technicky překonané, chápu, ale proč jsou mezi nimi i látkové kapesníky, se ptám. Zaměstnaný člověk asi nemá čas na jejich praní a žehlení, tak používá papírové. Pokud se snadno likvidují a nic po nich nezbude, dejme tomu. Já používám látkové, protože jsem alergická na prach a kupodivu i na ten z papírových. Ví se to o mně, a tak je dostávám i jako dárek.
Zkoumám kvalitu látky, zajímá mě design. Srovnávám s těmi, které už mám. Některé fakt mnoho let. Jsou už vetché, o to víc sají. Někdy si i vybavím, kterou sadu (hodně jich je neúplných) jsem od koho dostala. Mám je tedy i jako vzpomínku. Občas smutnou. Týká se ozdobných bílých kapesníků. Dala mi je teta. „Už je nepotřebuju, nikam nechodím,“ řekla ve svých sedmdesáti. To už byla vdovou.
„Ale proč? Vždyť máš krásné kostýmky, pamatuju si, že jsi v kapsičce saka vždycky měla bílý kapesník,“ snažím se jí naznačit, že…
„Olinko, s mým důchodem? Nemůžu si dovolit chodit do společnosti. Jsem ráda, že zaplatím za byt, jídlo a že mi něco zbude na dárky vnoučatům a...“
„Já vím, mně,“ dodala jsem a kapesníky si od ní vzala.
Nějaké k nim časem přibyly. Když na ně při rýmě dojde, nemám odvahu se do nich vysmrkat. Ostatně, ani k tomu nebyly určeny, a tak je nažehlené schovávám na dno komínků těch, co používám.
Vím, kdo mi dal ten s barevnou výšivkou a od koho jsem dostala tři s výšivkou zvanou madeira. A také si vzpomenu na dárce kapesníku s krajkovým lemováním.
Kdysi jsem dostala od kamarádky látkové prostírání rovněž s výšivkou. Je na ní ornament a harmonogram její babičky. Potěšilo by ji, vlastně potěší, protože si tento článek jistě přečte, že mi slouží celá ta léta. Nejen jako ubrousky při prostírání, do jiných balím chleba.
Jeden čas jsem žila v dnešním Petrohradu. Moc toho tam nebylo k dostání, ale látkové ubrousky ano. Přátelé se mě ptali, co bych ráda k narozeninám, a tak jsem si o ně řekla. Jsou kvalitní, damaškové. Používám je dosud a dlouho trvalo, než jsem si všimla, že mají v rohu logo olympijských her 1980, které byly v Moskvě.
Mám doma i papírové kapesníky. Pro kohokoli, kdo je potřebuje. Napadá mě, že je vlastně jedno, jaké kapesníky kdo používá, a že – aspoň to tak na mě působí – bych byla spokojena, kdyby někteří lidé, hlavně v městské dopravě, používali jakékoli. To bych považovala za happy end tohoto rozjímání.

úterý 24. prosince 2019

Světlo v nás



Polévka se vaří, kapr naporcován, salát hotový, ovoce a cukroví už se těší na to, jak ozdobí sváteční stoly. Ty budu chystat odpoledne. Mám čas. Poslouchám Franka Sinatru a je mi fajn. Předvánoční období nemusím, ne v současné podobě. Proto někdy pronesu, že bych Vánoce zrušila. Není to pravda, ověřila jsem si, že když nastane chvíle, jako je tahle, kdy je vše připraveno na oslavu zrození Ježíška, na setkání s blízkými, výměnu dárků a samozřejmě na hostinu, že té náladě podlehnu. A tak to u nás, stejně jako v ostatních domácnostech, voní typicky štědrovečerně a mysl už se ladí na radost.
Je to atmosféra očekávání zrodu. Příležitost uchopit svůj život tak, jak si to zatím mnohdy jen představujeme.
24. prosinec je mystický den. Nejkratší v roce, ale slibný, už se bude prodlužovat a stále naznačovat příchod světla, opouštění tmy.
Kdyby se všechna dnešní předsevzetí přeměnila v akci, ubylo by temných stínů, jimiž si dokážeme zošklivit životy. Mé přání je tedy nasnadě: Víc světla v našich myslích.
Užijte si Vánoce každý po svém. Každý máme potěšení z něčeho jiného. Pro mě je to příležitost sdílení v setkávání v jedinečné atmosféře. Vy se radujte z toho, co nabíjí vás. Spousty malých světýlek se spojí v jedno velké, obrovské a tmu porazí.


