Blog Oliny Táborské

Přečetla jsem si v aktuálním Respektu vynikající článek o stresu. Autor – můj oblíbenec Petr Třešňák.  Měla bych zvolat Heuréka!, ale držím se při zemi, ačkoli – až půjdu na kontrolu k lékařce, možná jí ten článek ukážu. Mí přátelé vědí, že mám za sebou zcela nečekanou zdravotní indispozici. Už je to zase dobré, ale neobešla jsem se rok a půl bez - řekněme nadprůměrné - medikace. Prášky nesnáším a zdravotní střediska jsem nikdy nenavštěvovala ráda. Věřím, že si budu moci tuto nechuť pěstovat i nadále, blíží se (doufám a mám to slíbeno) konec doplňování léků do boxů nazvaných Pondělí - Neděle. Netušila jsem, že taková pomůcka existuje, moje milá kamarádka ji pro mne objevila. Neděle odpoledne se pro mne stává něčím podobným jako pro lidi, na které padne tíha blížícího se pondělí. Netěší se na ráno, já na doplňování. Popravdě, ubývá obsahu a přibývá naděje, že se můj zdravotní stav vrátí tam, kde byl, než se to stalo. Nezáleží na tom, co – podstatné je, že jsem náhle onemocněla au

Ale ne ve vybetonovaných a stromů zbavovaných místech. To musí člověk sebrat odvahu, říct si – dobře, tak si ještě letos nebudu kupovat nový sporák – a sehnat si ubytování v horách nebo tam, kde stromy (vysoké) jsou. Stíněná, chladivá místa se najdou i v některých městech, ale venku je tak nějak jiný vzduch, mám pocit. I v těch Jeseníkách byla vedra, ale je to rozdíl. Proležet tam den pod vysokým stromem, hrát deskovou hru Česko (a červenat se překvapivě nad svými neznalostmi v části příroda, botanika), číst si (David Grossman - Přijde kůň do baru, doporučuju), povídat, mlčet -  a ochlazovat se v mnoha brouzdalištích s ledovou vodou – což je i léčivé – mi přišlo jako ideál...  V horách je jistota, že nás vedro neumoří, nevím, jak u moře, já dřív jezdila mimo hlavní sezónu a jen jednou tu zásadu porušila. Letěli jsme do Řecka v srpnu, přes den asi 46 stupňů a večer jen o něco méně. Spali jsme na terase a zaháněli komáry, druhý den se ploužili a chtěli domů. Jenže jsme tam byli s cest