pátek 15. listopadu 2019

Mějte se fajn a hlavně pro to něco dělejte

Tu a tam čtu nebo slyším názory o promarněných třiceti letech a že není co slavit. Chápu ty, co neslaví nic. Nechápu ty, kdo vědí, jak zásadních je oněch třicet let svobody v zemi, kde jsme si jí užívali celkem pouhých padesát let. Poddanství, pak dvacet let demokracie, protektorát, okupace, jakž takž tři roky demokracie notně nahlodávané stalinisty, totalita, okupace a opět demokracie, už třicet let. 
To byl nápor! Místy krásný. Nikdy nezapomenu na „devadesátky“, na opojení z toho, jak jsme si sametově vydobyli svobodu. To nás, myslím, ve světě hodně pozitivně zviditelnilo.
A také Václav Havel. 
Dnes se mu vyčítá kde co. Je to však jen výsledek frustrace z osobního zklamání 
Když mi někdo  řekne „Havloidko“ a myslí si, jak mě urazil, poděkuju. Je mi ctí. 
Včera jsem se dozvěděla, že jsem „opravdu sluníčkářka“, která neuznává jiný názor, jen proto, že jsem odmítla poslouchat rozhovor na „alternativním“ médiu, který facebook dokonce zakázal pro lživost a manipulaci. 
Přesto nechci srážet každého, kdo má pocit, že promarnil příležitost. Bylo hodně těžké zorientovat se v demokracii, obzvláště pro ty, kdo v totáči prožili většinu života. Obávám se, že mnozí čekali nějaké štěstí, které se dostaví tak nějak samo, bez úsilí. Já patřím k lidem, kteří věděli, že mají co dohánět hlavně ve vzdělání, a tak jsem také brzy vystoupila z jásajícího davu a nastalo mi období učení. Vzpomínám na první lekce angličtiny v Bell School, jak se s námi americká lektorka rukama nohama snažila domluvit, jak nás pobízela, ať se nebojíme vyjádřit slovo jakýmkoli způsobem. 
My zaražení, bojácní, bez sebevědomí a odvahy upozornit na sebe nebo dát najevo neznalost, na ni závistivě koukali, když chtěla říct, že ji poštípal komár, a tak mávala rukama a bzučela... To bychom nedokázali... Nikdo nás nenaučil prosadit se. Ráda na ni vzpomínám, hodně mi dala.
Potom jsem četla zakázanou literaturu, která se objevila v knihovnách, a studovala kapitalistickou ekonomii, abych rozuměla tomu, co se děje. Pořád jsem se něco učila a učím se dodnes. 
Když jsem nastoupila do zahraničního vydavatelství, učila jsem se němčinu. Tři roky dvakrát týdne tři hodiny v jazykovce – po práci. Z té doby mám mně moc milou přítelkyni, tehdejší majitelku jazykovky. Je terapeutkou, mimo jiné i voice therapy, vydává vlastní CD. 
Asi nikdy nezapomenu na první cesty „na západ“. Na ten obrovský vztek. Rázem mi bylo jasné, proč jsme nesměli za železnou oponu. Dlouho jsem se však leskem spotřeby nenechala oslňovat, konzum není můj šálek kávy. Mě baví hlavně to, že jsme dokázali přejít od totality k demokracii, od státního vlastnictví k soukromému sice za cenu obrovského a bolestivého zklamání z charakterů mnohých spoluobčanů, ale bez krveprolití. (Upozorňuju, že nebýt zestátnění a čtyřiceti let komunistického "hospodaření", žádný privatizační Klondike tu nemusel být).
Nedělám si iluze o lidech a tudíž ani o politicích, jsou naším obrazem. Co volíme, to máme, konvenuje nám to. Kdo věděl, že je Vladimír Železný  souzen za podvod a volil ho do senátu, může dnes tvrdit, že promarnil, co se dalo. Jak mohli na Zlínsku zvolit senátorem Františka Čubu, který nechal své zaměstnance na holičkách, když zavřel krám a zmizel na Slovensku? Mimochodem, zklamal i své voliče, které reprezentoval v senátu tak, že tam nechodil. A co volba Miloše Zemana prezidentem – toho, který na vlastní lidi ze strany vymýšlel kauzy (Olovo), podepsal opoziční smlouvu s Václavem Klausem a chtěl zabetonovat demokratické procesy, což mu naštěstí neprošlo? Proč teď zrovna jeho voliči mluví o promarněných příležitostech obecně? Je to jejich problém.
Jak někdo mohl dát znovu hlas Klausovi po aféře s neexistujícími sponzory, jimiž ve skutečnosti byli kamarádi vděční za to, že jim přihrál v privatizaci majetek? Byli slepí a hluší, nebo jim to nevadilo? Pokud jim to nevadilo, proč dnes žehrají? Dostali, co chtěli. 
Jak může někdo volit Andreje Babiše a vědět o jeho predátorském chování a podnikání? Tak ať si nestěžuje na morálku a je spokojený, má, co si přál.
Je to tak prosté! Co jsme si zvolili, to máme. Inu, i to je demokracie. Pokud jsme se dost nezajímali a volili jak ovce, nezbývá, než si ty čtyři roky zaslouženě přetrpět. Je to jen na nás. Všechno je na nás. Chci se někam dostat? Musím pro to něco udělat. O tom je svoboda a demokracie, o osobní zodpovědnosti za svůj život. Politici se mají starat o věci státního a mezinárodního významu a také o své handicapované spoluobčany - je to samozřejmost, ne neustálá volební kampaň! Jen v nesebevědomé společnosti vyžaduje politik za práci vůči sociálně slabým vděk!!!
My, voliči, od nich máme profesionalitu a odbornost vyžadovat, tedy i svým hlasem ve volbách. Pokud jej dáme někomu, kdo se hodlá starat především o své statky, nezbude, než čtyři roky nest nasledky.
A tak končím slovy moderátora Petra Šimůnka v pořadu českého rozhlasu Plus Den s... Mějte se v dalších letech svobody fajn a hlavně pro to něco dělejte.


Vzpomínkový a virtuální Boží hod

Tento den mám nejraději z celého roku. Začínají Vánoce. Všechno ztichne, svět je unavený z příprav na svátky, jimž předchází materiálněj...